Naopak, pokud jim nechcete způsobit šok, raději je s sebou do kina neberte (můžete se mi smát, ale několikrát jsem raději zavírala oči i já, o slzách ani nemluvě :o). Snímek se odehrává krátce po skončení španělské občanské války, v prvních letech Frankovy diktatury (konkrétně v roce 1944). Mexický režisér del Toro (známý v ČR především jako autor filmu Hellboy) projevil zájem o soudobé španělské dějiny již jednou: jeho thriller Ďáblova páteř (El espinazo del diablo) se odehrává jen o několik let dříve, než Faunův labyrint, během občanské války. S tímto filmem spojuje Labyrint nejen přítomnost nadpřirozených postav, ale také protagonismus dětí. Zatímco v Ďáblově páteři spoluprožíváme osudy několika chlapců, hlavní postavou Labyrintu je Ofelia (hraje ji skvělá Ivana Baquero), dívka na citlivé hranici mezi dětstvím a dospíváním. Ofeliina ovdovělá matka (v podání katalánské herečky Ariadny Gil) se znovu provdala za kapitána Vidala (Sergi López), důstojníka Frankovy armády, který je pověřen likvidací zbytků republikánského ozbrojeného odboje. V předhůří Pyrenejí (ve španělském originále se někteří herci snaží mluvit s aragonským přízvukem, na jednom místě se ve filmu mluví o městečku Jaca, i když ve skutečnosti byl snímek natočen v lesích v okolí středošpanělské Segovie) se totiž v hlubokých lesích skrývají partyzáni (maquis), kteří se ještě nesmířili s vítězstvím nacionales a vedou proti diktatuře boj za přispění některých místních obyvatel. Ofelia a její těhotná matka musejí proto žít uprostřed lesa, na statku obsazeném malou vojenskou posádkou.

V úniku před nehostinnou každodenností bojových operací, mučení, bídy a ponížení vesničanů, ale i před dusivou rodinnou situací objevuje Ofelia, vášnivá čtenářka pohádek a fantaskních příběhů, tajemný labyrint a vstupuje do kontaktu se záhadným faunem, který ji podrobí několika těžkým zkouškám, které testují její odvahu, sebeovládání a schopnost se správně rozhodnout. Cesta úniku se však brzy mění v noční můru, krutost a zlo nedodržují hranice mezi oběma světy a dívka je nucena čelit nečekaným výzvám.

Film se nabízí k mnoha výkladům. Na jednu stranu jde o archetypální souboj boje dobra se zlem, ale lze jej také interpretovat jako metaforu o dospívání, obtížném přechodu mezi světem dětství a světem dospělých, světy, z nichž jeden je studnou traumat a druhý děsivým vykročením do neznáma směrem k převzetí tíživé zodpovědnosti za sebe sama a za své činy.

Z historického hlediska by se jistě dal označit za manicheistický del Torův pohled na zlé frankistické vojáky (a jiné místní elity -- viz scéna večeře na statku) a hodné partyzány, bojující za ubohé utlačené vesničany (přitom ve skutečnost byly často vztahy mezi maquis a vesničany dost komplikované, zvlášť léta od konce občanské války). Kapitán Vidal je ztělesněním všeho zla, což je podepřeno i detaily v kostýmech a líčení, které odkazují na tradiční filmové zobrazení nikoli španělských nacionales, ale spíše německých nacistů. Podle mého názoru je však postava kapitána Vidala velmi věrohodná: je to člověk zkorumpovaný svým povoláním, otrlý voják a vyšetřovatel, který už vše zažil a jehož nic nepřekvapí. Není to hedonistický sadista, který by vyhledával oběti, aby je trýznil pro potěšení, je to sadista utilitární, který mučí čistě v rámci své profese, účelově, a jemuž mučení přináší opojení vlastní systematičností a úspěšnými výsledky.

Na tomto místě bych chtěla poukázat na zajímavou hru různých forem maskulinity u postav filmu. Kapitán Vidal je hypermaskulinním, pokřiveným obrazem všech ctností dobové mužnosti: je fyzický imponující, je statečný v boji, je dobrý profesionál, dbalý rodinné a vojenské cti, chladný a střízlivý, má respekt a autoritu u vojáků, sloužících i v rodině, úspěšný je i jako ploditel potomstva. Jeho vlastnosti se však v nadměrné dávce stávají nebezpečnými pro okolí i pro něj samotného: jeho chlad a sebekontrola ústí v aroganci, jeho profesionalita v nelítostnou krutost, jeho pocit nadřazenosti v podceňování žen, jeho tradiční kavalírství v dusivou hrubost, jeho touha po synovi v smrtící rozhodnutí. Velmi příznačná je scéna, kdy jeho protivnící odmítnou přistoupit na Vidalovu rétoriku vojenské cti: tato rétorika platila totiž jen pro vyvolené a v minulosti Vidalovi nebránila chovat se s krutostí a pohrdáním k lidem, které za sobě rovné nepovažoval.

Oproti Vidalovi je postava vesnického lékaře (hraje ho Alex Ángulo) ztělesněním člověka, který je přirozeně bojácný, úslužný a tichý, ale který má, narozdíl od Vidala odvahu pochybovat a samostatně myslet. Je to svobodný člověk, který se do důsledků řídí svými principy, člověk, který by nemohl slepě plnit rozkazy. Tento muž nezastírá svůj strach, ale ani jeho bázeň mu nezabrání jednat podle svého svědomí. Po tolika supermanech a nebojácných hrdinech z hollywoodských válečných filmů je tato -spíše evropská- dichotomie zajímavým zpestřením škály mužských postav a podnětem k debatě o tom, v čem vlastně spočívá hrdinství.

Také ženské postavy jsou umně konstruované a dobře zahrané (i když k Ariadně Gil bych měla jisté výhrady): zvlášť vynikne hospodyně Mercedes v podání známé španělské herečky Maribel Verdú, která září především v interakci s kapitánem Vidalem.

Při hodnocení filmu nelze pominout báječné masky (vytvořené Montsé Ribé a Davidem Martím), zvlášť Faun a jedinečné goyovské monstrum Bledý muž (oba v podání herce Douga Jonese) se divákovi nadlouho vryjí do paměti. Jen elfská estetika jedné ze závěrečných scén trochu nepatřičně vyčnívá z bravurně vyváženého celku.

Faunův labyrint je film napínavý, dobrodružný a citlivý. Del Toro má smysl pro detail a umně udržuje diváka v napětí a nejistotě až do konce filmu. Spojení válečného filmu s horrorovou pohádkou je mimořádně účelné a strhující. Labyrint je protipólem Benigniho optimistického snímku Život je krásný ve smyslu, že ukazuje, jak ani únik do světa fantazie nás nespasí před krutou realitou, ale na druhé straně (v tomto konkrétním případě zcela ahistoricky) dává naději ve smyslu, že svým jednáním můžeme změnit svět k lepšímu.

(Díky úspěchu na "Oskarech" bude film v ČR uveden, i když zřejmě jen v klubových kinech. Rozhodně si ho nenechte ujít.)