Kodaň je postižena katastrofálním nedostatkem bytových prostorů a na kodaňské radnici bojuje již rok a půl tehdejší primátor a sociální demokrat Egon Weidekamp s kodaňskou mládeží, která obsazuje neobydlené prostory. Situaci řeší tím, že mládež pacifikuje a věnuje jim obecní dům -- tehdy zvaný Lidový dům -- s adresou Jagtvej 69. Lidový Dům byl postaven dánskou dělnickou třídou a plnil funkci kulturního domu. Sloužil však i jako místo politických aktivit -- zrodila se v něm mimo jiné myšlenka Mezinárodního dne žen. V říjnu 1982 přebírá kodaňská mládež klíče od domu a nazve ho Ungdomshuset -- doslova přeloženo Dům mládeže.

Samospráva Ungdomshuset zvenčí vypadá jako anarchie -- přitom je založena na pevných pravidlech: mladí netolerují sexismus, homofobii, rasismus, násilí a tvrdé drogy. Dům je řízen na principu pondělních schůzí, kde každý má stejné právo se vyjádřit. Netrvá dlouho a Ungdomshuset se stává vyhledávaným kulturním centrem Kodaně -- koncertuje tu Björk i Nick Cave, prostor dostávají alternativní hudební žánry a řada dnes populárních osobností dánské hudební scény začínala právě zde. Obyvatelé Norrebro -- čtvrti, kde Ungdomshuset leží, do domu dochází na společné večeře, připravené uživateli domu. Jagtvej 69 se stává pojmem známým po celém Dánsku.

Radnice sice vyřešila problém squattů, ale Ungdomshuset je jí trnem v oku. Po požáru, který zničí část interiéru, mění radnice původní smlouvu, která zaručovala mladým časově neomezené užívání. Nyní radnice do smlouvy připisuje možnost vypovědět mladé s tříměsíční lhůtou, pokud by došlo k zneužívání domu. Nedlouho potom, v roce 1999, radnice smlouvu vypovídá a dům dává na prodej.

Radnice obhajuje své rozhodnutí tím, že se v Ungdomshuset pohybují lidé s bohatým trestním rejstříkem. Deník Politiken však získal v prosinci roku 2006 zprávu kodaňské policie z roku 1998, vypracovanou tehdy na žádost radnice. Ve zprávě stojí, že se uživatelé Ungdomshuset nedopouštěli trestních činů. I druhý důvod předkládaný radnicí -- že radním nebyl umožněn do domu přístup -- se dnes ukazuje jako lživý.

Dnem, kdy radnice dává dům na prodej, začíná další etapa v historii Ungdomshuset. Dům končí v roce 2001 v rukou křesťanské fanatické církve Faderhuset -- Dům Otce. Její pastorkou je Ruth Evensenová, která je jednoznačně odhodlána změnit tvář čtvrti, ve které se dům nachází.

Norrebro -- severní část Kodaně, je svět sám pro sebe a díky své různorodosti je to také ta část Kodaně, která se nejčastěji objevuje ve sdělovacích prostředcích. V této, původně dělnické čtvrti, najdete betonové obecní domy obydlené přistěhovalci v těsném sousedství mondénních domů s byty za několik miliónů dánských korun. Tureckého zelináře vedle obchodu, ve kterém stojí sako měsíční plat. Bary sushi vedle etnických jídelen a pizzerií. Školu, ve které je 80 % dětí muslimů, pár ulic od katolické školy. Obyvatelé Norrebro už dávno přišli na to, že bez tolerance se tu prostě žít nedá.

Ruth Evensenová a její církev vyhraje soudní spory a přesto, že jí fond stojící za Ungdomshuset nabízí za dům12 miliónů dánských korun -- což je několikrát víc, než kolik původně zaplatila -- trvá na svém. Zdůrazňuje, že plní vůli Boží. Situace je vyhrocená a lidé apelují na kodaňskou radnici.

1. 3. 2007 vzbudí obyvatele Norrebro policejní helikoptéry. Na střeše Ungdomshuset přistává speciální jednotka, která vnikne do domu a během deseti minut zatýká 35 osob, které se v domě v tu chvíli nacházejí. Dům je vyklizen.

Celá čtvrť je pod policejním dozorem. Jagtvej je hermeticky uzavřena -- školy na Norrebro volají rodičům, aby si přišli pro své děti. Je čtvrtek ráno, nad Norrebro krouží policejní vrtulníky a svět ještě netuší, že v Kodani existuje Ungdomshuset. Za 12 hodin budou ulice v plamenech a světová média obrátí svou pozornost ke Kodani.

Pouliční nepokoje trvají dva dny -- stejně tak dlouho trvá i zájem zahraničních médií. V pondělí, jen čtyři dny po vyklizení Ungdomshuset, dává Ruth Evensenová příkaz ke stržení domu. Ve středu nezbývá po jeho existenci jediná stopa.

K dnešnímu dni bylo zatčeno 700 lidí, vyklizení jednoho domu zatím stálo 14 milionů dánských korun.

Jedním z důvodů, proč dánská média věnují této kauze velice bedlivou pozornost, je mimo jiné i to, jakým způsobem kauza proti sobě postavila dva neslučitelné postoje. Mladí lidé, kteří nemají důvěru v politiky a jejich zákony -- ale zároveň byli schopni si vytvořit vlastní kodex hodnot -- stojí proti hodnotám Ruth Evensenové, která vyhlásila válku homosexuálům, muslimům a příznivcům zákonné interrupce. Mladí lidé, kteří získávají pokojnými demonstracemi a vtipnými happeningy každým dnem více a více příznivců, stojí proti policii, která pod tlakem a únavou porušuje lidská práva. Dvě generace uživatelů Ungdomshuset, kteří se jedním okamžikem vrátili na počátek osmdesátých let, stojí proti primátorce Kodaně, jejíž vzkaz zní: není o čem diskutovat.

Kauza Ungdomshuset pokračuje. Počet demonstrantů každým dnem roste, v sobotu 10. března jich vyšly do ulic Kodaně zhruba čtyři tisíce. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by myšlenka alternativního způsobu života, tolerance a prostoru pro různorodost patřila minulosti.