Vzbuzovali svým zjevem pozornost nejen v Praze, ale i v Paříži, kde byli v roce 1911 na studijním pobytu. V téže době pobýval v Paříži i dr. Edvard Beneš, který zde pracoval na přípravě svého habilitačního spisu, věnovaného problematice politických stran.

K osobnímu kontaktu mezi Edvardem Benešem a Karlem Čapkem došlo však zřejmě až v letech 1913-1915 na filozofické fakultě tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Edvard Beneš ukončil zde v červenci roku 1909 svá studia a dosáhl hodnosti doktora filozofie. Na podzim téhož roku nastoupil Karel Čapek do prvního semestru filozofické fakulty ke studiu západoevropských literatur, estetiky a umění. V rámci studia poslouchal i přednášky z filozofie a mezi nimi byly od roku 1913 i přednášky nově habilitovaného docenta Edvarda Beneše věnované dějinám filozofie a sociologie se zvláštním zřetelem k vývoji a metodě pragmatismu, vlivu sociologie na socialismus a problematice války. V letním semestru školního roku 1913/14 poslouchal Karel Čapek Benešovu přednášku Pragmatismus, jeho vývoj a metoda a jeho kritika. Zájem o sociologii přivedl zřejmě Čapka i do Benešova sociologického semináře, který vedl na přání studentů.

Edvard Beneš patřil k nové, nastupující generaci mladých docentů české univerzity, kteří získali podporu studentů rozsahem i průkopnickým zaměřením své vědecké i pedagogické práce. Stal se také, spolu s docentem B. Foustkou, vedoucím sociologického oddělení, které vzniklo z iniciativy studentů při Svazu českoslovanského studentstva a bylo základem sociologického semináře, který byl však oficiálně zřízen až za republiky.

Za Rakouska neměla česká univerzita, ani její filozofická fakulta svou vlastní budovu a přednášky i semináře se musely konat na různých místech v Praze. Proto také docent Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu, či v Kaulichově domě -- na nároží Karlova náměstí a ulice Na Zderaze.

Právě před tímto domem došlo v březnu roku 1915 i k onomu setkání Karla Čapka s Edvardem Benešem, při kterém ho Beneš požádal o spolupráci jménem Maffie -- českého výboru odboje proti Rakousko-Uherské monarchii. Konkrétně od něho žádal, aby při své předpokládané cestě do Španělska převezl dokumenty Maffie do Švýcarska Masarykovi, který zde budoval základnu československého zahraničního odboje. Beneš, vedoucí činitel Maffie, který si velmi opatrně vybíral spolupracovníky pro odbojovou činnost, měl zřejmě ke Karlu Čapkovi plnou důvěru, a proto ho chtěl pověřit tímto důležitým, ale i nebezpečným úkolem. Čapkova plánovaná studijní cesta do Španělska nebyla však rakouskými úřady povolena a neuskutečnila se.

V téže době však i Karel Čapek počítal se spoluprací s Edvardem Benešem. Spolu s bratrem Josefem a s básníkem S. K. Neumannem připravoval nový časopis, v němž měly být vedle literatury a umění i vědecké statě. V dopise S. K. Neumannovi z února či března 1915 uvažoval: "Když jsme mysleli na mladé vědátory, nalezli jsme jen Rádla a Beneše." Zvažoval i případné tématické zaměření jejich statí. Vzhledem k Benešovým rozsáhlým studiím o vývoji soudobého socialismu ve Francii, Anglii a v Rakousku předpokládal, že by "docent Beneš" mohl napsat stať "sociální politika -- nebo jiný zásadní vědecký článek". Ani tento záměr se však neuskutečnil.

1. září 1915 odešel Edvard Beneš do exilu, kde vedl spolu s Masarykem zahraniční odboj. Karel Čapek ukončil v listopadu studia a pokračoval ve své literární i novinářské činnosti.

Ve svých článcích v Moderní revue a v Národních listech věnoval pozornost projevům národního hnutí: sokolské tradici, oslavám návratu Karla Kramáře z vězení, úvahám o budoucnosti českého národa a o povinnosti novinářů na jejím zabezpečení. Pod tlakem rakouské cenzury se vyjadřoval v metaforách a náznacích. Jednoznačně však proklamoval "svobodu člověka", jeho "svobodu ducha a srdce".

Velmi pozorně sledoval Čapek všechny zprávy přinášející informace o zahraničním odboji. Ve svém retrospektivním článku "Nábřeží" zachytil v roce 1921 atmosféru shromáždění vlastenců -- "velasů" (zkratka za velezrádce), jejichž hloučky se za války každodenně tvořily na různých místech Prahy. Účastníci shromáždění se informovali o vývoji situace a získané zprávy -- včetně neověřených optimistických pověstí -- dále šířili. Jedno z takových shromáždění nazývaných harapanda se konalo na Václavském náměstí číslo 21 před vývěskou úředních zpráv zveřejňovaných redakcí Národní politiky. Další harapandou bylo shromáždění v hale Národních listů v Mariánské (nyní Opletalově) ulici číslo 3, kde byla redakce Národních listů. Shromaždištěm intelektuálů -- literátů, politiků, univerzitních profesorů -- se pak stalo nábřeží u Národního divadla. Čapek komentuje tato shromáždění, jichž se zřejmě i sám zúčastnil: "Nebyla tu tvořena česká historie, ale byla zde žita s největší intenzitou. Avšak i to byla, v mezích možností, spolupráce s těmi, kteří kráčeli na svobodné půdě krokem svobodného činu" -- tj. s představiteli zahraničního odboje -- s T. G. Masarykem, M. R. Štefánikem a E. Benešem.

Když byla 28. října 1918 Národním výborem v Praze vyhlášena samostatná Československá republika, Čapek přivítal její zrození s hlubokým zadostiučiněním a s velikou radostí. Okamžitě se také snažil přispět k její rychlé konsolidaci, a proto již následující den -- 29. října 1918 -- vyhlásil své "Desatero pro tyto velké dny". V něm žádal, aby všeobecné projevy radosti nepřerostly do obecného chaosu, aby byla všestranně podpořena opatření Národního výboru, aby nebyla přerušena práce, aby byl šetřen majetek českého státu, aby byla zajištěna občanská rovnoprávnost německého obyvatelstva, aby byly ve jménu bratrství odstraněny "hranice tříd, stran a názorů", aby byla nastolena důvěra k Národnímu výboru, jenž "jedná ve shodě s českou vládou v zahraničí".

Svoji vděčnost představitelům zahraničního odboje vyjádřil Karel Čapek o čtyři měsíce později v přehledné informaci o časopisu La nation tche'que, vydávaného v Paříži od roku 1915 nejprve pod redakcí Ernesta Denise, od roku 1917 pod redakcí Edvarda Beneše. V této "první kronice našeho odboje" zaujaly Čapka především stálé obavy Edvarda Beneše, aby politika doma svými prorakouskými projevy nezmařila zahraniční osvobozovací akci, a jeho neutuchající úsilí udržet společnou politickou linii v zahraničí i ve vlasti. Když pak Edvard Beneš v roce 1927 vydal první dva díly své memoárové a dokumentární knihy Světová válka a naše revoluce, která dávala možnost nahlédnout podrobně do obtíží i úspěchů zahraniční akce, přivítal ji Karel Čapek s neskrývaným obdivem a zadostiučiněním.

Karel Čapek zaznamenával také další zprávy týkající se Edvarda Beneše. 3. dubna 1919 pojednal o publikacích vztahujících se k historii národního osvobození a uvedl i publikaci Jana Reichmanna o Edvardu Benešovi: "Život mladého muže, který pln živosti a prudké energie stojí v začátcích vědecké dráhy; život zdatného, odvážného, bystrého pracovníka, jenž slibuje mnoho, ale překonává vše, co slibuje měrou stonásobnou. Zajímavá je tato knížka tím, že je historií mladé energie, jež nemá ještě cíl; ale jakmile tu cíl je, jakoby rázem byly spuštěny pružiny dosud skryté."

V červenci 1919 referoval Čapek o knize francouzské novinářky Louise Weissové uvedené předmluvou E. Beneše a dokumentující boj za vytvoření československé republiky.

