Kdekdo ví, že tento pátek (4. srpna) se předseda Poslanecké sněmovny (PS) volit nebude, i když by se konečně zvolit měl. Také se snad ví, že když by kterákoli z těch dvou našich stávajících "stovkových" koalic postavila kandidáta na předsedu bez nějaké další dohody s tou druhou partou, takový kandidát neprojde. Přinejmenším zatím si "levicová stovka" jistí věrnost svých poslanců tím, že a) nestaví protikandidáta "středopravicové stovce", a b) smluvenou abstencí od volebního aktu má ze své strany kontrolu nad zaručeně neúspěšnou volbou. Kdyby proti kandidátovi trojkoalice stavěla svého kandidáta také ČSSD, bylo by okamžitě ve hře 200 hlasovacích lístků; přitom --- vzhledem k tajné volbě --- bez možnosti prověřit, kdo jak doopravdy hlasoval. Obtížně se lze dohadovat, zda by se při takto alternativně postavené volbě některému z poslanců (či poslankyň) nezželelo nad setrvale zatím zablokovaně daným stavem... že by přece jen přihodil svůj hlas k partajně konkurenční stovce, aby se státní záležitosti hnuly konečně z místa. Kupodivu alternativní volby se nebojí M. Topolánek; naprosto ji vylučuje J. Paroubek (má v tomto ohledu sám Černého Petra?).

Neztrácejme ze zřetele fakt, že bez usnášeníschopné PS nemůže dojít ani k případnému hlasování o důvěře, jímž by měl být potvrzen mandát příští české vlády. Za takových okolností žádný současný námět na předčasnou demisi stávající vlády není konstruktivní. Co se ale přitom u nás děje? Nejdříve premiér Paroubek hned po volbách unáhleně takovou demisi nabízel, ačkoliv k tomu nebyly dány ústavně předpokládané podmínky. Nato pouze připomínal, že zůstane u moci, dokud M. Topolánek nesestaví vládu. V poslední době dává pan premiér najevo, že je šéfem exekutivy málem nedobrovolně: neboť M. Topolánek zatím nedokázal předstoupit se svou vládou před parlament (jako kdyby měl Černého Petra, kterého se nedokáže zbavit). Jiří Paroubek navíc vůbec k tomu nedodává, že zamýšlené trojkoaliční vládě chybí odpovídající scéna, na které by se představila se svým programem a na níž by požádala o důvěru.

Jako "intermezzo" této úvahy určitě stojí za stručné připomenutí, co se přihodilo víc jak o týden dřív. ODS byla ochotna vzít za základ vládní politiky trojkoalice 10 bodů předvolebního programu ČSSD! Nechci zrovna moc říkat, že jen hluchý mohl neslyšet ten překvapivý pokus o vstřícnost: dokonce programově zaměřený, jak si předtím opakovaně a hlasitě ČSSD přála. Jenže ozvěna z ČSSD pak přišla dvojí: že to byl ze strany ODS jen hloupý vtip (ministři Sobotka nebo Škromach), anebo že takový text je příliš stručný na zodpovědné projednávání a nedává představu o konkrétní realizaci. Premiéru Paroubkovi prý by bývalo snad stačilo mít místo jedné snad dvě tři stránky textu, aby se dalo jednat (jak prozradil v neděli, 30. 7., v televizní debatě s M. Topolánkem). V této situaci, když po výkopu ODS dostala ČSSD míč vlastní výroby na své kopačky, místo konstruktivní hry s ním jej zakopla do autu. Umím si představit, že pokud cítím možné komplikace v jednání o případném už inzerovaném --- že by choulostivém? --- zadání, musím se mu nějak vyhnout. Tím, že takové zadání zlehčím jako nedostatečné, označím je za nekonstruktivní (ačkoli za ním mám autorsky stát!), a samozřejmě také zpochybním upřímnost předkladatelů návrhu. Kategoricky odmítnu brát ten námět vážně. Tohle všechno se už stalo. Chtěli tehdy vrcholní zástupci ČSSD jednat o programu příští trojkoaliční vlády? (Nevytáhli si pro sebe onoho nežádoucího Černého Petra?) Ani tehdy zřejmě netoužili sednout za jednací stůl, ani dnes určitě po tom na trojkoaličním půdorysu netouží; což víme z některých následných kategorických tvrzení pana premiéra. Leč nepředbíhejme.

