2. 3. 2007
To nejlepší z českých textů aneb jako kdyby to napsali dnes I.Dojem z létaF. X. Šalda
Blbče, blbče, který jsi nedovedl krást jako my, jak jsi ubohý! Sedím před kavárnou v Hofgastýně. Na pár kroků ode mne silnice. A po ní ujíždí dvojí šňůra automobilů do Badgastýnu a nazpět a skoro se neutrhne. Policista jako u nás někde na Můstku střeží a řídí tohleto příliš rychlé a příliš smradlavé procesí: procesí líného bohatství, žokového, desetipudového bohatství, které přece létá při svém přeplněném panděru, létá rychlostí 100 až 120 kilometrů za hodinu. A jaká jsou to auta! Takových jsem u nás ještě neviděl: ovšem, nestarám se příliš o tyhle věci, ale snad přece bych si byl povšiml. (Snad se k nám neodvažují pro naše mizerné silnice. Zde, třebas v Alpách, jsou lépe udržovány.) |
To jsou spíše lodi na pérách než auta. Ti lidé mají tam i stolečky, na nichž mohou jíst, a snad i lehátka, na něž se mohou natáhnout. To jsou nějaká slavná auta říšskoněmecká, francouzská, anglická, což vím která. A vzadu kufry, v nichž by složila i nejnáročnější diva všecky své toalety, jichž je potřeba na dobytí Paříže nebo Berlína, nebo vrah alespoň 2 až 3 rozčtvrcené lidské mrtvoly. A takovíhle jsou jejich obyvatelé: sedí tam dvě tři kokoty nebo ženy jim podobné, na prst namalované šminkou, z uší svítí jim boutony jako lískové ořechy, a na jejich očích jsou líná, unavená víčka -- a ne víčka, ale víka, která se otevírají a zavírají těžce jako víka od kufru, a z nich šlehne občas po tobě jakýsi rozmazaný pohled líné nudy a opovržení námi, misera plebs pedestris. A mezi nimi buď břichatý holohlavý dědek -- tvář jako gumový pytlík, nebo žlutou pergamenovou kůži, nalepenou přímo na kostech lebky -- nebo vytlemený buldog. A všichni -- i to zvíře -- shlížejí na tebe s ohromným opovržením. Jsou to patrně zbohatlíci, hyeny, které se vypásly na mrtvolách, padlých ve válce, nebo v hladech po ní. A tím pohledem -- i to zvíře -- ti říkají: Blbče, blbče, který jsi nedovedl krást jako my, jak jsi ubohý! Bůhví, že jim nezávidím jejich teplého pohodlného místa a jejich auta. Nikdy jsem se rád nevozil, dnes ještě, mohu-li jen trochu, jdu raději pěšky než jedu. Ale pro ten oblak husté sprostoty, který se jim přímo kouří z očí, z nosů, z masitých otylých tváří: jaká rozkoš, mít tak po ruce revolver a zastřelit toho buldoga! Jedna ta parta vylezla z auta a šla se posadit do kavárny, kde vedle mne seděli ještě nějací lidé tzv. středního stavu, měšťáci, spíše chatrně než skvěle ošacení. Buldog, rozumí se, dostal svou židli a na ni dečku. Té měšťácké ženě to všecko ohromně imponovalo, i ten buldog, i ta dečka, i ta celá parta, dlouho mohla na nich oči nechat, němá, vyjevená. Pak se osmělila, namočila rohlík do kávy a podala jej tomu zvířeti. Ale buldog nepřijal nic, on nesmí vzít od cizího! Naši měštku polil na chvíli stud, ale jen na chvíli: odmítnuté přitěračství ji bolelo, ale obdiv dostal přece za chvíli vrch. A naklonivši se k svému muži, zardělá ještě, zašeptala blaženě: Das mussen sehr feine Leute sein. Což je tak fotograficky věrný obraz dnešní tzv. střední vrstvy. Bylo mně tak stydno za ni, jako snad za nikoho nikdy v životě. Musil jsem vyjít ven, až za městečko, zahledět se do přelíbezné dětské tváře první pasačky, naposlouchat se trochu písně, kterou si zpívali na novostavbě k práci zedníci, zadívat se trochu do jejich umouněných, osmahlých otevřených tváří, abych mohl zase žít s oním hmyzem tam pod jednou střechou.
Z autorova díla vybral a přepsal Bohuslav Binka. |