To, co chtějí, je z mezinárodně-politického hlediska neobyčejně citlivá záležitost - (proti)raketová základna na území českého suverénního státu. České úřady o ní mohou, ale nemusejí, diskutovat. Mohou (přesněji: jsou povinny) klást otázky a trvat na odpovědích. A mohou také klást požadavky, za nichž budou ochotny uvažovat o souhlasu. Mohou klást neobyčejně vysoké požadavky; požadavky, mezi nimiž by ten na zrušení vízové povinnosti patřil k nejmalichernějším. Dnes není rok 1938 nebo 1968. Dnes mohou české úřady jednat jako rovný s rovným. "Já pán, ty pán," uvedl v jednom ze svých rozhovorů Zdeněk Mahler.

Skutečnost? Pánové z Ministerstva zahraničních věcí a z Ministerstva obrany letí do Spojených států, aby se poučili o tom, co se měli dovědět už tři týdny předtím, když v České republice pobývali američtí vojenští experti. Čeští úředníci cestují, nepochybně za peníze českých daňových poplatníků, do Spojených států, aby jim tam americká administrativa sdělila podrobnosti o tom, co Spojené státy chtějí postavit a provozovat zde, na území České republiky. To není jednání reprezentantů suverénního státu. To je jednání vazalů.

Demokracie v České republice? Ano, jednou za čtyři roky

Že slova o vazalství české diplomacie nejsou nikterak přehnaná, dokládá rozhovor stanice ČRo 6 s českým ministrem zahraničních věcí ze dne 22. července. Cyril Svoboda, člověk, který se běžně vyjadřuje velmi kulantně, odpověděl na otázku, zda referendum o základně ano či ne, slovy "Je to pitomost". Pak pokračoval:

Na další redaktorovu otázku reagoval slovy:

Pan ministr tím posluchačům sdělil dvě podstatné věci.

Předně to, že do plánovaných základen nemá obyčejný občan co mluvit. Občan je zde od toho, aby jednou za čas vzal do ruky hlasovací lístek a "rozdal karty". To je jediný okamžik, kdy má svou "politickou zodpovědnost". O vše ostatní už se pak postarají ti, kteří čtyři měsíce žebrali o voličův hlas, aby další čtyři roky zvysoka kašlali na jeho skutečnou vůli. Voličovo právo se redukuje na právo platit náklady a nést následky politikova rozhodnutí. Či je snad pravděpodobné, že případný teroristický útok v pražském metru (kéž se jej nikdy nedočkáme!) zasáhne pana ministra, který se po Praze pohybuje autem s ochrankou?

Druhým závažným sdělením pana ministra je, že o parametrech demokratických rozhodovacích procesů v České republice rozhodují Spojené státy. Termín je stanoven na září nebo říjen tohoto roku. Do tohoto termínu se musí rozhodnout. Tečka.

Diskuse, která neprobíhá & Manipulace, která trvá

Přes veškerou nechuť Cyrila Svobody a dalších politiků k zatažení českých občanů do rozhodování o jejich budoucnosti se téma případné americké základny začalo objevovat v českých médiích poněkud častěji. Někteří politici uvažují o referendu. A i ti největší zastánci americké základny připouštějí potřebu veřejné diskuse. "Zatím o plánované základně téměř nic nevíme," neopomínají ovšem dodat.

A v tom právě je zakopán pes. Dokud se téměř nic neví, není o čem diskutovat. Za ostudné spolupráce českých rádoby novinářů se tedy nyní kritické hlasy potlačují, ignorují nebo jiným způsobem eliminují. Tři profesionálové ve výslužbě (jeden generál a dva plukovníci) vyjádřili své odborné námitky proti základně, ale jejich hlas jako by vůbec nezazněl. Papouškují se ovšem výroky náčelníka generálního štábu Pavla Štefky, jehož argumentace zcela opomíjející teroristické útoky v Madridu a v Londýně dává tušit, jak asi vznikly některé knihy Haškovy, Remarquovy či Hellerovy.

