Bez urážky! Zástupně byl v nadpisu pouze použit mužský rod jednotného čísla přechodníkového tvaru slovesa "volit". ("Volíc" by to znělo v ženském a středním rodě téhož jednotného čísla, a "volíce" je tvar v čísle množném). Potud gramatika. A s předstihem už zamyšlení nad tím, jak to dopadlo; přičemž je to psáno v době, kdy byl ještě čas "nenechat tu volbu náhodě"...

Někteří z nás už předem vědí, že k volbám vůbec nepůjdou. Nebo ještě nejsou rozhodnuti, zda vůbec jít k těm volebním urnám. Takových občanů je přinejmenším "jen" kolem celé jedné třetiny, ne-li víc (jen dva miliony?). Necelé dvě třetiny oprávněných voličů podle dosavadních odhadů k volbám "spíše" nebo "určitě" půjdou. Je to koneckonců jen naše "svrchované demokratické právo", nikoli formální povinnost. O tom, KDO ale může být zvolen, rozhodují ovšem jednotlivé politické strany, ne-li především přímo mocenské vazby v jejich centrálách. Čili "menu" na kandidátních listinách je zcela mimo vliv zdrcující většiny občanů. (Na každého organizovaného "straníka" --- bez valného vlivu na stranické šéfy "nahoře" --- přitom navíc připadá několik set nestraníků, kteří jsou totálně bezbranní vůči profesionálním politikům.) Přitom podle čerstvých údajů průzkumu CVVM tři čtvrtiny občanů jsou si jisty "důležitostí" k volbám jít. (Ze zhruba jednoho a půl milionu našich krajanů v zahraničí má české občanství jen zhruba 200 tisíc, o jejichž mínění politická reprezentace ve vlasti zhusta nikdy moc nestála.)

Politické strany by měly být čitelné pro voliče především svými programy. Když pak dochází na bilancování, nejednou musí voličům stačit odkaz na "nedostatek politické vůle" u dalších, také koaličních stran. Jak je to vůbec vážně míněno s těmi "programy", je nadmíru názorně vidět na mnohých billboardech, které si nezadají s reklamami na zubní pastu. Kandidát na poslance do Parlamentu ČR před volbami slíbí podporu čemukoli, jen aby bylo vidět, jak je "vstřícný" a s problémy regionu obeznámený; jak se to např. podařilo doložit novinářům Zlínského kraje, když od čelných kandidátů dostali hned příslib podpory na vymyšlený, neexistující projekt. Přímo v praxi je pak zajímavé (ne-li poučné), jak pak "naši" poslanci konkrétně hlasují. Je pochopitelné, že pro rozpočet vlády ČSSD na rok 2006 nehlasovala ODS (a zdržela se hlasování KSČM). Pro zákon o celostátním referendu výrazně nehlasovala ODS, pro zamítnutí interrupcí se výrazně exponovala KDU-ČSL. Proti návrhu na deregulaci nájemného nebo proti novému zákonu o snížení sazby daně (DPH) --- z 22 % na 19 %; při zvýšení u stravovacích služeb z 5 % taky na 19 % --- se spojily hlasy KSČM a ODS (ČSSD prosadila schválení spolu s KDU-ČSL). Stejně tomu bylo při schvalování eurozatykače v ČR. Kupodivu týmž způsobem se rozštěpil Parlament ČR při hlasování o tom, zda má být součástí povinné maturity matematika (marně se o to zasazovala ODS spolu s KSČM; proti ČSSD a KDU-ČSL). Za možnost dovážet odpad ze zemí EU (s povolením Ministerstva životního prostředí) se hlasováním zasadila ODS (proti byly ČSSD, KSČM a KDU-ČSL). Je zajímavé, jak se rozložily hlasy při projednávání zákona "Edvard Beneš se zasloužil o stát". "Pro" hlasovala většinově ČSSD a KSČM; a jen 20 hlasů z ODS (z 57), přičemž poslanci z KDU-ČSL byli proti nebo se zdrželi.

