Já: Kolik budu mít času? Abyste mi rozuměla: mám zkušenosti s mizernými novináři, kteří sestříhají to, co jste říkal, do něčeho naprosto jiného.

Ona: Nene, my vám chceme poskytnout příležitost pro vaši verzi, opravdu se nebojte.

Natáčíme.

Já: Mou rodinu Státní bezpečnost pronásledovala od roku 1948, můj otec byl několikrát zatčen a po roce 1969 byl až do převratu bez práce. Já sám jsem se v hledáčku StB ocitl zejména po tom, co jsem v rozhlase podepisoval svým jménem práce Pavla Landovského, Jaroslava Šedivého, otcovy a dalších a někdo to prozradil.

Stýkal jsem se celá ta léta s řadou proti režimu aktivních lidí, s okruhem mého tchána Ladislava Hradského, v roce 1968 předsedy svazu překladatelů, s okruhem Petra Pitharta atd, proč bych měl "udávat" právě paní Vaculíkovou, jejíž spis sama StB uzavřela v roce 1986 s tím, že sledovaná není zajímavá a nemá žádné podstatné kontakty, jaksi nechápu. Paní Vaculíkové jsem nikdy neublížil, ona mně bohužel ano.

Spis StB "Káťa", věnovaný její osobě, byl součástí soudního procesu a také na jeho základě soud po několika důkladných stáních rozhodl, že jsem vědomým spolupracovníkem StB nebyl.

(nic z toho se v televizi neobjeví)

Ve spise mě udivila jak žalostná a někdy směšná jazyková úroveň, tak nulové hodnoty takzvaných informací, bohužel často vymyšlených či opsaných a podepsaných vždy jen příslušníky StB.

(Tato věta se objeví ve vysílaném pořadu).

Copak jsem domovník, abych říkal takové blbosti? Kdybych já našel, že někdo z mých známých říká takové věci o mně, zavolal bych mu a pozval ho na kafe, kde bychom si to vysvětlili, zejména, kdyby to byl někdo, koho dobře znám a považuju za svého přítele. Zejména, kdyby, jako paní Vaculíková, navíc celý příběh znal!

Ona: Ale to ona přiznává, že jste se s tím netajil, že znáte nějakého estébáka, to říká. Že jste věděl, že se stýkáte s estébákem...

Já: Ano, hrál jsem hru. O tom se u soudu také mluvilo. Ale pochopil jsem, proč mě nenávidí, až když jsem její spis uviděl, u soudu. Daleko nejvíc jsem totiž byl překvapen, když jsem se na počátku toho spisu dočetl, že (cituji) "zásluhou Katariny Slobodové byl z FS Barrandov propuštěn její spolužák Königsmark Alexandr pro svoje styky na pravicové exponenty" -- konečně jsem pochopil, odkud toho o mně vedoucí pracovníci FSB tolik věděli. Že tak můj vyhazov tehdejší šéfdramaturg Ludvík Toman zdůvodnil, mi potvrdil i můj bývalý nadřízený.

Ukazuju opis zprávy:

Já: Vím ale, že to nebyl záměr, byli jsme tehdy velmi mladí, neuměli jsme si představit, co strana a její hybné páky dokáží, jak daleko jsou schopni jít. Byla to určitě neopatrnost, prostě si nedávala pozor na to, před kým mluví. To dělala tenkrát soustavně, řada lidí se jí proto bála. Jenže mě z práce vyhodili, byl jsem na černé listině - a ona na Barrandově zůstala až do konce. Dnes se mi opakovaně pokouší ublížit, možná právě proto.

Je smutné, že ještě po tolika letech má StB takovou moc nad našimi životy a že jí někteří z nás v tom pomáhají.

(Nic z toho se nakonec v sestřihu neobjevuje.)

Ona: Říká, že byla v Paříži u Kundery a vy jste o tom informoval...

Já: Kdy? Byl jsem do roku 1982 "sledovaná nepřátelská osoba", teprve v roce 1982 po setkání s člověkem, kterému říkám "mladý autor" (viz www.blisty.cz, text "Mezi židlemi"). Opravdu ji pustili mezi rokem l982 a 1986 do Paříže, do Jugoslávie, nechali ji pracovat na Barrandově až do konce totality, natočili jí několik filmů a já jí měl ublížit? Byl jsem celou tu dobu persona non grata v české televizi, v rozhlase jsem musel psát na cizí jméno, nebýt Slováků, ani bych si neškrtl -- není vám to divné? Prostě ona mě od té doby nenávidí, musím říci, že mě míra té nenávisti, se kterou využije každou příležitost, aby mě mohla zostudit, deprimuje - a naplňuje především lítostí.

(nic z toho se v televizi neobjeví.)

režisér: Nemáte pocit, že by třeba neškodila omluva?

Já: Nemám pocit, že bych se měl někomu omlouvat, nikomu jsem neublížil. Ale samozřejmě ten tanec s vlky nebo mezi vejci není nic, nač byl pyšný. Jak to říkal můj přítel Pavel Landovský -- myslel jsem si, že je přechytračím -- no a nepřechytračil.

(Tento odstavec se objeví ve vysílaném pořadu).

Já: Psali si "zápisy"... Víte, je strašně nešťastné, že aby mohly být všechny ty papíry a slinty policajtů brány jako pravda, musí být -- a to se dnes začíná dít -- estébáci představováni jako poctiví, seriózní a čestní profesionálové, vlastně nám sympatičtí, zatímco ti nešťastníci, které vydírali a trápili a kteří třeba nenašli sílu je poslat do háje, jsou výlupky všeho zla a jsou paradoxně trápeni a existenčně likvidováni znovu.

(nic z toho se v televizi neobjeví.)

Poslání, jak končí Cyrano svou baladu o souboji: Měl jsem poslechnout svůj první vnitřní hlas, který mě varoval a vůbec se s nimi nebavit. Nedělejte to raději nikdo.