2. října 1919 napsal Čapek drobnou báseň na uvítanou Edvardu Benešovi, který se teprve v té době vracel do vlasti. Její poslední dva verše, v nichž radost z Benešova návratu je vystřídána obavami z jeho možného budoucího "ukřižování", působí s odstupem desetiletí a se znalostí mnohokrát se měnícího vztahu k Benešovi více než dramaticky.

Ve stati přinášející přehled z anglické literatury zaznamenal Čapek v červnu 1925 i sbírku interviewů amerického novináře Hermana Bernsteina nazvanou Celebrity našeho věku. Vedle rozhovoru s Tolstým, papežem, Kerenským, G. B. Shawem aj. byl do ní zařazen i interview s Edvardem Benešem.

Samostatný československý stát, který se zrodil ze světové konflagrace, byl státem, který naplňoval touhu obou bratří Čapků po svobodě a nezávislosti. Byl to stát, který svým demokratickým zřízením odpovídal jejich představám o sociální a národní spravedlnosti. Byl to jejich stát.

K pátému výročí vzniku republiky, 28. říjnu 1923, zaslal Karel Čapek ve svém úvodníku v Lidových novinách symbolickou kytičku poděkování vedoucím politickým představitelům republiky: "První kvítek buď podán panu prezidentovi. ... Po kvítku pánům ministrům: panu Švehlovi, aby byl zdráv, a panu Benešovi takový, který neuvadne, když jezdí po světě, a ke kterému si může přivonět, když bude mít radost, že se mu to povedlo, a po kvítku všem ostatním za to, co udělali nebo odvrátili, a za to, že to chválabohu není horší. Po kvítku pánům poslancům: těm, kteří si ho zaslouží, za to, co dělali, a těm, kteří jim to kazili, za to, že se jim to nepovedlo."

Skutečnost, že oba bratři Čapkové považovali Československou republiku za svůj stát, je vedla k aktivní veřejné činnosti do níž zapojili i své tvůrčí síly na poli literárním i v oblasti výtvarné. Karel i Josef Čapek působili od roku 1917 v redakci Kramářových Národních listů. V roce 1920 však politická linie listů začala nabývat nový kurs: "Začalo se nejdřív mezi řádky a pak pořád očitěji fechtovat proti Benešovi, proti Masarykovi, proti sociálním požadavkům." Tento kurz byl také důvodem rozchodu Karla i Josefa Čapka s redakcí Národních listů v roce 1921. Od dubna toho roku působili v Lidových novinách brněnského nakladatele Jaroslava Stránského -- Karel do své smrti v prosinci 1938, Josef do do svého zatčení v září 1939. Na jejich stránkách byla otištěna i většina článků Karla Čapka o Edvardu Benešovi.

Všestranný zájem bratří Čapků na prosperitě nového státu zbystřoval však i jejich kritickou pozornost k celé řadě negativních rysů, které se v průběhu doby projevovaly. Bezprostředně po vzniku republiky se velkou uměleckou kritikou malosti, sobeckosti a bezohlednosti stala jejich společná divadelní hra Ze života hmyzu.

Úspěch hry uvedené v roce 1922 na Národním divadle a okamžitě přeložené do němčiny a angličtiny navázal na předchozí nevídaný úspěchu hry Karla Čapka R.U.R. v Londýně, který mu otevřel dveře do světa. Jako první autor nové republiky byl oceněn i tím, že byl od roku 1922 zván na zasedání mezinárodní organizace spisovatelů -- P. E. N. Club -- založené v říjnu 1921 v Londýně a téměř současně i v New Yorku.

Teprve v roce 1924 se však Čapek rozhodl pozvání vyhovět. V té souvislosti se obrátil 10. dubna 1924 soukromým dopisem na svého přítele na ministerstvu zahraničních věcí s prosbou o radu, zda by bylo možné, aby získal pro návštěvu Penklubu v Londýně finanční příspěvek z reprezentačního fondu ministerstva zahraničních věcí. V druhém dopise, z 22. dubna 1924, upřesnil některé konkrétní údaje o své cestě.

Adresátem, v dopisech nejmenovaným, byl zřejmě zaměstnanec ministerstva a diplomat dr. Oskar Butter, který také celou záležitost vyřizoval. Z jeho podnětu projednal přednosta kanceláře dr. Hájek Čapkovu žádost s ministrem Benešem. Ten souhlasil, aby byla Čapkovi poskytnuta z fondů ministerstva finanční podpora. Butter pak 24. dubna odpověděl Čapkovi dvěma dopisy. Jedním soukromým, v němž mu sdělil: " Vážený pane doktore, na základě Vašich dopisů učinil jsem potřebné kroky, takže není třeba, abyste snad podával zvláštní žádost." Druhý dopis obsahoval oficiální sdělení učiněné jménem ministra: "MZV [Ministerstvo zahraničních věcí] povolilo Vám na cestu do Londýna, kam jste byl pozván klubem P. E. N., obnos 5.000 Kč jako příspěvek na výlohy spojené s cestou a pobytem v Londýně."

Ministr Edvard Beneš si byl vědom velkého významu Čapkovy spolupráce s Penklubem. Spatřoval v ní posílení nejen kulturních, ale i politických vztahů Československa s Anglií, o což sám ve své zahraniční politice velmi usiloval. Právě v roce 1924 se snažil získat anglickou vládu pro podporu tzv. Ženevského protokolu, jehož byl spoluautorem, který měl prohloubit evropský systém kolektivní bezpečnosti. Anglie však -- od počátku skeptická k novým státům střední a východní Evropy -- odmítla jak jeho snahu o uzavření politické smlouvy s Československem, tak i Ženevský protokol. Proto se ministr Beneš snažil co nejvíce rozšířit vztahy kulturní a vědecké. K tomu sloužila i Benešem zorganizovaná návštěva prezidenta Masaryka v Anglii koncem roku 1923. Vyvrcholila udělením čestného doktorátu Masarykovi v Oxfordu a zřízením zvláštní stolice na univerzitě v Londýně, jejíž profesor nesl v titulu Masarykovo jméno -- Masaryk-Professor. Také československé vyslanectví v Londýně, především jeho tajemník dr. František Bořek-Dohalský, ale i mladý český anglista dr. Otakar Vočadlo spolupracující s vyslanectvím, významně přispívali k zintenzivnění těchto styků.

Ministerstvo zahraničních věcí podporovalo i vznik československé odbočky Penklubu. Její základy byly položeny v únoru 1924 v Praze. Předsedou se stal básník a překladatel Hanuš Jelínek, který působil na ministerstvu zahraničí jako šéf odboru pro kulturní záležitosti. Skutečnou činnost zahájil však Penklub až po Čapkově návštěvě v Anglii.

Čapek navázal v Londýně řadu významných kontaktů s představiteli anglické kultury. Jeho následná třítýdenní cesta po Anglii a Skotsku, kterou podnikl v doprovodu Otakara Vočadla, vyústila v napsání jeho půvabných Anglických listů, které byly ihned přeloženy do angličtiny a získaly v Anglii mimořádnou popularitu. Po svém návratu do Prahy se Čapek začal intenzivně zabývat přípravami na oficiální založení pražské odbočky Penklubu. Došlo k němu 15. února 1925 a Karel Čapek se stal jejím předsedou.

18. února 1925 navštívil Čapek v otázce Penklubu ministra Beneše. Ten přislíbil poskytnout Penklubu stálou subvenci a stal se také sám jeho členem. Finanční podporu zajistil Penklubu i prezident Masaryk, ministr školství Markovič, pražský primátor Baxa aj. Prezident Masaryk se také zúčastnil slavnostní první večeře Penklubu.

S Čapkem se Masaryk znal ze setkání při své návštěvě Vinohradského divadla v březnu 1922, kdy mu byl Čapek představen jako dramaturg. 19. ledna 1923 a 6. února 1925 ho pozval na Hrad. Při této večeři Penklubu seděl Masaryk vedle předsedy Čapka. Nedlouho poté -- v listopadu 1925 -- pozval Masaryk Čapka poprvé do Lán.

Čapkova návštěva v Londýně v roce 1924 i založení pražské odbočky Penklubu v roce 1925 přispěly tak k prohloubení Čapkových kontaktů s Masarykem. Masaryk, kterého Otakar Vočadlo při své návštěvě v Topoľčiankách v září 1925 informoval o úspěchu Čapkovy cesty do Anglie, o rozsáhlých kulturních kontaktech, které tam navázal, i o velkém ohlasu Anglických listů v Anglii, ocenil všestranné Čapkovo působení a jeho význam pro mezinárodní prestiž republiky. Výsledkem bylo i ono pozvání do Lán.

