Mezinárodní zahraničněpolitické vztahy jsou vždy založeny na tvrdě sobeckém pragmatismu. I demokratické země se chovají na mezinárodní aréně sobecky. To proto, že jejich politiky korigují voliči jen na domácí aréně, ale domácí voliče už většinou nezajímá, jak sprostou politiku jejich vláda případně provádí v jiných zemích, nebo s ní dokonce souhlasí. (Dobrý příklad je, jak demokracie v Izraeli zachází s Palestinci. Nebo to, jak Evropa zachází s žadateli o asyl, uprchlíky, kteří utekli před mučením z diktatur.)

Češi vždycky bědují, že je v mezinárodních krizích nechali zahraniční spojenci na holičkách. (Mnichov, únor 1948, srpen 1968.) Vykřikují: "To nebylo morální! To nebylo fér!" - Jenže mezinárodní politika není nikdy morální a nikdy není fér. Ano, malé země mají na mezinárodní aréně velmi nevýhodné postavení. Musejí to kompenzovat svou chytrostí.

Spojené státy za komunismu podporovaly (do určité, minimální míry, nechtěly bipolární systém ve světě destabilizovat) věc československé svobody, protože bylo Československo porobenou a okupovanou součástí konkurenčního, tedy sovětského bloku a jejich zájmem bylo tento blok oslabit. Dočasně se tehdy americký zájem a zájem československé svobody shodovaly.

Není absolutně ničím dáno, že se americký a český státní zájem shoduje v současnosti a bude se shodovat i v budoucnosti. Stačí pohlédnout do střední či Jižní Ameriky nebo na Blízký východ, a hned si uvědomíme, že Spojeným státům nejde o lidská práva, ale o mezinárodní stabilitu a o vlastní globální vliv.

Jednou z nejhrůznějších světových diktatur je Saúdská Arábie, jeden z nejtěsnějších amerických spojenců v současnosti. Prosazují tam snad Spojené státy demokracii a lidská práva? Prosazují je snad v Egyptě či v jiných arabských zemích?

Opakuji, že mezinárodní politika je založena na cynické hře sobeckých státních zájmů. České národní zájmy se v dlouhodobé perspektivě neshodují se zájmy žádné mezinárodní mocnosti, ani USA, ani Ruska, ani Číny, a Česko se musí vůči všem těmto nebezpečným mocnostem stavět velmi ostražitě. Proto právě vznikla Evropská unie, aby malé evropské státy tlaku globálních mocností mohly odolat.

Malá země, jako je Česká republika, se musí naučit inteligentním způsobem manévrovat mezi těmito zájmy, aby se nestaly otrokem žádné velmoci. V tomto smyslu měla pravdu Lída Rakušanová, když argumentovala, že bylo zásadní chybou české politiky, že čeští politikové začali vyjednávat s USA o vojenských záležitostech jednostranně a vystavili se v této věci obrovskému americkému tlaku, jemuž budou zřejmě muset ustoupit -- a mohli mu odolat, kdyby se zaštítili Evropskou unií. Vzhledem k tomu, že i západoevropští spojenci zřejmě zradí ČR, jakmile to bude pro ně výhodné, musí se česká zahraniční politika stavět i vůči Evropské unii do určité míry ostražitě. Musí ji využívat, ale zároveň být ve střehu, jako konečně ve vztazích se všemi. Představa, jakou zastává například Jaromír Štětina, že Spojené státy musíme milovat a musíme jim neustále přinášet symboly své lásky, je neuvěřitelně naivní. Američané vám na to kašlou. Zneužijí toho, když se jim to bude hodit, a pak vás odhodí, když se jim to bude hodit, stejně jako jakákoliv jiná velmoc. Proboha, probuďte se, pane Štětino!

(Nesmírně zajímavý je jiný trik, často používaný politiky v českém prostředí od pádu komunismu, podle nichž je postoj, který považují za protiřečící jejich zájmům "hulvátský a nezdvořilý". Zažil jsem to sám, když jsem se kdysi v parlamentě obrátil - zabírala to kamera ČT - jménem Svobodné Evropy s jakousi otázkou na Josefa Zieleniece. Okamžitě před něj předskočil jeho mluvčí a odpovědi zabránil se slovy: "Vy jste urazil pana ministra!":) K této manipulaci se nyní navrátil - zřejmě se rozpomněl na politické poměry, když byl se svým šéfem u moci - někdejší Havlův mluvčí Ladislav Špaček.)

Bohužel, myslím si, že inteligentně manévrovat čeští politikové neumějí a že u nich převažuje tik vlézt co nejhlouběji do zadnice nejbližší mocnosti. Vždyť to pro ně osobně může být tak výhodné... Je to ovšem pro zemi v dlouhodobé perspektivě cesta k zotročení.

Potíž je, že v současnosti mají v české politice významný vliv osoby v podstatě bez mandátu (v důsledku chatrných výsledků posledních voleb), jako je Saša Vondra, které -- ať už z jakýchkoliv důvodů -- jsou neschopny prosazovat nezávislý český národní zájem a hrát onu nesmírně důležitou, inteligentní manévrovací hru v rámci Evropské unie vůči Americe, Rusku i Číně. Nekompetentní způsob jednání a vystupování těchto politiků skutečně hraničí se státní zradou -- otázkou je, zda to dělají schválně, anebo jen z hlouposti.

Děsivý vliv má i paternalismus českých médií (v neděli to v televizi znovu prokázal Václav Moravec, který jako obvykle dal hlavní slovo mocným a občanskou iniciativu vůbec nepustil ke slovu). Tento paternalismus, bohužel, vliv nekompetentnosti, ideologické zabedněnosti a někdy snad i prodejnosti českých politiků (kteří musejí být v malé zemi lepší než západní politikové, ne horší!) nebezpečně prohlubuje.