Žádná veřejná diskuse fakticky neprobíhá. A až přijde žádost Spojených států, na diskusi už prostě nebude čas, neboť "rozhodnout se musí v září nebo v říjnu tohoto roku".

Absence veřejné diskuse ovšem neznamená nečinnost propagátorů americké základny. Jen co se čeští experti vrátili z USA, začala média uklidňovat českou veřejnost sadou tvrzení, jež budí dojem, že podkladem pro jejich shromáždění byly námitky iniciativy Ne základnám.

Tak z titulní strany sobotního vydání Práva (19. srpna) se dovídáme, že "Protiraketová základna USA má nově ochraňovat i Evropu". Třebaže věrohodnost tohoto tvrzení zpochybňuje např. bývalý vojenský analytik a redaktor vojenského odborného měsíčníku ATM Stanislav Kaucký, Daniel Anýž z Hospodářských novin je také reprodukuje a třetinu svého článku z 18. srpna věnuje popisu nesmyslné simulace letu íránské balistické rakety na střední Evropu a jejího zničení obrannou raketou. Zcela mimo realitu je pak závěrečný odstavec Anýžova článku:

Protiraketovou základnu, dítě Projektu pro nové americké století (PNAC), by bez pochyby stavěly firmy Bechtel či Halliburton, které mají s PNAC jedno společné -- současného amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho. Je absurdní představa, že na stavbě základny (z povahy věci nejtajnější stavby v republice) by se podílela česká firma s polovinou svých zedníků pocházejících odněkud z Ukrajiny.

Zavádějící je rovněž argumentace, že případná sestřelená raketa před dopadem na zem shoří. Zde se kalkuluje s laickou představou, že co shoří, to prostě není; přemění se to na plyn a tím to přestane existovat. Skutečnost je ale taková, že pokud shoří radioaktivní materiál (pomiňme fakt, že uran a zvláště plutonium jsou toxické prvky), vzniklý oxid zůstává radioaktivní. Jeho osud je pak dvojí: Buď se rozptýlí po atmosféře nebo skončí jako radioaktivní spad na území některého z evropských států. Že nejde o věc zanedbatelnou, vědí nejlépe Iráčané a američtí vojáci, kteří přišli do kontaktu s (rovněž shořelým) ochuzeným uranem.

Pro nejnovější argumentaci ve prospěch základen je typická její obsahová neurčitost a nezávaznost. Tak se lze např. dočíst, že "Americká strana bere vážně to, že ..." ve zprávě ČTK nebo "Při diskusi o právních aspektech zaznělo, že ..." ve zprávě listu Právo, která slibuje něco stěží uvěřitelného -- že v České republice vznikne snad první americká základna na světě, jejíž posádka bude podléhat jiné než americké vojenské jurisdikci. Totéž tvrdí zpráva ČTK přímo v titulu: "Protiraketová základna by podléhala českým zákonům, říká MZV". Všetečný čtenář, který si uvedené tvrzení chce ověřit, na stránkách MZV pochopitelně nic takového nenajde.

Summou

V České republice prakticky všichni vysocí političtí představitelé vyznávají verbálně demokratické principy. Přesto někteří z nich tyto principy obcházejí a činí (nebo se o to snaží) rozhodnutí, která jsou v rozporu s vůlí voličů (jejich většiny). Takové jednání je hrubě nedemokratické a není ospravedlnitelné ani odkazem na principy zastupitelské demokracie. Dnešní informační společnost umožňuje každému občanovi, aby byl obeznámen s fakty, a má dostatek prostředků na to, aby každý občan projevil svou vůli, aby hlasoval, aby rozhodoval. Přímá demokracie je již dnes možná, ale její zavedení blokují autoritáři, kteří v jedné ruce třímají prapor s nápisem "demokratická strana" a druhou provádějí libovolná rozhodnutí, jejichž nedemokratičnost pokrytecky zaštiťují svou tzv. "politickou zodpovědností".