Pro další úvahy nad stávajícím "patem" je vhodné přihlédnout k úterní audienci Jiřího Paroubka u prezidenta Klause (1. 8.). Jehla sice byla v kupce sena, ale jako žihadlo už píchla. Kdyby to Mirkovi Topolánkovi s ustavením vlády na první pokus nevyšlo, vypadá to docela "realisticky", aby --- při inzerovaném poměru sto ku stu --- dostala svou příležitost "druhá strana". Premiér Paroubek panu prezidentovi navrhl, aby hned pro druhé kolo pověřil sestavením vlády jej. (Zkusme zatím nespekulovat o tom, do jaké míry je současně "ve hře" sbírání "bodů" pro valem se blížící druhé funkční období Václava Klause jako prezidenta republiky.)

U námětu "na druhé kolo" s pověřením k sestavení vlády pro ČSSD je nutno se zastavit. Mnohé nám pomůže vysvětlit. (Zatím si nelamme hlavu nad tím, jak vůbec by bylo možno dospět k usnášeníschopnému parlamentu, bez jehož aktivní účasti nelze regulérně klasifikovat a rozhodnout ani první kolo. Premiér Paroubek přitom touží po tom, aby byl zvolen předseda PS bez jakýchkoli podmínek! Zatím je řešení tohoto nadmíru závažného problému na odstavné koleji.) Už několikrát jsme mohli slyšet pana premiéra říkat, že je idea trojkoalice mrtvá; a také nebylo možno z jeho úst přeslechnout, že vnímá projekt trojkoaliční vlády jako mrtvý. Samozřejmě že v souvislosti se stávajícím choulostivým jednáním dvou nejsilnějších parlamentních stran Paroubkova zmínka dvou jmen --- Václav Klaus a Miloš Zeman --- nutně sugerovala "opoziční smlouvu", aniž musel být sám výraz citován. Proti nedávno vynesenému trumfu s "Desaterem ČSSD" cíleném ze strany ODS teď tu byla výzva ze strany ČSSD, připomínající jakoby pamětihodné počínání tehdejšího předsedy (a nynějšího čestného předsedy) ODS V. Klause vůči projektu menšinové vlády M. Zemana. Možná analogie? Ano. Jenže analogie zpravidla v něčem zprvu neuvažovaném proklatě kulhají a automaticky neslibují účinné řešení. (Opět si moc nepřipomínejme, jak na námět proponovaného většinového vládnutí dvou nejsilnějších stran v České republice nakonec reagoval svým závazným usnesením Ústavní soud ČR. Že by v tom Paroubkově návrhu byl zakamuflován ten okatě nastrkovaný Černý Petr?)

Určitě jsme si museli všimnout toho, že a jak ČSSD po volbách od samého počátku hledala cesty ke zpochybnění důvěryhodnosti obou koaličních partnerů ODS; jak KDU-ČSL, tak snad ještě naléhavěji i SZ. Paradoxně je KDU-ČSL stále koaličním partnerem ČSSD v její již dosluhující vládě. A pokud jde o Stranu zelených, před volbami se muselo zdát, že je trnem v oku ODS (že jí jaksi snad ukrajuje z jejího voličského potenciálu). Již vícekráte jsem upozorňoval na to, že stávající situace (zablokování činnosti PS) bez problémů pro ČSSD prodlužuje vládu premiéra Paroubka; a mohlo by to dokonce být až do zcela nové situace po případných předčasných parlamentních volbách, kdyby se teď dosavadní blokádu PS nepodařilo konečně překlenout zvolením ústředních parlamentních orgánů. (Na nějaké úpravy volebního zákona také pořád nejsou odpovídající ústavně předpokládané podmínky. Bez usnášeníschopného parlamentu recept na lichý počet PS a případnou mandátovou bonifikaci vítěze voleb není použitelný!) --- A teď si představme, že by při setrvalém zablokování činnosti parlamentu a za stávajícího volebního zákona mělo nakonec dojít k předčasným volbám. Co kdyby (snad ne?) dopadly podobně? Naše stávající Paroubkova vláda (opět bez mandátu, ale z nutnosti) by vládla dál. A co pak bude dál? Snad si to každý domyslí...