Pro Čapka otevřela jeho anglická cesta nový pohled na Masarykovu osobnost. V době svých univerzitních studií neměl možnost poslouchat Masarykovy přednášky, protože ten již od roku 1910 nepřednášel. Karel Čapek, obdobně jako jeho bratr Josef, byli také příslušníky jiné, podstatně mladší, umělecky orientované generace, která měla daleko k Masarykovým názorům, jež pokládala za moralizující. Čapek uznával Masaryka jako vůdce zahraničního odboje i jako prezidenta nové republiky. Teprve v Anglii však zřejmě plně pochopil Masarykův světový význam. Po svém návratu napsal: "Jen za hranicemi ocení člověk plně velikost osobního a společenského prestiže prezidenta Masaryka; o tom nemají lidé u nás ani ponětí."

Čapkova cesta do Anglie, její příprava a úspěch, angažovanost Čapka v činnosti Penklubu, vše to vytvářelo předpoklady i k jeho užší spolupráci s ministrem Benešem. Čapkova anglická cesta se také stala výrazným mezníkem v prohloubení vzájemného vztahu mezi Karlem Čapkem a Edvardem Benešem.

Beneš byl pro Čapka až dosud především jeho univerzitním učitelem. Přitom ho s ním spojovala generační blízkost i pragmatické filozofické myšlení. Čapek znal Benešovo působení v Maffii, s níž se i sám dostal do přímého styku. Veliký obdiv choval k Benešově činnosti v zahraničním odboji a také ho několikrát vyjádřil ve svých zprávách v tisku.

Beneš, který vysoce oceňoval uměleckou tvorbu jak Karla Čapka, tak i jeho bratra Josefa již před válkou, sledoval se zaujetím úspěch Čapkových knih i divadelních her a jeho stoupající mezinárodní popularitu.

Podpora, kterou Čapek získal od Beneše pro svou cestu do Anglie i pro budování Penklubu vytvořila předpoklady pro další spolupráci.

* * *

V říjnu roku 1925 se v základech zachvěl politický pilíř poválečné Evropy -- Společnost národů. Její záměr projednávání sporných otázek demokratickým jednáním u zeleného stolu a idea kolektivní bezpečnosti byla na konferenci v Locarnu opuštěna a nahrazena jednáním čtyř velmocí -- Anglie, Francie, Itálie a Německa. Jejich dohodou byly potvrzeny západní hranice Německa vytvořené mírovými smlouvami, mlčení o jeho východních hranicích připouštělo však možnost jejich změn. Německý ministr zahraničí Gustav Stresemann, obnovující velmocenské postavení Německa, připravoval také postupně revizi hranic s Polskem a Československem mj. i každoročním pořádáním kongresů německých menšin.

Oslabení Společnosti národů a jejích demokratických principů se spojovalo v celé Evropě s růstem protidemokratických sil. Vedle komunistického hnutí na levé straně politického spektra sílily na jeho pravé straně nejrůznější nacionalistické a militaristické proudy, nové, fašistické hnutí se již v roce 1922 prosadilo v Itálii, v Německu se rozvíjelo Hitlerovo nacistické hnutí.

Dohoda v Locarnu perspektivně oslabovala mezinárodní postavení československého státu. Ve vnitropolitickém vývoji republiky nalézala pak své stoupence všechna evropská protidemokratická hnutí. Terčem jejich útoků se stal především nejvýznamnější zastánce demokratické politiky -- prezident Masaryk a s ním i okruh jeho stoupenců označovaný za hradní skupinu.

Proti Masarykovi a tzv. Hradu se postavila nejen silná komunistická strana řízená Moskvou, ale i přední předválečný český politik Karel Kramář. Ten ve své národně demokratické straně poskytoval podporu českému fašistickému hnutí a v roce 1935 se stal předsedou společné strany Národního sjednocení. Proti Masarykovi vystupovaly i militantní kruhy českého katolicismu. Ani v roce 1927, ani v roce 1934 se však opozici nepodařilo zmařit Masarykovu volbu prezidentem.

Masarykova velká autorita a politická prestiž ztěžovaly přímé útoky proti němu. O to více směřovaly proto výpady opozice proti Masarykovým stoupencům a mezi nimi na prvním místě proti prezidentovu nejbližšímu spolupracovníkovi, v němž si Masaryk přál vidět i svého nástupce v prezidentském úřadu -- proti Edvardu Benešovi.

Soustavné kritice byla podrobována Benešova zahraniční politika, a to bez zasvěcené diskuse k jeho obsáhlým a věcným expozé, v nichž Beneš pravidelně informoval parlament o postupech, záměrech i cílech své politiky. Byl obviňován opozicí z politiky příliš profrancouzské, z málo proitalské, z příliš prosovětské a málo proruské ve smyslu ruské monarchistické emigrace, z přílišné orientace na Malou dohodu, z proněmecké, ale i z málo proněmecké politiky atd. atd.

V Locarnu se Edvard Beneš snažil zadržet a paralyzovat proces ohrožující republiku. Uzavřel proto celou sérii smluv, jimiž posiloval mezinárodní vazby státu. Patřila k nim i garanční smlouva s Francií, která měla zaručit Československu v případě napadení bezodkladnou francouzskou pomoc. S Německem pak podepsal arbitrážní smlouvu o řešení všech vzájemných sporů jednáním v rámci Společnosti národů.

Karel Čapek sledoval pozorně zahraniční politiku, a když byl po řadě složitých jednání 16. září 1926 Edvard Beneš zvolen do Rady Společnosti národů, reagoval na to následující den radostným dopisem Masarykovi: "... dnes celý večer na Vás myslím, jakou asi máte radost z úspěchu pana Beneše, a rád bych Vám aspoň blahopřál, jako by to byl Váš vlastní úspěch."

Opozice však nesmyslně činila Beneše zodpovědným za zkomplikované mezinárodní postavení Československa a požadovala jeho demisi. Také ve vnitřní politice se stále opakovaly pokusy opozice Edvarda Beneše zdiskreditovat.

Karel Čapek parodoval odpor k Edvardu Benešovi na shromáždění "pátečníků" na Silvestra 1926 v novoroční zdravici, kterou pro přítomného prezidenta přednesli herci František Smolík, Václav Vydra st. a Vojta Novák v roli tří králů -- Kašpara, Melichara a Baltazara. Zdravice končila refrénem:

"A co ty tam černý vzadu
vystrkuješ na nás bradu,
svoji bradu proti Hradu.
Beneš je toho příčina,
Beneš je vždycky příčina,
že je má tvář dopálená."

Sezení skončilo půlnočním přípitkem na zdraví prezidenta, premiéra Švehly a ministra Beneše.

Útoky opozice proti Edvardu Benešovi mířily však vždy současně přes Beneše i na prezidenta Masaryka.

Karel Čapek pranýřoval tyto politické praktiky ve výstižné satiře z počátku roku 1927. Označil je za "černokněžnické kejkle" a na prvním místě mezi ně zařadil "umění, kterak kolem rohu stříleti": "Kdo chceš politicky čarovati, a zejména tiskem černou magii provozovati, nauč se tomuto kousku, který ti mnohý užitek přinese. Kolem rohu stříleti znamená na jednu osobu mířiti a jinou vzdálenou osobu zasáhnouti. K tomu účelu je dobře tvář barvou si zakrýti a neviditelným se učiniti; na dotyčnou osobu pak musíš z boku udeřiti a kuli své náležitou faleš, jako hráči na kulečníku činívají, dáti; přitom také nejasná slova pronášeti, která k oné osobě vzdálenější a zasaženu býti mající se nesou a vztahují. Jsi-li při tomto čarování přistižen, můžeš se zadušovati, že jsi tu první osobu zasáhnouti nemínil a na tu druhou osobu že jsi nikterak nemířil; čímž trestu ujdeš."

Od doby navázání kontaktů Karla Čapka s prezidentem Masarykem a ministrem Benešem v souvislosti se zakládáním československé pobočky Penklubu se nejen Čapek sám, ale i jeho "pátečníci" stali významnou oporou Hradu.

