Jak tedy přistoupil k práci? Ponořil se do studia osobních archivů. Důvody jsou jasné: za prvé se tenkrát pěstovala přátelská korespondence, mezi Prahou a Brnem i dalšími městy se dopisy hustě křižovaly, z druhé příjemci je pečlivě uchovávali a ihned na ně reagovali. Ale za třetí a hlavně -- cožpak si dnes sedmdesátiletý člověk dokáže přesně vybavit, o čem přemýšlel a jak se vyjadřoval v době, kdy mu nebylo ještě ani dvacet?

Chtěl-li Pavel Kosatík dát své knize pel autentičnosti -- a to se mu podařilo -- jinou možnost než citace ze soukromých listů neměl. Zároveň ovšem nepustil ze zřetele, že text musí mít určité napětí, tah a spád, aby kniha neztratila čtivost. To se neobejde bez další složky -- autorovy schopnosti umělecké empatie, vcítění se do postav, jež zde vystupují. Nejenže existovali, povětšinou naštěstí dosud žijí. Když je dodatečně s dílem seznámil, nemohli než souhlasit -- viz Václav Havel v prologu.

Zatím jsme je nejmenovala. Vedle Pražáka Havla to byl hlavně Jiří Paukert, básník tenkrát žijící v Brně, který později přijal jméno Kuběna. Dále Viola Fischerová, Josef Topol, Jan Zábrana (byly použity též citáty z jeho deníku Celý život I. a II. i z Básní, podobně tomu bylo i u Věry Linhartové a dalších. Se shodnými názory na umění i politiku se setkávali tenkrát u stejně mladých lidí i v jiných městech -- zde jsou jmenovány Louny (skupina kolem nedávno bohužel zesnulého básníka Emila Juliše) nebo u umělců jiných, neliterárních žánrů -- příkladem jsou tzv. komorousata kolem hudebního skladatele Rudolfa Komorouse -- dnes pedagoga působícího v západokanadské Viktorii, s jehož hudbou i Mistrových žáků jsme měli možnost se seznámit vloni prostřednictvím rozhlasové stanice Vltava. Seskupoval nejen muzikanty, ale i malíře a herce.

Kolem Václava Havla a Jiřího Paukerta se kupili mladí lidé většinou z režimem různě postižených rodin, jimž tehdejší kádrováci znemožňovali nebo aspoň ztěžovali studium na vyšších školách i uplatňování v oborech, po nichž toužili a měli pro ně všechny nezbytné předpoklady. Proto vynakládali tolik úsilí na "samostudium" -- čerpání znalostí jazykových i všeobecných, i těch v určitém směru odborných.

Našli vlastní duchovní vůdce -- jmenováni v knize jsou především spisovatel Eduard Valenta a Jiří Kolář, filosof Josef Šafařík, já bych zdůraznila vliv paní Boženy Havlové, která byla nejen svým oběma synům, ale též Jiřímu Paukertovi morální oporou a je jí věnována samostatná kapitola.

Není možné vyjmenovat zdaleka všechny, Kosatík ale na příkladu introvertní Věry Linhartové (a jistě nejen na jejím) dokazuje, jak rozklíčovat její složitě vyhlížející texty a vztáhnout je k spisovatelčině povaze a zázemí, k jejímu psychickému ustrojení. "Dokonce i jediný zdánlivě statický prvek svého myšlení, fixaci na jazyk, později několikrát odhodila, a poté, co se zbavila češtiny, přijala jazykovou kulturu francouzskou; vydala se zas dál a později se zahloubala do studia dálně východních jazyků. Vzdálenější jazyky už nebyly, vybrala si je právě proto. Žádná vzdálenost pro ni nebyla dost velká, aby se před ní sklonila." (str. 231).

Kosatík žánrově charakterizuje knihu "Ústně více" jako román faktu. K tomu dodávám: román, v němž není jediná věta v řeči přímé, v dialogu, a tím víc četba vyvolává pocit bezprostředního prožívání tehdejší skutečnosti. Je na jednu stranu krásná proto, že její postavy jsou mladé, plné sil, odhodlání a možná iluzí a snů, jež se však mnohým z nich až neuvěřitelně splnily. Ta skutečnost byla hrůzná v tom, co jejich rodiče a později i je samotné postihlo -- vězení a ponižování. Je však svým způsobem odlišná od obrazu jen a jen udavačství a strachu, v lepším případě nudné šedi oněch desítiletí. Pod ní existovala ale vrstva, jakkoliv tenká, generační vlny spřízněných duší.

Naposledy se vracím k slovům Václava Havla v prologu: "Přáteli jsme pořád, pořád si navzájem držíme palce a pořád ještě se o cosi snažíme, byť každý jinak a jinde."