Jenže pak to přišlo. Pan Kopřiva z protějšího bytu si posteskl na příliš dlouhou zimu a pan domovník mu za tři dny stačil dopravit do obýváku asi šestnáctery kamna. Paní Růžičková vykřikla na svojí oblíbenou kočičku: "Ale Mici, už proboha nemňoukej, když chci spát!" a do rána Micinka skutečně nezamňoukla, majíc úhledný hrobeček na domovním dvoře. Když si pak tatínek nad mojí vzpurnou povahou potichu povzdechl: kéž bys byl alespoň jeden den zticha! a pan domovník rychle zakoupil zabijačkovou soupravu včetně bouracích seker, bylo rozhodnuto. Stěhovali jsme se do malého panelákového bytu a pan domácí do státem pro tyto účely připraveného ústavu. Přišlo mi, že je to správné!

Dnes mnoha nástrahami života poučený muž, zažívám cosi jako prazvláštní deja-vu.

Spřátelená mocnost vedená prezidentem, jehož schopnost zvyšovat počet nepřátel své země geometrickou řadou začíná být pověstná, chce na našem území vybudovat radar. Někteří z nás jsou proti, někteří z nás jsou pro.

Ale snad jenom v zemi, ve které žijí českobudějovičtí domovníci se může objevit hnutí, kterému radar nestačí! Nechceme radary, chceme rakety! se jmenuje a bylo by nejšťastnější, kdyby Spojené státy na našem území vybudovaly nejenom radar a s ním spojená raketová sila, ale nejspíše také šestnáct dalších základen a jednu ostrou jadernou střelnici. Co na tom, že Spojené státy stojí pouze o radar. Že většina společnosti ani o ten radar nestojí. Že nápady pana Bushe většinou nekončívají dobře. Prostě musíme se zalíbit a čím víc, tím lépe. Prosté, domovnické deja-vu.

Jistě, jen bych se nerad dočkal dne, kdy politiku mé země budou určovat lidé, kteří jsou, stejně jako pan domovník z Žižkovské ulice číslo 2 v Českých Budějovicích, naprostí blázni. Jiného slova pro to není a i v tom měl můj tatínek tenkrát pravdu.