Ostudné počínání těchto politiků by ovšem nebylo možné, kdyby s nimi nespolupracovali mnozí čeští novináři. Jejich elitářství je vede k ignorování názorů a vůle občanů a k prosazování takových hodnot, postojů a způsobů jednání, které ve svém důsledku poškozují Českou republiku a její obyvatelstvo.

Současná situace, spjatá se záměrem Spojených států vybudovat na území České republiky protiraketovou základnu, je obdobou situace v roce 2003, kdy Spojené státy chystaly útok na Irák. Tehdy některé politické špičky (Cyril Svoboda, Václav Havel) prosazovaly spoluúčast České republiky na útočné válce Spojených států. Většina obyvatel ale válku odmítala, třebaže neměla k disposici takové informace jako zmínění politici.

Dnes je zřejmé, že intuitivní rozhodnutí českých občanů bylo správné nejen s hlediska morálního, ale i politického. Naplnila se všechna varování těch, jejichž hlas byl před útokem na Irák ostrakizován. Zbraně hromadného ničení, o nichž lhaly Spojené státy, se nenalezly. Válka přinesla smrt tisícům amerických vojáků a zřejmě několika stům tisíc Iráčanů. V Iráku začíná občanská válka a připouští se možnost rozpadu země, která má k prosperitě dále než za Saddáma Husajna. Blízkovýchodní region je destabilizován, vláda v Íránu se radikalizovala. Cena ropy a hrozba terorismus rostou. To vše jsou výsledky akce, kterou v počátcích podpořily politické elity a odmítly masy obyčejných lidí.

Nyní se situace opakuje. Absolutní většina obyvatel je proti plánům Spojených států a několik politických špiček (Cyril Svoboda, Alexander Vondra, Mirek Topolánek) chce vůli občanů ignorovat. Nejnovější skrytá mediální kampaň pro americkou základnu jim k tomu má dopomoci.

Cílem je vzbudit v českých občanech dojem, že základna Spojených států bude představovat všestranný přínos s minimálními riziky. Pokud bude kampaň úspěšná a promítne se do klesajícího počtu respondentů odmítajících americkou základnu, zparchantělý novinářský establishment to neopomene halasně vytrubovat a hlasy těch, kdo budou protestovat proti rozhodnutí vlády (parlamentu), zaniknou v radostném hlaholu chválícím transatlantickou spolupráci a demokratickou západní civilizaci.

Nemenším cílem dotyčné manipulativní mediální kampaně je oslabit iniciativu Ne základnám. Bude se zdát zbytečné podepisovat petici, která argumentuje něčím, co americká strana popřela. Vágnost či dokonce lživost vyjádření amerických činitelů a jejich českých proponentů bude v českém mediálním prostředí spolehlivě opomenuta. A opět, dostaví-li se úspěch a petiční akce zajde na nezájem českých občanů, lze téměř jistě očekávat, že schválení základny bude oslavováno jako to nejdemokratičtější rozhodnutí v novodobých dějinách českého státu. Neboť: Hle, i petice proti zde byla, takoví jsme my to demokraté!

Iniciativa Ne základnám by se proto neměla omezovat jen na záležitost potenciální americké základny na našem území. Měla by vést diskusi o demokratických principech a o způsobech provádění moci. A měla by také kriticky analyzovat zatuchlou českou mediální scénu.

Bez ohledu na současné pohazování jmény Polska a Velké Británie je pravděpodobné, že někdo bude na podzim chtít (nebo muset) rozhodovat. Je možné, že to bude vláda Mirka Topolánka. Pak teprve uvidíme, zda aktuální diskuse přiměla členy vlády, aby naplnili význam a smysl slova ministr. Zda budou jednat jako sluhové své vlasti a svých spoluobčanů. Nebo zda budou jednat jako slouhové.