Čapkovi přátelé -- spisovatelé a umělci -- se scházeli v jeho bytě vždy v pátek odpoledne, a to nejprve v Říční ulici na Malé Straně, od dubna 1924 v jeho nově postavené vile v "Žurnalistické kolonii" v Úzké ulici na Vinohradech. 19. března 1926 přišel mezi "pátečníky" poprvé i prezident Masaryk.

Čapek pozval Masaryka buď již při své návštěvě v Lánech počátkem listopadu 1925 nebo při návštěvě na Hradě, kam ho Masaryk pozval na večeři 30. listopadu 1925. 2. prosince 1926 poslal Čapek prezidentovi dopis s plánkem okolí svého domu a se zdůrazněním pocty, kterou by prezidentova návštěva byla pro jeho přátele i jeho dům. 12. března 1926 telefonoval prezidentův tajemník dr. Kučera Čapkovi, že prezident se rozhodl navštívit ho 19. března. Čapek odpověděl dopisem s informacemi pro prezidenta. Upozorňoval: "...naše ulice (tzv. Úzká) se právě štěrkuje, takže lze sice do ní zajet (byť ne zrovna dobře), ale nelze obracet. Mám za to, že nejlépe by bylo jet od Orionu Benešovskou ulicí, pak vlevo Vlašimskou a na rohu Úzké zůstat stát; tam bude čekat můj bratr, aby pana prezidenta dovedl. Ostatně přikládám plánek."

Po prezidentově návštěvě zaslal Čapek jménem svým i jménem "pátečníků" Masarykovi děkovný dopis, v němž vyjádřil i očekávání, že tato jeho návštěva nebyla poslední. Nejenže nebyla, ale naopak zahajovala éru Masarykovy spolupráce s Čapkovým "pátečnickým" kruhem.

Od 19. března 1926 přicházel Masaryk opakovaně mezi "pátečníky" až do února 1930. Čapek pak přicházel na prezidentovo pozvání na Hrad, do Lán i do Topoľčianek a byl s prezidentem v trvalém písemném styku. Když pak v září roku 1927 nabídl Masaryk Čapkovi při jeho pobytu v Topoľčiankách společnou práci na Hovorech, byl dán vzájemnému vztahu nový, hluboce osobní a trvalý rozměr.

V době, kdy prezident poprvé navštívil "pátečníky", tvořil Čapkův kruh dvacet čtyři osob. V průběhu let se jejich počet měnil a ve třicátých letech byly do tohoto původně ryze mužského kruhu zvány výjimečně i ženy.

S nedlouhým časovým odstupem od první Masarykovy návštěvy přišel mezi "pátečníky" -- podle výpovědi očitého svědka Františka Kubky -- "s Masarykem poprvé do spisovatelské páteční společnosti u Čapků" i Edvard Beneš. Bylo to v průběhu roku 1926. Dalším ze sporadických údajů o datu Benešových návštěv je fotografie z května 1927 zachycující Edvarda Beneše s Karlem Čapkem před vinohradskou vilou v květnu 1927. Beneš se také objevuje na Hoffmeistrově kresbě zobrazující sezení "pátečníků" 9. prosince 1927.

Ve vzpomínkové knize Františka Kubky nacházíme i charakteristiku Benešových návštěv na zasedání "pátečníků". Již při jeho prvním příchodu Kubka zaznamenal: "... sedl si vedle prezidenta a začal mluvit", neboť "se nepřišel k nám bavit, nýbrž pracovat". Beneš se skutečně snažil poskytnout shromážděným literátům především co nejpodrobnější informace o mezinárodní situaci a o československé zahraniční politice. Spatřoval v nich nesporně vítané spojence v prosazování a obraně této své politiky.

Vedle schůzí "pátečníků" se další základnou osobních styků Karla Čapka s Edvardem Beneše stalo Masarykovo letní sídlo -- zámek v západoslovenských Topoľčiankách. Prezident, který tam každoročně dlouhodobě pobýval, zval k návštěvě Topoľčianek značně široků okruh osob -- domácí i zahraniční politiky, umělce, odborné znalce v různých oborech. Beneš přijížděl do Topoľčianek každoročně k odpočinku i k politickým jednáním s Masarykem. V září roku 1926 přijel na Masarykovo pozvání poprvé i Karel Čapek. Společné pobyty Beneše i Čapka v Topoľčiankách se staly od té doby až do roku 1933 pravidlem. Byly základem dlouhodobé přátelské komunikace.

V září 1927, kdy Masaryk nabídl Čapkovi práci na Hovorech, čekal Čapek na příjezd Beneše s naléhavou netrpělivostí. Snad aby se s ním podělil o radost z této práce, kterou okamžitě začal a kterou přijal "rád a s láskou".

O rok později -- v září 1928 -- čekal Čapek při své návštěvě v Topoľčiankách na Edvarda Beneše neméně netrpělivě. 22. září sděloval Olze: "Mimoto tu čekám na Beneše, kvůli té věci s Hovory." Když Beneš do Topoľčianek přijel, předal mu Čapek k přečtení první, dokončenou část Hovorů.

Poté, co se Beneš s textem seznámil, napsal Čapkovi dopis, který se sice nezachoval, ale o jehož obsahu informoval Čapek okamžitě Masaryka. V dopise z 3. října 1928 mu sděloval: "Hovory jsem ještě do tisku nedal, protože jsem včera dostal dopis od pana ministra Beneše, že četl některé kapitoly a že má jisté politické obavy." V týž den napsal zřejmě Čapek i svou odpověď Benešovi. V ní vyjádřil zájem o rozmluvu o konkrétních připomínkách.

Pro následující období nemám žádné informace, že by Čapek předával Benešovi další části rukopisu Hovorů k přečtení.

13. března 1936 zaslal však Beneš Čapkovi srdečné blahopřání k soubornému vydání Hovorů. Ve svém dopise vysoce hodnotil výsledek Čapkovy práce i její význam pro celou společnost.

Spolupráce s Masarykem i Benešem se projevila i v politické angažovanosti Karla Čapka ve prospěch obou politiků. Řadou svých jednání s opozičními politiky, ale i s literáty, pomáhal Čapek oslabovat a rozbíjet opoziční blok.

Ve svém dopise Jaroslavu Durychovi z 24. ledna 1926 se ostře ohradil proti Durychovým invektivám proti Benešovi a jeho zahraniční politice. V dopise Olze z 19. června 1926 uváděl, že národně demokratické Národní listy "štvou hanebně proti Benešovi". 6. září se pak obrátil dopisem na předsedu agrární strany a současného premiéra, Antonína Švehlu, s prosbou, "aby zasáhl do věcí, jež se dějí". Upozorňoval, že agrární časopisy Večer a Venkov "pomáhají udržovat i živit celý ten ošklivý nepokoj v našem politickém životě. Jejich chování v aféře Gajdově, jejich obojetná atituda vůči fašismu, jejich bezohledné útoky na ministra Beneše, to všecko žene vodu na mlýn lidem, kterým byste Vy, tvůrce a premiér demokratických koalicí, nemohl ani ruku podat."

Tímto dopisem navázal Čapek první kontakt s Antonínem Švehlou, z něhož se postupně vyvinula bližší spolupráce. V průběhu doby se Čapek obracel i na slovenského agrárního politika Milana Hodžu, kterého se snažil získat k podpoře Beneše. K jednomu z Čapkových jednání s Hodžou se vztahuje i Čapkův dopis Benešovi z 15. listopadu 1928. Čapek v něm informuje Beneše o svém tříhodinovém jednání s Hodžou a jsou v něm zmíněny i "vyhlídky, účel a bližší podmínky toho setkání a dohovoru". Jde zřejmě o Čapkovu snahu připravit Hodžovu schůzku s Benešem.

O tom, že se Čapek angažoval v obraně Beneše také proto, aby odlehčil Masarykovi, svědčí jeho dopis Masarykovi z 10. září 1926. V něm poděkoval Masarykovi za jeho projev na obranu Beneše, ale současně uvedl: "Snad jste to udělal proto, aby ti jistí pustili dr. Beneše a vrhli se na Vás. Smím-li, pane prezidente, o něco poprosit, je to jen jedno: Hospodařte velmi úzkostlivě svou autoritou, použijte nás ostatních -- je nás tolik, kteří si nic nepřejeme snažněji, než učinit něco za Vás."

