V Havlově případě nelze pochybovat o tom, že by vskutku byl pro JAKÝKOLIV nápad z dílny U.S., prokázal to již nesčíslněkrát v minulosti, když třeba útok na suverénní stát Jugoslávii veřejně propagoval jako "humanitární bombardování". Ostatní politici Havlovu argumentaci také brzy přijali za svou a dnes už se "odvážností" bezmyšlenkovitého souhlasu s novým vstupem cizích vojsk na naše území "odvážně" ohání i řada dalších politických osobností, v nedávné televizní diskusi s poslancem Zaorálkem i ministryně obrany Parkanová.

Havel i Parkanová svým brojením proti "zbytečnému", a podle nich vlastně "zbabělému" referendu bezesporu dělají radost třeba jiným "odvážlivcům" českých (československých) dějin. Třeba Vasilu Biľakovi a Milouši Jakešovi. Tito dva rudí soudruzi a milovníci SSSR v sobě po nezvaném vstupu cizích vojsk v roce 1968 také našli celý oceán odvahy za zády a proti vůli Čechů a Slováků kolaborovat se Sověty. A ještě se přitom nejspíš cítili šťastní, jak je dodnes patrno ze starých TV šotů....

Odvaha ke kolaboraci, zdá se, je v Čechách i na Moravě prostě velmi ceněnou ctností. Takoví "odvážní" jedinci jsou pak dozajista předmětem obdivu, a možná i údivu mnoha svých (méně odvážných) spoluobčanů. Biĺak takřka celou normalizaci z funkce ideologického šéfa strany kázal o tom, jak národ ještě není na dostatečné morální výši ve smyslu dosažení ideálu jakéhosi 100% čestného a altruistického komunistického budovatele, a bedlivě upozorňoval na všechny hrozící ideologické úchylky a odchylky. Havel je dodnes mainstreamovými médii v Česku vydáván za "morální autoritu", na oslavu jeho narozenin se proudem hrnou všechny mediální "osobnosti", ale i hlavní hvězdy -- překvapivě? - někdejší husákovské kulturní fronty...

Kde se v Čechách a na Moravě vzala taková společenská prestiž kolaborantů? Odpověď je zčásti skryta v otázce samé. Jestliže jedinci, kteří se nepokrytě, ba hrdě hlásí k činům a myšlenkách, které zájmy vlastního státu přehlížejí, někdy přímo hubí, a dostatečně dlouho dobu zůstávají na společenském výsluní, "lidi dole" přestanou jejich počínání hodnotit jako počínání kolaborantů a hodnotí je jako úspěšné, silné či dokonce duchaplné jedince. Příčinná závislost je zřejmá: Jsou-li dnes bohatí, slavní a mocní, neznamená to s dokonalou jistotou, že SKUTEČNĚ musí mít nějaké KVALITY?

Ano, čeští kolaboranti mají mnoho kvalit. Tou nejvýznamnější, tou, která je raketově vystartovala na politické nebe a učinila z nich jasně zářící hvězdy, je častokrát ovšem právě jejich KOLABORANTSTVÍ. To je ovšem dost smutná zpráva pro jejich fanoušky....

Česká společnost má kolaborantství hluboce zažrané v kostech. Netýká se samozřejmě jen vysokých politických figur, ale kaskádovitě se šíří do nižších pater společnosti. Za husákovské normalizace Biĺak s Jakešem představovali jen jakési třešničky na velkém dortu, který českoslovenští kolaboranti z vlastního státu "odvážně" upekli sovětským soudruhům. "Odvážných" ke kolaboraci však muselo být mnohem víc. Husákovská normalizační kulturní fronta bezesporu představovala klíčový pilíř tehdejší "družby" se sovětskými soudruhy, a její hlavní hvězdy a hvězdičky poslušně přiskakovaly ke všem akciím, kde se Matka Strana potřebovala předvést před lidem v dobrém světle, laskavá a všeobjímající....Tato "angažovanost" českých umělců ve prospěch komunistického režimu byla tak okatá, že Česká televize raději ještě dnes pořady podobného typu, jako když hvězdné trio Gott, Vondráčková, Matuška vystupují na oslavách 30. výročí Vítězného Února, ukazuje až v pozdních, hodně popůlnočních hodinách....

