17. 8. 2005
Woodstock 1969 a dnešek: Zpátky dopředu, anebo úplně jinam?Zařekl jsem se, že do diskuse o Czechteku nevstoupím. Je příliš překryta mediálním balastem, politickou manipulací, plochým mudrlantstvím a předvolebním utilitarizmem. Jak pravil Miroslav Holub v básni Potopa: "Od úst nám jdou bubliny a my si myslíme, že jsou to slova." Povodeň emocí je vzedmutá. Chybí odstup. Nechci psát o Czechteku. Chci se vrátit o nějakých 36 let zpátky, do srpna 1969 na rozbahněnou pláň jistého zapadákova na severu státu New York. Jmenuje se Woodstock a do chvíle, než jej zaplavilo téměř půl miliónu mladých, vzdělaných, zhýčkaných Američanů, po něm neštěkl kojot. |
Na zdupané pastvině nebylo prakticky žádné hygienické zázemí a minimum občerstvení. Místní farmáři byli zděšeni. Prosili Boha o zázrak a vládu, aby nasadila proti vetřelcům Národní gardu. Přístupové cesty byly beznadějně zablokovány a pořádek nahradilo pohanské třeštění. Bůh částečně vyhověl a zkropil účastníky největší a nejopulentnější rock-n-rollové party v historii takovou vodní průtrží, že být mezi nimi Noe, vystoupil by na kapitánský můstek a vydal povel k zvednutí kotevního kamene. Vláda to prostě nechala plavat a tak, navzdory hněvivému nebi, mohla propuknout tak gigantická vlna alternativní kultury, že ozvěna jejího hukotu změnila nejenom americké a světové kulturní povědomí. Po čtyřech letech měla ještě takový vliv na Carterovu administrativu, že přispěla k ukončení vietnamské války a sebevědomé emancipaci mírových iniciativ a ekologických formací. 14 amerických států pochopilo, že marihuana, jejíž kouř se ještě nedávno nad Woodstockem mísil se syrovými tóny kytar Jimiho Hendrixe či Grateful Dead, je pořád lepší než tvrdé drogy. Představa, že by si během festivalu někdo vpravoval do těla anabolické steroidy či tvrdé drogy je směšná. Nedošlo ani k jedinému násilnému aktu. O to více bylo aktů lásky, často s trvalými následky. Desetitisíce dětí mohou vděčit za svůj příchod na tento svět rockovému běsnění, které učinilo z amerického vidlákova třetí nejlidnatější město státu New York. Dnes těmto dětem tolerance, lásky a volnosti, počatým navzdory sociálním a rasovým předsudkům, táhne na čtyřicítku. Copak jim asi táhne hlavou a co by řekly tomu, kdyby se octly v místě podobném Woodstocku mezi křepčícími rockovými hedoniky, podobnými těm, kteří je kdysi počali? Mnohé z nich mají za sebou konformní univerzitní studia a před sebou precizně vykolíkovanou cestu k sofistikovaným pastvinám kariéry. Povolaly by na své rodiče Národní gardu? Anebo alespoň potopu? Nebo by se na okamžik pokusily odvázat, pekelně se soustředit a společně s Abie Hoffmanem spojenou myslí zvednout Pentagon. Nechat jej levitovat před zraky užaslých kamer, které by na chvíli zapomněly s Big Bráchou nahlížet na toaletu se vzdychajícím účastníkem pitomé reality show, který si myslel, že prodat svou duši je hračka...Nevím. A vlastně ani nevím, jestli chci vědět. Co vím, že nelze srovnávat nesrovnatelné. Touha se vydělit z konformního světa není totéž jako touha posunout bigotní, pokrytecký svět k toleranci, pochopení a humanitě. I to je důvod, proč nechci psát o Czechteku. Mezi ním a Woodstockem totiž není jenom přehrada času a val policejních těžkooděnců. Svět se příliš změnil. I v našich srdcích. I v našich myslích. Bohužel. Ještě v sobě hýčkáme zbytky individuality, ještě se snažíme zachránit svá torza privátního. Ještě si nasazujeme holičskou misku na hlavu a před zrcadlem, za nímž tušíme mrazivý pohled Velkého bratra, předstíráme, že je to přilbice bojovníka. Ještě sedláme svou vyhublou Rosinantu iluzí, ve světě, který se stává větrným mlýnem, meloucím námel slov, která poletují vzduchem. Woodstock je sen, který kdysi chtěl být skutečností. |