Neméně významnou částí Čapkova úsilí o obhajobu Edvarda Beneše se v druhé polovině dvacátých let stala jeho novinářská činnost. Během čtyř let -- od dubna 1926 do ledna 1930 -- napsal sérii článků přibližujících čtenářům osobnost Edvarda Beneše a odrážejících malicherné útoky jeho odpůrců. Mezi soubor článků zveřejněných v této publikaci jsou zařazeny nejen jeho stati obsažené v druhém díle edice Od člověka k člověku, ale i drobné noticky roztroušené v dobovém tisku. Část z nich byla zařazena mezi Dodatky k edici Čapkových článků. Právě tyto noticky odrážející nenávistnou protibenešovskou kampaň jsou i zvlášť názornými příklady této kampaně.

V roce 1929 reagoval Karel Čapek i na mezinárodní aféru, v níž anglický lord Rothermere zpochybnil trianonskou mírovou smlouvu, a podpořil úsilí Maďarska na zpětné získání Slovenska. Čapek byl velmi zklamán, že jeho oblíbený anglický spisovatel G. K. Chesterton dal této kampani k dispozici svůj list.

Napsal mu dopis v němž se ohrazuje proti argumentům této kampaně a hájí mj. i politiku ministra Beneše. Ve své novinové zprávě Také odpověď upozornil pak Čapek na skutečnost, že anglický král a královna vyjádřili nesouhlas s touto kampaní jasně tím, že pozvali československého ministra zahraničí s chotí k soukromému obědu, spojenému s dlouhou politickou rozmluvou.

O prohloubení osobního vztahu Karla Čapka a Edvarda Beneše svědčí i skutečnost, že Edvard Beneš zaslal Karlu Čapkovi kondolenci k úmrtí jeho otce v červenci 1929.

2. října roku 1929 napsal Karel Čapek dopis Haně Benešové, s níž se osobně seznámil pravděpodobně v Topoľčiankách. V dopise se odvolává na její příslib navštívit vinohradskou vilu. Karel Čapek nabídl současně prostřednictvím paní Hany Edvardu Benešovi desky s nahrávkami lidové hudby asijských a afrických národů, které v té době vášnivě sbíral a z nichž vytvořil unikátní sbírku.

Když pak Karel Čapek zaslal v prosinci 1929 ministru Benešovi své Povídky z druhé kapsy, obdržel velmi srdečnou a přátelskou odpověď.

* * *

V letech 1932 a 1933 se zhoršila v Evropě mezinárodní situace. Locarnská dohoda čtyř velmocí nově ožila v italském pokusu na vytvoření Direktoria čtyř, které by provedlo revizi mírových smluv ve střední a východní Evropě. Na půdě Společnosti národů ztroskotala odzbrojovací konference. V Německu se ujal moci Hitler a pod jeho vedením vystoupilo Německo v říjnu 1933 ze Společnosti národu.

7. listopadu 1932 pronesl Edvard Beneš v parlamentě obsáhlý projev s důrazným varováním. Uvedl, že Evropa jde "do periody nových těžkých krizí politických, které by nejprve vedly k novému velkému závodění ve zbrojení a nakonec snad i k novému nezadržitelnému konfliktu válečnému". Vyzýval, že je proto nezbytně nutné aktivně bránit zachování míru: "Není už času na mnohoznačná slova diplomatického umění... Dnešní stav mezinárodní politiky je vážný. A proto říkám dnes: Všichni na svá místa!"

V programovém projevu před svou volbou prezidentem v roce 1935 stanovil pak Edvard Beneš základní ideové směrnice československé politiky v tomto nepříznivém evropském vývoji: Boj za udržení míru a demokracie, proti autoritativním režimům, proti šovinismu, pro kolektivní bezpečnost, pro sankce proti agresorovi.

Oba bratří Čapkové spolu s "pátečníky" stáli v zápase na obranu republiky po boku Edvarda Beneše. Ten také přicházel do vinohradské vily a ve svých výkladech je informoval o vývoji situace. František Kubka zaznamenal několik jeho návštěv:

K jedné z nich došlo někdy v roce 1931 či 1932. Na Čapkův dotaz, co si myslí ministr o návrzích hraběte Coudenhove-Kalergiho o Panevropě, Edvard Beneš uvedl: "Jsem proti každému "pan"... Proti pangermanismu, panislámství, panslavismu. Jsou to utopie a je za tím vždycky něco nebezpečného pro nás. Nenamítám nic proti tomu, aby se Evropa sjednotila. Ale který národ by měl v Coundenhoveho Panevropě největší počet obyvatel? Proč mají zůstat za dveřmi Anglie a Sovětské Rusko? Nejsem proti diskusi. Ať se diskutuje i o Coundenhoveově Panevropě, ale jsem pro universalismus, humanismus, demokracii...To si o tom myslím." Z Kubkova údaje je možné usuzovat, že při této návštěvě hodnotil Beneš i nebezpečný precedens japonsko-čínského konfliktu z roku 1931 pro světový mír.

Po několikaměsíční absenci začal podle Kubky Beneš přicházet k Čapkům častěji opět v zimě 1933/34. Varoval před situací v hitlerovském Německu a rozhodně odmítal politiku Polska, které v lednu 1934 uzavřelo s nacistickým Německem dvojstranný pakt.

Podle záznamu tajemníka dr. Kučery, který se zachoval v archivu ministerstva zahraničních věcí se ministr Beneš účastnil schůzky "pátečníků" i 14. června 1934.

K další Benešově návštěvě u "pátečníků" došlo podle Kubky po marseilleském atentátu v říjnu roku 1934, při němž zahynul francouzský ministr zahraničí L. Barthou a jugoslávský král Alexandr. Nástup Lavala do čela francouzské politiky Beneš komentoval jako počátek nástupu Francie "na šikmou plochu". Další Benešova návštěva mezi "pátečníky" se uskutečnila po jeho návratu Moskvy v červnu 1935.

Již jako prezident republiky navštívil Edvard Beneš Čapkovu vilu v pondělí 14. prosince 1936, kdy Olga Scheinpflugová zde předčítala v kruhu odborníků Čapkovu Bílou nemoc. Manželé Benešovi zůstali i na večeři. V dopise, kterým Čapek zval 11. prosince k návštěvě F. X. Šaldu uvedl: "V pondělí 14. t. m. o deváté večer bude má paní číst několika přátelům můj nový kus Bílá nemoc -- pokud ještě není tak docela hotov, aby bylo možno vzít v úvahu předběžnou kritiku. Mezi kritickými posluchači a experty bude pan prezident; proto bude nás většina ve smokingu." Pozvání poslal Čapek i Fráňu Šrámkovi se sdělením: "Potkal bys přitom také pana prezidenta Beneše, kterého bys měl znát."

Podle údajů Františka Kubky přišel Edvard Beneš navštívit "pátečníky" naposledy někdy "mezi říjnem 1937 až únorem 1938". Mluvil o sílícím proněmeckém kurzu Jugoslávie, který oslaboval Malou dohodu, o nebezpečí anšlusu Rakouska k Německu, o anglické politice appeasementu, o opatrné politice Francie i Ruska, o slábnutí Společnosti národů. Kubka uvádí, že prezident informoval jako vždy o vývoji mezinárodní situace se sobě vlastním klidem. Ale přece jen byly u něho patrny známky smutku: "Při řeči si pohrával Beneš s brýlemi, každou chvíli udělal gesto, které chtělo naznačit: Tak to je, věděl jsem to už dávno, ale co se dá dělat?"

Spolu s touto zřejmě poslední prezidentovou návštěvou se začala uzavírat i historie "pátečníků". Kubka píše: "Od těch dob prezident už k Čapkům -- až do svého odletu z vlasti -- nepřišel. Aspoň se napamatuji, že bych ho byl ve vile v Úzké ulici někdy v těch měsících zastihl. Ovšem i já jsem nemohl přicházet pravidelně a pochybuji, že pravidelně přicházeli i druzí. Ostatně i hostitel vykazoval četné "absence". Psal v domku na Strži u Dobříše a na zámku Osově, náležejícím statkáři z příbuzenstva, svá poslední slavná dramata."