Nepřerušujme tu myšlenku z počátku předchozího odstavce. ČSSD zjevně touží dostat z mocenské hry KDU-ČSL i SZ. Stačí samozřejmě fakt, že by --- dík vstřícnosti ČSSD vůči jen dvoustrannému jednání s ODS, jako základu možné "průchodnosti" ---byly najednou mimo činné rozhodování jak KDU-ČSL, tak SZ; a ODS by v očích představitelů těchto dvou menších a zatím koaličních partnerů musela nakonec ztratit svou důvěryhodnost. (Stačilo k jejich zneklidnění, že --- na vysílací frekvenci ČSSD --- s tímto zřejmě pochybným "trumfem" přímo z ODS vytáhl její čelný politik P. Bém.) Čas nahrává krátkým spojením a vzniku emocí. V těchto dvou malých stranách bychom pak snad i možná našli aspoň jeden hlasovací lístek pro "levicového" kandidáta na předsedu PS v některém příštím kole, na které by ve vhodném načasování ještě teď někdy v srpnu 2006 došlo. A "hra" už by pak snad mohla dále pokračovat po nějaký čas "bez dalších závad". Pochopitelně podle toho, jak by se zachoval prezident republiky nejen při pověřování sestavením vlády, ale také v procesu předcházejícímu následnému jejímu jmenování. Nejdřív tu máme před sebou V. Klausem vytčený termín pro Topolánkovo skládání účtů na Hradě! Zatím to na první a letmý pohled může vypadat tak, že Černého Petra (se zablokovanou způsobilostí předstoupit před parlament a také v mediální zkratce) má Mirek Topolánek. Ty další tahy v předkole zamýšleného "druhého kola" si opět snadno domyslíme...

Připomeňme si ještě jednou ten nedělní "diskusní duel" obou hlavních protagonistů naší současné české politiky, inscenovaný pro televizní obrazovky (z 30. 7.). Premiér Paroubek se zmínil o tom, že hned po volbách chtěl podat demisi. Mirek Topolánek jej vyzýval, ať tedy tu demisi podá teď. Pro stoupence povolební trojkoalice se mohlo zdát, že v tomto ohledu je "žábou na prameni" Jiří Paroubek. Dozajista jako zpestření pro mnohé svědky toho vysílání působilo, když navíc M. Topolánek archem rezervovaným pro sto a jeden podpis chtěl zřejmě naznačit, že ---kromě toho, že nejvíc hlasů v parlamentních volbách získala ODS --- není ani v tom podstatném (tj. ve své koalované mandátové síle) ČSSD v žádné výhodě vůči ODS. Předhazováním té "demise" se jen mlžilo; jako když se střílí jen slepými náboji. Vážně se o ní neuvažovalo (a neuvažuje); a není to podle ústavních regulí za stávajících poměrů ani žádoucí. (Je zajímavé, že dokonce někteří politologové námět s demisí zvažovali jako aktuálně relevantní cestu.)

Tak daleko ovšem 1. srpna ještě nejsme! Kdyby nás tlačil kromě pochopitelné vyhlídky na získání mocenských pozic ve státě také státnický rozum, tak by nás (ale též J. Paroubka i M. Topolánka a jejich ústřední stranická grémia obdobně) tlačilo k oboustranně snad přijatelnému kompromisu především nutnost sestavit a schválit státní rozpočet na příští rok a rovněž nezbytnost včas splnit také termínované závažné úkoly vůči EU; nehledě na běžnou agendu jak funkční a parlamentem zaštítěné vlády, tak samozřejmě se zřetelem rovněž ke zrovna tak funkčnímu zákonodárnému orgánu, jímž je PS ČR. Je možno věřit tomu, že M. Topolánek neumí sestavit příští vládu ČR? Samozřejmě že rozmanité úhybné manévry Jiřího Paroubka pořádně znervózňují Topolánkovu trojkoalici; je to stranicko-politicky účinné. Přitom premiéra Paroubka čas jako politika rozhodně netlačí. Může jej začít tlačit jako zodpovědného občana k programovému konsensu bez mocenských úvah o udržení premiérského křesla po červnových volbách? Zatím se to nezdá... (Jsou to vhodné myšlenky na 1. srpna 2006, dva měsíce po parlamentních volbách?)