Při pročítání jsem si vzpomněla na poučení Karola Efr. Sidona (jenž zde není zastoupen) formulované v jeho knížce Červená kráva (vyd. 2002): židovská maminka vítá syna-školáčka větou - položil jsi dnes svému učiteli správnou otázku? Ne odpověď, ale otázky jsou důležité. Druhý příklad, který rovněž nepochází z této knihy: blízcí prof. Otty Wichterleho vyprávěli, jak vědec neuvěřitelně často sahal po kapesním zápisníku, do něhož si poznamenával problémy - otázky, jež ho napadaly kdekoliv a kdykoliv -- cestou ve vlaku, na procházce, doma.

Raději však uvedu příklad ze sborníku, z příspěvku Ladislava Hejdánka: jak vznikl náš vesmír? Co předcházelo onomu úžasnému výtrysku světla, jemuž teoretičtí fyzici-kosmologové říkají velký třesk? Byla to tma? Mohla to být tma? Má světlo svůj zdroj, svůj původ nebo dokonce svou "příčinu" ve tmě? Anebo je tma spíš naprosto závislá na světle, na tom, že světla není dost, není dost silné, neosvětlí všechny kouty?

Cítím, že předkládání podobných otázek je důležitější než odpovědi na ně -- ty nemohou být jiné než zjednodušující, neuspokojivé.

Světlo ve fyzickém i duchovním smyslu je totiž zde pojednáno z různých úhlů, stalo se onou otázkou, zadanou všem. Každý k ní přistupuje podle svého založení, jinak- a přece v důsledku shodně. Mikrobiolog a imunolog Ctirad John to nazývá proměnou tušeného v čitelné, za nímž se ovšem hned otevírá další komplikované tušené, neboť poznávání nikdy nekončí, je trvalou cestou. Psycholog Jaro Křivohlavý popisuje zážitek z astronomické expedice na Velké Javorině. "Jakoby v ráně blesku prolétl naším úsekem na obloze meteor....Vyrazil nám dech a naše emoce se vzduly. Rychlost, s níž meteor prolétl, byla taková, že jsme nestačili ani postřehnout, kam až jeho dráha dosáhla, nežli zmizel. Když však zmizle, byli jsme jiní....Najednou se ukázalo, že na nebi neexistuje jen tma a miliony let vzdálené hvězdy a mlhoviny....Ta podoba nejen zážitku, ale i vidin byla pozoruhodná. Uprostřed šedi života se najednou setkáváme s projevem, který do světa, kde vládne zákon "kdo s koho", nepatří. Je jiný. Jak vzdálený se nám zdál požadavek, který jsme slyšeli v rozhovoru předtím: "Neuvěřím, dokud si nesáhnu." Neuvěříš záblesku světla, dokud nenajdeš meteor a nebudeš ho držet v ruce?"

Tím se dostávám - na přeskáčku -- k duchovnímu pojetí světla, k slovu nesoucímu duchovní náboj -- jak hledání a touhu formuluje iniciátorka sborníku Olga Nytrová. Jsou to básníci -- jmenuje "hledače a vykladače" Jakuba Demla a Josefa Horu, mohla by jich ovšem vypočítat desítky. Svými metaforami přibližují naši mysl záři věčnosti, abychom i my se mohli stát "dcerami a syny světla".

Slovo nesoucí náboj skutečně může působit jako světlo poznání, jsou však i další způsoby -- slovenský kybernetik Emil Páleš staví na zjevení, rozumu a smyslové zkušenosti a symbióze kosmologie, antropologie a teologie. Historik filosofie Ivo Tretera v připomínce Komenského se zjevně přiklání k pojetí duchovního světla celkového, nepartikulárního.

Abecedně poslední, nikoli však významem svého příspěvku, je duchovní Pavel Žďárský, jenž jakoby za všechny autory, a chci věřit i čtenáře, konstatuje: V lidských srdcích je neukojená touha po smyslu, ochotná naslouchat komukoli, kdo přináší nějaké poselství, naději, záblesk světla. Křesťané uzavřeni v ghettu své pravdy zaujmout už skoro nedovedou, místo dialogu nabízejí odsudky...

Sborník Dialog na cestě 2 rozličností hlasů splňuje tento vytčený cíl. Žádné odsudky, ale nabídka různých inteligentních postojů, diferentních, a přece v podstatě shodných. V minulosti, ale zejména dnes lidé touží po duchovním náboji víc než dříve.