Vedle diskusí o mezinárodní situaci mezi "pátečníky" zasílal Karel Čapek Edvardu Benešovi i některé své vlastní politické úvahy a návrhy. Navazoval tak na tradici inspirovanou Masarykem, který ho koncem roku 1928 vyzval, aby mu posílal "některé ty nápady a návrhy pátečníků", což Čapek činil. V roce 1933 zaslal Masarykovi a Benešovi své "Poznámky k otázce odzbrojení". V nich navrhoval zřídit při Společnosti národů zvláštní fond, který by odčerpával z vojenského rozpočtu členských států určitou sumu prostředků, z níž by bylo možné přispívat napadenému státu, posilovat mírovou administrativu Společnosti národů, pomáhat při živelných pohromách. Z této koncepce vycházel i námět na pomoc při povodních v Číně, který obsahoval Čapkův dopis Benešovi z 1. srpna 1935. Při těchto svých námětech sledoval Čapek i politický cíl -- přispět k posílení upadající prestiže Společnosti národů.

10. března 1935 zaslal Čapek Benešovi návrh na pomoc chudým strádajícím dětem v Československu.

Ve třicátých letech se dále prohloubily i politické i osobní kontakty Karla Čapka s Edvardem Benešem.

K Benešovým padesátinám -- 28. května 1934 -- uveřejnil Čapek dvě stati. V jedné z nich se vrátil ve vzpomínkách ke svému vzrušujícímu setkání s Benešem v onom válečném roce 1915. V druhé, psané pro francouzský časopis věnovaný střední Evropě, použil k charakteristice Beneše vystihující příměr o vztahu metod jeho politiky se způsobem jeho tenisové hry, který použil již v jedné ze svých prvních statí o Benešovi v roce 1926. Na základě tohoto příměru provedl v roce 1934 poučenou analýzu metod Benešovy politiky a postavil Beneše-demokrata proti soudobým diktátorům.

Ve svém článku Březen 1935 upozornil Čapek s humorem nejen na zhoršující se mezinárodní situaci, ale i na linii Benešovy zahraniční politiky. Důvodů k optimismu bylo ovšem pramálo. Den po vyjití článku, 16. května 1935, ohlásilo Německo, že zahajuje intenzivní vyzbrojování své armády.

Při různých příležitostech, především v souvislosti s návštěvami kulturních představitelů ze zahraničí, které ministr Beneš oficiálně přijímal, docházelo i k řadě osobních setkání Karla Čapka s Edvardem Benešem. Čapek byl k takovým jednáním zván jednak jako přední kulturní činitel světového jména, jednak i jako představitel československého Penklubu.

Čapek se sice v roce 1933 vzdal svého předsednického místa v Penklubu, ale do roka se vrátil do výboru a aktivně reprezentoval tuto vrcholnou mezinárodní organizaci spisovatelů doma i v zahraničí. V roce 1931 se stal i členem Výboru pro literaturu a umění, který byl jakýmsi poradním orgánem Společnosti národů pro otázky duševní spolupráce. Vedle toho udržoval i rozsáhlé osobní styky se širokým okruhem zahraničních spisovatelů. Každý takový osobní kontakt, a tím spíše oficiální přijetí u ministra zahraničních věcí, bylo i politickou propagací Československa a získávalo mu zájem a podporu světové kulturní veřejnosti.

Z několika ilustrativních údajů je zřejmé, že 7. října 1934 byl Čapek pozván Edvardem Benešem na ministerstvo zahraničních věcí k účasti na večeři pořádané na počest delegace sovětských novinářů. V prosinci 1934 byl přítomen na recepci pořádané ministrem Benešem u příležitosti návštěvy italského dramatika Luigi Pirandella a zaznamenal svůj dojem: "A je to vzácná podívaná, přihlížet tomu, jak se dva lidé, na první pohled tak vzdálení abstraktní teorii jako básník a politik, dramatik a státník, dostanou do sporu o nejsubtilnější doktríně filozofické: co je pravda. Byl to Pirandello a Beneš, kteří se takto přeli. Jak vidět, ještě to filozofie na tomto světě neprohrála."

Počátkem roku 1935 byl Karel Čapek pozván k ministru Benešovi při návštěvě anglického historika Seton Wattsona. Edvard Beneš této příležitosti využil i k poděkování Karlu Čapkovi za vánoční blahopřání.

U příležitosti návštěvy španělského diplomata, básníka, filozofa a profesora literatury Salvadora de Madariaga byl Karel Čapek pozván 6. února 1935 spolu s tímto významným hostem k ministru Benešovi na oběd.

V červenci roku 1935 pozval Edvard Beneš Karla Čapka do své vily v Sezimově Ústí. Jeho dopis se nezachoval, ale z Čapkovy odpovědi z 1. srpna 1935 je zřejmé, že Čapek byl poněkud na rozpacích se stanovením data své návštěvy. Měl na programu nejen léčení v Karlových Varech, ale dne 26. srpna i svou svatbu s Olgou Scheinpflugovou. Nakonec přijel do Sezimova Ústí ihned, ještě před svým pobytem ve Varech. Tři dny prožité společně v příjemném prostřední Benešovy vily v Sezimově Ústí přispěly k prouhloubení přátelských vztahů Karla Čapka nejen k Edvardu Benešovi, ale i k paní Haně.

Ze stručné zmínky v dopise Karla Čapka sestře Heleně z 25. srpna 1935 je zřejmé, že předmětem rozhovorů byla vnitropolitická situace, v níž se schylovalo k Masarykově abdikaci a k novým prezidentským volbám. Čapek vyjádřil svou podporu Benešově kandidatuře a uvedl sestře: "Zdá se, že si brzo u mne některého pátku sedne právem do toho křesla, ve kterém sedával starý pán."

V diskusích o mezinárodní situaci byly aktuálním námětem Čapkovy návrhy vztahující se k záplavám v Číně, které uvedl ve svém dopise Benešovi, snad i jeho březnové návrhy na pomoc strádajícím dětem.

Tématem vzájemných rozhovorů se musela nezbytně stát i Čapkova připravovaná kniha Válka s mloky. Čapek byl hluboce ponořen do této tématiky. I z jeho dopisu sestře Heleně je patrné jeho velké niterné zaujetí touto tématikou děsivé nelidské válečné vize.

Pro Edvarda Beneše byl přízrak války ještě děsivější, protože byl součástí reálné situace v Evropě, s níž přicházel při svých mezinárodních jednáních bezprostředně do kontaktu: "Všude jsem takřka hmatal, že se Evropa řítí do velkého konfliktu a že zvláště my mu neujdeme, neboť zcela jistě vyjde z Německa", zaznamenal ve svých Pamětech.

Podstatně příjemnějším tématem hovorů v Sezimově Ústí bylo zahradničení. U Čapka se s velkým pochopením setkávalo nadšení, s nímž manželé Benešovi budovali rozsáhlou zahradu obklopující vilu. Jako zkušený zahradník jim Čapek mohl poskytnout i nejednu odbornou radu. Paní Haně pak doporučil speciální kypřící rýče, které se mu osvědčily. V prosinci 1935 jí také poslal jejich sadu jako vánoční dárek.

"Hodně jsme se spřátelili", napsal Čapek sestře Heleně o své návštěvě u manželů Benešových v Sezimově Ústí v srpnu 1935.

Obraz Edvarda Beneše jako zahradníka se od té doby objevoval v řadě Čapkových článků. V článku z dubna 1936 uvedl: "Prezident Beneš začal sice dost pozdě a je zahrádkářem novopečeným, ale jeho vztah k půdě není nový. U Benešů byla vždycky láska k půdě a vždy stáli rádi na své, třeba malé parcele. Prezident Beneš má rád jehličnaté stromy, které sám sází, zalévá a ošetřuje. Kytičky pěstuje zase paní prezidentová." Ve stati Pan prezident Beneš doma, která vyšla k prezidentovým padesátýmdruhým narozeninám, pozdravil Karel Čapek prezidenta jako zahradníka, který pečlivě a promyšleně pěstuje stromy pro budoucnost a zdůraznil: "Státník, který pěstuje stromy, je docela jiný typ než ten, který si staví vítězné oblouky." Také v lednu onoho dramatického roku 1938, vyvolával Karel Čapek znovu uklidňující podobu prezidenta -- zahradníka.

Výrazem prohloubeného přátelství byl i pozdrav, který Edvard Beneš a jeho žena zaslali Karlu Čapkovi i "pátečníkům" z Ženevy počátkem září 1935.