Předvolební atmosféra před červnovými volbami je zatím líčena vesměs jen jako "duel" Paroubek --- Topolánek. Už dlouhou řadu let příznační "vrabci na střeše" cvrlikají, že česká politická scéna stůně nedostatkem nějaké důvěryhodné alternativní politické strany (s potenciálem minimálně potřebných 5 % pro vstup do PČR). Voličům je ovšem třeba mediálně ukázat, že s přispěním zatím nerozhodnutých voličů by tu byla šance na nadějný vstup nového subjektu do politické hry. Před letošními parlamentními volbami se taková příležitost kupodivu hned na počátku roku 2006 nabídla Straně zelených (SZ). Své politické akcie si dokázala před časem znehodnotit jak Čtyřkoalice, tak Strana za životní jistoty. Na to, aby teď znamenala pro Stranu zelených ještě možnou pohromu její rozmanitá vnitřní "tření" (ne-li personální "odboj" zevnitř vůči vedení), pravděpodobně se promítla navenek příliš pozdě a bez širší publicity. Naopak, dosavadní masivní televizní prezentace pouze "pěti reálných subjektů voleb" (mj. 14-krát 1 ½ hodiny v ČT) zřejmě SZ podrží nad 5 % voličských hlasů.

Hodno pozoru je, že strana SNK-Evropští demokraté (ač má své zastoupení jak v Evropském parlamentu třemi poslanci, tak i v Senátu ČR čtyřmi senátory) zůstává mediálně zcela jakoby v propadlišti možného voličského zájmu. Čím to? Není ale i to nepřímým dokladem síly, s níž média modelují "viditelnost" jednotlivých politických stran?

KSČM má jednu velkou výhodu. V tom, že zatím po roce 1989 nebyla příliš viditelně připuštěna k podílu na politické moci. Takže vyhlíží jako strana neposkvrněná korupcí a hospodářskými delikty. (Bez ohledu na to, že po listopadu 1989 jen KSČ znala všechny páky hospodářsko-politické moci ve státě.) Nelze vyloučit, že si KSČM stávající pozice udrží i v příštím Parlamentě (měla 41 poslanců, tedy celou pětinu PČR pod svým přímým vlivem).

Poučná je jak minulost vlastní, tak zkušenosti zvenčí. Poměrně nedávná aliance dvou našich nyní nejsilnějších stran (zdomácnělá pod názvem "Opoziční smlouva") se stala pro mnohé hrozbou: zdála se být přípravou na zúžení naší politické mocenské sféry jen na systém dvou dominantních stran. S přihlédnutím k míře korupce v ČR (a nejednou pochybných praktik při uzavírání veřejných zakázek) a rovněž k nezralosti naší politické scény by byl přechod na většinový systém u nás v ČR předčasný. I když zároveň znamená nadále nutnost koaliční politiky. V našich poměrech to pak nyní znamená pro dvě menší strany (KDU-ČSL a SZ) jistotu být ve vládě, ať už zvítězí ve volbách kdokoli (tj. teď ODS či ČSSD).

Stojí za povšimnutí, že v sousedním Rakousku (ale teď i v Německu) mají zkušenost s vládou, jejímiž partnery jsou dvě nejsilnější politické strany. Znamená to přinejmenším možnost (a nutnost!) vzájemně vyvážit realizační programy k únosným kompromisům pro nepřehlédnutelnou většinu občanů, bez uzákonění něčeho, co by druhý okamžitě zrušil (jako např. chce ODS zrušit nutnost registračních pokladen v obchodech). Problémem tu ovšem je umět si vzájemně naslouchat ve většinovém zájmu veřejnosti. Na to jsou dnes svými čelnými představiteli ČSSD a ODS až příliš vůči sobě "ve při", navzájem i osobně razantně hluší.

Neměli bychom zapomínat ani na to, že ŽÁDNÁ z politicky relevantních stran nevychovává občana-voliče, nýbrž všechny se nějak snaží pouze být vůči němu a před ním populárními; vyjít vstříc málem čemukoli a bez ohledu na důsledky. Zároveň navenek je prezentován zvláštní alibismus; buďto v řadě závažných věcí teď --- kvůli minulosti --- nemůžeme nic dělat, anebo vše --- "zítra, díky nám" --- uvede se do pořádku. Riziko pro demokracii představují pouze političtí oponenti.

Mimo komentář zde zůstanou rozmanité koncerty pro voliče nebo dokonce výroba uzenek v rámci předvolebního programu. Nejedna informace v novinách či v televizi je zavádějící svou jednostranností (ne-li zájmy mocných). Opravdu nám má stačit, že se 200 lidí dostane do Parlamentu, s určitou mocí, za niž ne každý poslanec nese žádoucí odpovědnost?

Je úlevné, anebo znepokojující, že by ty volby mohli rozhodnout právě ti nerozhodnutí? Ať už tím, že hlasovat půjdou (ve prospěch problematických "jazýčků na váze"), anebo zůstanou doma (a tak usnadní podíly "stálic na politickém nebi")?