Ve své přednášce o teorii historiografie poukázal profesor Hans-Werner Goetz, specialista na středověk, že dějepis je zpracování minulosti a jako takové, i když je v souladu s minulostí, jde vždy jen o část minulosti.

Jde vždy o odlišnost mezi děním a záznamem a také o rozdíl mezi děním, pochopením a interpretaci. A protože ta poslední je ovlivněna přítomností, rozumí se, že obraz minulosti se v historiografii mění. Dějepis proto nikdy nebyl, není a nebude nic absolutního.

Tolik k teorii historiografie. Co z toho poznat? Předně víme, že to, co víme o minulosti, se mění se zorným úhlem, z něhož se na ni podíváme. Na příklad kolem roku 1920 (jen abych jmenoval nějaké datum) nebyla pro historiografii tak důležitá ochrana životního prostředí, jako je dnes, ale také neexistoval tak silný dohled feministek na historii. Dnešní otázky ohledně toho, co se dělo v minulosti, ale také ohledně toho, co se děje v přítomnosti nejsou otázky roku 1920. Z toho vyplývá, že také odpovědi jsou jiné, a proto také obraz doby, na niž se dnes díváme z jiného úhlu.

Nejzajímavější na tom je, že existují časy, o kterých lidem je vlastně dost známo, že ten obraz, který si o ní rádi udělali a dělají, vlastně nemůže být pravda, ale oni ho stejně nechtějí za boha změnit, protože jim byl předán od jejich předchůdců, kteří věděli o minulosti mnohem míň než oni dnes.

A nejsou to jen fanatikové a fundamentalisté, ale normální věřící různých konfesí. Nejde jen o ty lidi, kteří považují Starý Zákon za pravdu a věří, že země není starší než 6000 let. Nějak ale taky mezi nimi jsou lidé, který přece museli slyšet o tom, že existoval před tou dobou nejen dinosaurus, ale taky živočich, kterému dnes říkáme homo neanderthalensis, a který žil asi 160 000 až možná 24 000 let před naším letopočtem. Že oni věří, v co věří, kdo by jim to chtěl mít za zlé, nebo jim něco z toho brát? Pokud ovšem nechtějí bojovat proti těm, kteří to všechno interpretují nějak jinak, u Středozemního moře, v Irsku nebo jinde ve světě.