V Ženevě byl Edvard Beneš angažován při obtížných jednáních Společnosti národů, která projednávala italskou agresi vůči Habeši. Byl zde zvolen předsedou plenárního zasedání Společnosti národů. Karel Čapek mu k tomuto zvolení zaslal 10. září spolu s "pátečníky" velmi srdečné blahopřání.

Na podzim roku 1935 se zásadní otázkou vnitropolitického vývoje Československa stala volba nového prezidenta republiky.

Otázka Masarykova nástupnictví se diskutovala s větší či menší intenzitou od počátku dvacátých let. Masaryk sám uvažoval vážně o různých kandidátech, hlavně o Švehlovi, vždy však doporučoval především Beneše.

Čapek se v roce 1927 výrazně angažoval za opětné zvolení Masaryka. Když však v souvislosti s blížícími se osmdesátými narozeninami prezidenta Masaryka v roce 1930 byla znovu nastolena otázka jeho nástupce, stavěl se spíše za Švehlu než za Beneše. Svědčí o tom jeho stať z 12. ledna 1930, která je polemikou s Peroutkovým článkem, zdůrazňujícím prezidentovo doporučování Beneše za budoucího prezidenta. V Masarykově archivu se uchoval strojopis původního Čapkova článku s drobnými vlastnoručními Masarykovými úpravami, které směřují k zvýraznění Benešovy osobnosti.

S blížícím se novými prezidentskými volbami, které se měly konat v květnu 1934, zesílila kampaň opozice proti Benešovi. Koncem roku 1933 se do ní zapojil i Antonín Švehla. K svému útoku využil Karla Čapka, k němuž v soukromí vyjadřoval hluboký despekt. Pozval ho do Karlových Varů, kde se léčil a informoval ho o svých názorech. Podle zprostředkované informace Julia Firta pokládal Švehla za nezbytné, aby Beneš opustil nejen vedení zahraniční politiky, ale politiku vůbec. Čapek prý s jeho názorem souhlasil a informoval o Švehlových stanoviscích Masaryka. Ten přiložil Čapkovu zprávu ke svému dopisu Benešovi. V něm mu současně oznámil, že se -- pod dojmem Švehlova útoku -- rozhodl sám znovu kandidovat, aby bylo možné získat čas pro přípravu a prosazení pozdější kandidatury Benešovy.

Firtova informace byla zpochybněna nově objevenými dopisy Karla Čapka T. G. Masarykovi z let 1928-1933. V dopise, který napsal Karel Čapek Masarykovi 4. září 1933 Čapek jasně formuluje negativní Švehlovo stanovisko k Edvardu Benešovi. Ani náznakem však nenaznačil, že by on sám z něho vyvozoval nezbytnost Benešova odchodu z politiky. Obracel se naopak na prezidenta Masaryka, aby svou autoritou zmírnil Švehlův antagonismus vůči Benešovi.

Masarykovo rozhodnutí znovu kandidovat v prezidentských volbách v roce 1934 vedlo k jeho opětovnému zvolení prezidentem v květnu 1934. Po celou dobu volební kampaně probíhaly však již přípravy k následné volbě Edvarda Beneše. Byly provázeny zesílenými zápasy s opozicí, která současně získala v této době novou politickou dimenzi. Po Švehlově smrti v prosinci 1933 se její nejnebezpečnější součástí staly skupiny v agrární straně, které navazovaly kontakty s německou nacistickou Henleinovou stranou spojenou s Berlínem.

Po Švehlově smrti podporoval Karel Čapek jednoznačně Benešovu kandidaturu. Prosazoval ji svými články o Benešovi a o jeho činnosti, především však svým úsilím přispět k vytvoření široké politické základny pro jeho volbu. Vedle tradičních schůzek "pátečníků" začaly se od roku 1934 konat v Čapkově vile nově jakési "žurnalistické čtvrtky". Přicházeli na ně redaktoři Českého Slova, Lidových novin, Práva lidu, Národního Osvobození a Činu. Účastnili se jich i prof. J. B. Kozák, prof. Emanuel Rádl a ministr Bechyně.

Ze zprávy ministerstva zahraničních věcí vyplývá, že se jich účastnil i Edvard Beneš. V záznamu, pořízeném 14. června 1934 zřejmě na základě Čapkovy návštěvy v ministerstvu je uvedeno: "Dr. Karel Čapek připomněl, že pan ministr dr. E. Beneš svého času slíbil, že by navštívil žurnalistické schůzky, které se konají u dra. Čapka každý druhý čtvrtek v měsíci v 8 hod."

Úředník ministerstva, dr. Kučera, který záznam pořídil, uvedl, že příští schůzka se bude konat 12. července. Projednal také Čapkovo pozvání i jeho informace s ministrem Benešem a zaznamenal: "Pan ministr přijde asi k Dr. Čapkovi dnes [na "pátečníky"] a dohodne se o tom, který příští čtvrtek by mu vyhovoval."Podle dalšího rukopisného záznamu dr. Kučery lze usuzovat, že ministr Beneš počítal se schůzkou na podzim 15. října.

V průběhu předvolebních jednání se Benešovi podařilo vytvořit proti nebezpečné opozici široký demokratický blok českých, slovenských a německých stran, s jehož podporou byl také 18. prosince 1935 zvolen za nového prezidenta republiky.

Karel Čapek se ještě v předvečer i v den volby obrátil na poslance a senátory s naléhavou výzvou, aby volili Masarykova kandidáta -- Edvarda Beneše. Právem zdůrazňoval, že jeho volbou rozhodnou o naplňování Masarykova odkazu a o pokračování v jeho demokratické politické linii. Karel Čapek také ihned po úspěšné Benešově volbě uvítal jeho vítězství. V článku, v němž připomněl a ocenil Benešovu dlouholetou politickou činnost, vyzdvihl i úlohu paní Hany. S gratulací se přihlásili i "pátečníci".

Kontakty Karla Čapka s Edvardem Benešem pokračovaly i po Benešově zvolení prezidentem. Čapek chtěl být spolupracovníkem a pomocníkem nového prezidenta, nikoli však jeho apologetem. Proto také v březnu 1936 odmítl napsat předmluvu ke knize Edvard Beneš ve fotografii s tím, že "přes svou úctu a lásku k Edvardu Benešovi" nechce být oficiálním oslavovatelem československých prezidentů. Jeho styky s prezidentem měly osobní i pracovní ráz, navazovaly na setkání z roku 1934 a 1935 a dále je rozvíjely.

Po návratu ze své cesty do Skandinávie v červenci roku 1936 zaslali manželé Čapkovi se svou gratulací k vánočním svátkům manželům Benešovým jako vánoční dárek "dvě malé ukázky". Byly jimi zřejmě Čapkovy obrázky z Cesty na sever.

19. února 1937 uspořádal prezident na Hradě slavnostní přijetí vojenských a politických osobností, především však představitelů kulturního života. Karel Čapek, který se setkání zúčastnil, zaznamenal: "Málokdy se v salonech Pražského hradu sešlo tolik univerzitních profesorů, spisovatelů, hudebníků a výtvarníků jako včera na čaji, na němž byli hostiteli prezident republiky a paní Hana Benešová."

V srpnu roku 1937 byl Čapek telefonicky pozván na oběd k prezidentovi do vily v Sezimově Ústí. Podle toho, že mu byl nabídnut i vůz, lze soudit, že šlo o naléhavou záležitost. Návštěva se uskutečnila v neděli 29. srpna, kdy přijel Čapek i s manželkou Olgou Scheinpflugovou. Z této návštěvy pochází zřejmě i snímek Karla Čapka s prezidentem v Sezimově Ústí, který byl v roce 1939 publikován v Anglii v časopisu Čechoslovák. V roce 1937 zaslal prezident Olze Scheinpflugové vánoční dárek. Ta za něj poděkovala ve svém dopise paní Haně Benešové.

* * *

Nedlouho po Benešově zvolení československým prezidentem -- 7. března 1936 -- obsadilo Německo Porýní a porušilo tak nejen versailleskou mírovou smlouvu, ale i locarnskou dohodu čtyř velmocí z roku 1925. V Evropě se otevřela hluboká politická krize. Benešovo varování z roku 1932 se začalo naplňovat. Končil čas "hovorů" a přátelských diskusí "pátečníků" a nastal čas obrany státu i národa.

