Mé první reakce na zřízení americké základny na "našem" území byly odmítavé. Čistě z emočních důvodů. Někteří politikové vám sice blahosklonně nabídnou tzv. rozumové argumenty, ale nenechte se jimi mýlit. Jsou jen zavlékáním do spekulací odvádějících od cui bono. Polemiky o referendu jsou navíc velmi zábavné. Zejména od těch, kteří s ním souhlasí, jen když jeho výsledek vyjde v jejich prospěch - v prospěch jejich nezaslouženého prospěchu.

Na mé averzi ke amerikanizaci není vůbec nic špatného. Před pádem železné opony, jsem měl všechno americké rád. Bylo toho málo, kvalita byla asi lepší a bylo to oficiálně nežádoucí. Zakázané ovoce nejvíce chutná. Po výměně Velkého bratra si mi však nadměrný a nekvalitní příval té americké "kultury" nějak znechutil. Prostě nesleduji bedlivě kulturu pocházející z USA, jako jsem dříve nesledoval kulturu pocházející ze SSSR. Důvody jsou naprosto stejné.

V souvislosti s možností zřízení US základny v ČR mne napadly různé hříšné myšlenky. (Nebudu vás všemi unavovat a uvedu jen některé.) Třeba mne napadlo, že zřízením základny se náš skanzen možná dostane na úroveň Kuby, kde je také jedna cizí základna. Nebo mne napadla analogie nějakého zvacího dopisu, žádajícího o pomoc bratrskou armádu. Pak už mne napadaly jen samé černé myšlenky.

Nevím, jestli v diskusích o US základně v Čechách již dostatečně silně zaznělo meritum věci. Totiž to, jestli nemáme náhodou strach? Jestli nestrkáme hlavu do písku předtím, že se sami nechceme chránit, že jsme zbabělí a že se přikláníme momentálně silnějšímu strategickému partnerovi, jehož vliv zasáhl naše území (a kterého zradíme, jestliže se objeví někdo mocnější)?

Myslím, že naši strategičtí partneři to o nás vědí a vždy věděli. A že jim jako vždy nestojíme ani za zlámanou grešli. Ale jistě jim to nevadí v tom, aby využívali naší podlézavé loajality. Nemusíme si přece opakovat náš dějepis?

Otázka toho, jaký je náš momentální strategický partner, zda je dobrý nebo špatný, zda je to Rakušan, Angličan, Francouz, Němec, Rus, Američan či zítra Číňan, je v případě našeho chronického labilního postoje vedlejší. Podstatou problému je to, jací jsme my sami, potomci Jana Žižky z Trocnova, který se nepřátel nelekal a na jejich množství nehleděl. On místo strategického partnera (kolaborace) volil netradiční a nekonvenční strategii, taktiku a techniku, která mu umožnila ve své době dosáhnout značného vojenského respektu. Argument, že Jan Žižka byl bandita, ponechme stranou. S válečným uměním Jana Žižky z Trocnova to nesouvisí. Kdo ostatně v dnešním neustále rozděleném světě není banditou?

Kdo nám brání, abychom si nenechali diktovat pravidla a způsob boje silnějšího nepřítele nebo partnera? Proč bychom nemohli neočekávaně zvolit překvapivé způsoby a prostředky naprosto jiné? Nechtějte po mně, abych vám je hloupě říkal. Stejně mne žádné nenapadají a chytrému napověz, hloupého kopni. Podotýkám, že jsem odpůrce násilí a terorizmu. Kdo je silný, je zároveň slabý. Platí to i naopak. Možná bychom své lability mohli využít i jinak a k něčemu dobrému pro všechny.

Nechceme stát na svých vlastních vratkých nohách. Nemáme svoji základnu. Rádi se opíráme o silné nohy Velkého bratra. Tyto záhy možná podrazíme, když se ukáže jiný větší bratr, který jej nakloní. Se svým strategickým partnerem se nepaktujeme proto, že bychom vyznávali nějaké jeho případné ušlechtilé ideály, ale ze zcela vypočítavých, pragmatických, účelových a zbabělých důvodů. Myslím, že nějaké euroatlantické hodnoty jsou nám zcela ukradené. Nepočítáme-li mezi ně ovšem peníze, výpalné, ochranu sebe a svého nakradeného majetku. Dobře víme, že pohnutky jsou to nízké. Být naším strategickým parterem, moc bych se s námi nebratříčkoval. Opravdu, za to nestojíme.

Sami se chránit nechceme a očekáváme ochranu od druhých? Kdybychom se chtěli bránit sami, tak bychom především nezrušili povinnou základní vojenskou službu. Místo drog, alkoholu, tabáku, konzumu, zábavy a zahálky bychom poskytnuli naší mládeži vojenský výcvik. Když nic, tak by se alespoň naši rozmazlení, domýšliví a bezohlední hoši naučili nějakému pořádku, kázni, hygieně, úklidu a nespoléhání na maminku. Takto z nich nepřímo vychováváme podrazáky, extremisty a teroristy.

Strach má ten, kdo nemá čisté svědomí. Naše svědomí je černé a utíkáme před ním jako kuřátka pod křídla cizí ochrany. Myslím, že bychom si to měli se svým svědomím vyřídit sami - bez strategického partnera a jeho základny. A jestli si to vyřídí někdo s námi, jak se v obavách často ozývá, bude to jenom po zásluze. Jistě si to s námi vyřídí o to více, když budeme tací, jací jsme doposud nějaké to století byli.

Nestojí to všechno za pousmání? Třeba nám ten úsměv pomůže ono meritum věci zlepšit a následně s tím i náš postoj k závažné otázce, kterou máme na stole. Vždyť my máme největší strach ze svého svědomí -- to je ta naše pravá základna. Když se tohoto strachu zbavíme, bude nám lépe. Vždyť se nic tak neobvyklého neděje. Budeme se ještě chvíli navzájem trápit, podvádět a rvát o prestiž a majetek, a potom přijde smrt -- náš hlavní strategický partner. Všechno nám vezme a budeme zase stát nazí, tak jak nás pánbůh stvořil. Nebude to úleva?

Kdyby to záleželo na nás, tak stále ještě sbíráme céčka, zavařujeme a lepíme dečky z chemlonu. Ještě jsme si nevšimli, že jsme se stali právoplatnými Evropany, že všichni naši noví spoluobčané nejsou lidé zakomplexovaní a duševně omezení na zatuchlou, zamaštěnou a malou českou kotlinku.

Mám pocit, že je to s námi horší než za Varšavské smlouvy. Zlaté časy, kdo to nestálo za nic! A navíc si volíme (nejenom u voleb) ty, kteří nás v naší malosti, ubohosti, omezenosti a sociální bídě ještě více utvrzují. Někdo jiný, kdo by nám nemazal med kolem huby, by u nás neměl vůbec žádnou šanci. Když se to tak vezme kolem a kolem, my jsme vlastně spokojení. Spokojeně spíme sladce......budiž nám země lehkou.