Být kolaborantem v Čechách se prostě vyplácí. A nejen vyplácí. Takoví jedinci pak ve svém životě a profesi dostanou šanci na skvělou a zajímavou práci, stanou se z nich profesionálové, ale -- a to především -- jsou předmětem společenského obdivu a prestiže, a tedy, postupem času, se stávají i společenskými vzory. Čeští kolaboranti jsou prostě v Čechách -- a v tom snad máme celosvětový unikát -- normotvorní.

Ale nejen to. V Čechách a na Moravě mezi kolaboranty s různým cizími mocnostmi, často s protichůdnými společenskými a ideologickými systémy, existuje něco, co nelze nazvat jinak než jako solidarita. Přesněji řečeno solidarita v historické diskontinuitě, což je možná jen kontinuita v nových historických podmínkách. Viděli jsme to bezprostředně po roce 1989. Věrný sovětský satelit ČSSR se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil ve velkého přítele, ba přímo milovníka USA, a namísto projevů zmítajících se v oslavných ódách na komunismus a komunistickou stranu přišly do módy ódy opačné, na demokracii a "amerického osvoboditele".

Jestliže ale někdo po "sametu" čekal, že nově k moci nastoupivší američtí přátelé se budou štítit někdejších milovníků SSSR a ctitelů V. I. Lenina, hořce se zmýlil. Naopak. Nejen ministerské funkce ( ba i křeslo premiéra) bylo vyhrazeno někdejším promoskevským kolaborantům, nový režim do svého lůna takřka láskyplně pohltil i všechny další. A zdaleka se to netýkalo jen Stbáků, které nový režim poslal do důchodu s tučnou výslužkou ( aby přeci nějak neohrozili naši "křehkou demokracii", že?), či uměleckých činovníků ( My jsme přece jen dělali své umění!).

V rukou někdejších promoskevských kolaborantů zůstala třeba značná část akademické obce a českého školství, a někdejší soudruzi a soudružky, absolventi Vysoké školy marxismu-leninismu "pružně" pochopili, co od nich "žádá nová doba". Dříve jsme budovali socialismus ( moc úspěšně se jim to ale nedařilo), a dnes liberální kapitalismus ( úspěšně?) -- Takže: Kdo, když ne my? Dnes tito ex-soudruzi odcházejí do zasloužených ( a nemalých) důchodů (mnozí již hodně let přesluhují), ověnčeni akademickými tituly a bohatou publikační činností, jejichž díla obligátně (před rokem 1989) začínala citáty Marxe či Lenina nebo (po roce 1989) Hayeka či Friedmana...

Tedy kolaborantství se v Čechách netrestá, vyplácí se, a jeho nositelé jsou častokrát za doslova celoživotní práci ( kolaborantství je v Čechách vskutku běh na dlouhou trať) štědře odměňováni. Pokud prostě kolaborující jedinec "pružně" pochopí, jaká hesla a slogany od něj žádá nová doba, a ke komu má loajalitu zachovávat ve změněných historických podmínkách....

Jaké jsou ale skutečné příčiny tak odporně rozšířeného kolaborantství v Čechách? To je otázka na širší studii. Jen zčásti je ale můžeme vysvětlit (ne omluvit) tím, že je to prostě daň, kterou musíme platit za krkolomné obnovení české státnosti, k níž došlo ve 20. století a na němž se rozhodující měrou podílely zahraniční mocnosti. Obyvatelstvo, od samého začátku našeho novodobého státního běhu historií vedené k tomu, že máme být stále někomu za něco "vděční", nejdřív neomylným Angličanům a Francouzům, kterým první republika velkoryse tolerovala kolonialismus, poté geniálním Rusům ( Sovětům), kteří žili v "zemi, kde zítra znamená včera" (nebo naopak?) -- o realitě Protektorátu Čechy a Morava, jehož ideologové obyvatelstvo vybízeli k "vděčnosti" k Adolfu Hitlerovi radši nemluvě - a dnes už konečně k Američanům, kteří jediní jsou naši praví osvoboditelé, tak národ s touto státní doktrínou si vyloženě koledoval o to, aby se hlavním hrdinou jeho historie stal kolaborant.

Nicméně národů s krkolomným vznikem vlastních států je v moderní éře více. A jsou menší, chudší, i s menší historickou tradicí, než mají Češi. A kolaborantství by tam opravdu, ale opravdu a ani náhodou nemohlo být vydáváno za "odvahu". Tak proč zrovna v Čechách?