Jako kdysi sovětské rakety na Kubě, nyní mají americké rakety, byť jiné kategorie, být umístěny za humny Ruska. Tento vývoj dostává spád. Rusko hrozí odvetnými kroky.

Dnešní generace proto mají právo vědět, jak se chovalo Československo v minulém raketojaderném šílenství studené války, kdy obě supervelmoci vytvořily potenciál k několikanásobnému vyhlazení -- tzv. přezabití -- lidstva.

Malé Československo se tomu vzepřelo. Tato skutečnost vešla do našich novodobých dějin. Po mém soudu patří k jejich světlým stránkám, které nám mohou závidět i miliony lidí na západě Evropy, kteří se tehdy zúčastnili protestních pochodů proti raketojaderným základnám. Tato tvář našich tehdejších reforem však patrně širší veřejnosti zůstala málo známa. Až do srpna 1968 bylo Československo oázou bez sovětských raketojaderných základen, protože je sem -- navzdory setrvalému sovětskému nátlaku od počátku Chruščevových dob -- nevpustilo.

Na počátku bylo tehdy rozhodnutí prezidenta Novotného: »Já je sem nepustím, raději budeme zbrojit. « A to vydrželo až do srpna 1968. Po listopadu 1989 byly tyto setrvalé tlaky Sovětského svazu na rozmístění sovětských raketojaderných základen v Československu a jejich setrvalé odmítání Československem až do srpna 1968 ověřeny v historické komisi k hodnocení »jara 1968«. Proto i Brežněvova invaze v srpnu 1968 zdaleka nesloužila jen k potlačení reforem, ale také -- a možná především -- k tomu, že konečně sem ty raketojaderné základny dostali. Osobně proto soudím, že odpovědnost dnešních našich politiků, ochotných k umístění preventivního raketového deštníku USA u nás, nesahá v této otázce představitelům poststalinské, předsrpnové éry Československa ani po kotníky. Nenapodobují spíše poddanost těch posrpnových?

Je přitom příznačné, že tento záměr je zamlžován ve snaze spíše jej pokoutně »propašovat « než podrobit veřejnému rozhodování. Bez okupace jsme základny nepřijali, odmítněme ji i dnes.

Vyšlo včera v týdeníku Ekonom