Josef Čapek maloval své Mraky, Diktátorské boty i Oheň a Touhu. Karel Čapek psal po Válce s mloky Bílou nemoc a Matku.

Při čtení Bílé nemoci 14. prosince 1936 se rozvinula diskuse o autorových záměrech i o celkovém zaměření hry. Prezident Beneš oponoval jejímu tragickému závěru. Byl by si přál takové vyznění hry, které by podpořilo jeho politické úsilí a posílilo víru ve vítězství jeho zápasu na obranu republiky. Karel Čapek objasnil záměry své hry ve svém rozhlasovém projevu i ve své rozmluvě s redaktorem Masarykova lidu v květnu 1937 při padesáté repríze hry. V dopise Edvardu Benešovi z 20. prosince 1936 informoval pak Čapek o některých dílčích změnách textu, které provedl na základě prezidentových připomínek. Směřovaly k zpřesnění a objasnění Čapkova vztahu k válce. Tragické vyznění hry však Čapek ponechal. Hra se tak nestala bojovnou politickou agitkou, ale -- v intuitivním pojetí básníka -- předznamenávala tragický konec Benešova zápasu o republiku.

Přes svůj pesimistický závěr měla Čapkova hra Bílá nemoc ostrý a aktuální politický náboj. Maršál byl jasně inspirován postavou Hitlera a jméno zbrojaře barona Krüga bylo sice před premiérou změněno na Krog, ale i přes to bylo jasné, že se hra dotýká poměrů v sousedním Německu. Proto také s jejím uvedením na scénu Stavovského divadla vznikly určité problémy. Rozhodující však bylo, "že za uvedením Bílé nemoci stál prezident Edvard Beneš".

Prezident se sice premiéry, která se konala 29. ledna 1937, nezúčastnil, ale navštívil jedno z jejích dalších uvedení.

O několik měsíců později překročil však již Karel Čapek ve hře Matka -- pod tlakem úzkostné snahy o zajištění obrany "svého" státu -- hranice mezi čistým uměním a politickou agitkou. Jeho Matka byla jedinou burcující výzvou k boji.

Olga Scheinpflugová ve svém dopise z prosince 1937 informovala paní Benešovou: "Čapek dopsal novou hru, opět politickou, ale tentokrát sloužící nutnosti doby a obrany."

Současně zvala prezidenta k účasti na čtení této nové hry. Tentokrát se Edvard Beneš čtení nezúčastnil. Byl však přítomen na premiéře hry ve Stavovském divadle 12. února 1938.

V té době se již Československo stalo ústředním problémem světového vývoje. Prezident Beneš se snažil zapojit jeho obranu do širokou mezinárodní koalice západních demokratických zemí a sovětského Ruska, do koalice, která se v modifikované podobě uskutečnila v roce 1941 vznikem Atlantické charty.

Karel Čapek Benešovu politiku významně podporoval nejen touto svou novou hrou, ale i celou svou publicistickou činností. Burcoval československou veřejnost záplavou svých článků, z nichž se vytrácela nepolitická témata a dominantním námětem se staly statě s aktuálně politickým zaměřením. Psal o zlé a nebezpečné době, o zbrojení, o válce a míru, o válce a zbraních, o válce a dětech, o umění a politice, o Německu, o německých emigrantech, o diktátorech, o nacionalismu, o demokracii, o duchovní svobodě, o sebevědomí národa, o hrdinném boji československých legií, o československé armádě, o potřebě jednoty, o historické tradici a současnosti, o Karlu IV., o Husovi a husitství, o Jiřím z Poděbrad, o Havlíčkovi, o Masarykovi. V řadě těchto článků se obrážela politická stanoviska formulovaná prezidentem Benešem v desítkách jeho projevů pronesených během jeho cest po celé republice.

Čapek se také při svých zájezdech do zahraničí na různá shromáždění spisovatelů či na sjezdy Penklubu snažil obhajovat principy svobody a demokracie a varovat před třaskavinami hromadícími se v některých evropských zemích. V Nice, v Budapešti, ve Skandinavii, v Paříži přednášel o svobodě, o nebezpečí duchovního i fyzického zotročení a o nezbytnosti odporu proti němu. Z těchto zájezdů se však vracel hluboce zklamán a často i otřesen nezájmem evropských intelektuálů o dramatický současný vývoj spějící k válečné tragédii.

Pro zahraničí připravil Čapek i propagační brožuru o Československu, o jeho přírodě, historii, kultuře i o zakladatelích moderního státu -- Masarykovi, Štefánikovi a Benešovi.

S žádostí o napsání takovéto propagační knihy o Československu se obrátilo ministerstvo zahraničních věcí na Karla Čapka již v roce 1930. Čapek slíbil knížku napsat a projevil ochotu ji i ilustrovat. Několik urgencí ministerstva zahraničí svědčí však o tom, že Čapek několikrát odkládal napsání publikace. Nakonec ji však napsal.

V roce 1936 vyšla francouzsky a německy pod názvem Na křižovatce Evropy. Esej o Československu, pevnosti demokratického ducha. V roce 1938 vyšla i anglicky jako úvod k esejům Václava Chaloupeckého, Josefa L. Hromádky, Františka Hrubého, Alberta Pražáka a Ferdinanda Peroutky pro zasedání Penklubu v Praze.

Česky vyšla stať v červenci roku 1936 ve sborníku Srdce Evropy pod názvem Hle, Československo. Strojopis stati, který zaslal Čapek Edvardu Benešovi se uchoval v prezidentově pozůstalosti.

V říjnu 1937 se na Karla Čapka obrátil Thomas Mann, který, spolu s dalšími německými demokraty, nalezl v Československu politický azyl a získal i československé státní občanství. Ve svém dopise Čapkovi si zřejmě stěžoval na určitá opatření československé vlády vůči německým emigrantům. Karel Čapek zaslal Mannův dopis 14. října prezidentu Benešovi. 21. října pozval prezident Karla Čapka na Hrad, aby mu objasnil příčiny uvedených opatření a jejich širší souvislosti. Obsah rozmluvy sdělil Karel Čapek Thomasi Mannovi dopisem z 29. října. Šlo o to, že na základě vládního opatření byla část německých emigrantů přestěhována z Prahy na venkov. Čapek informoval Manna, že k tomuto opatření vedly vládu "velmi vážné důvody" a že opatření se týkalo pouze těch skupin emigrantů, jejichž činnost byla nebezpečná pro československý stát, t.j. teroristických skupin, komunistických agitátorů, agentů-provokatérů, Černé fronty ap.

31. března a 3. února 1938 se Karel Čapek zúčastnil se souhlasem prezidenta Beneše dvou schůzek s německým vyslancem Ernstem Eisenlohrem. Uskutečnily se v Osově, v domě statkáře Václava Palivce, švagra Čapkovy sestry Heleny. Schůzku inicioval Eisenlohr, který byl v oficiální audienci naposledy přijat prezidentem 16. února, po anšlusu Rakouska vznikla však nová situace.

Obsah jednání v Osově zaznamenal Karel Čapek ve dvou rukopisných zprávách zaslaných prezidentovi. Na prvním jednání byl přítomen i Ferdinand Peroutka, druhého se již nezúčastnil. Žádná další schůzka nebyla, podle Čapka, dohodnuta.

V prvním rozhovoru Eisenlohr varoval, že, pokud československá vláda nebude jednat rychle, stupňující se "dynamismus vývoje v pohraničním území" může přerůst v povstání, k němuž by "Německo nemohlo zůstat klidné". "Jak jednat a o jakých nárocích, o tom se Dr. E.[isenlohr] nechtěl šířit."

Ve druhém jednání naopak Eisenlohr "značně, ba nápadně zmírnil své výstrahy", ale o to razantněji formuloval německé požadavky: "Jednání vlády s německou menšinou jako s rovnoprávným partnerem. Amnestii pro Němce zatčené na základě zákona na ochranu republiky. Zavedení německé samosprávy v pohraničí. Svobodu pro šíření německého světového názoru" -- tj. nacismu.

Tyto požadavky byly o několik dní později -- 24. dubna 1938 -- proklamovány Henleinem na karlovarském sjezdu Sudetoněmecké strany jako její minimální program.

Jednání s Eisenlohrem neobsahovala žádné informace, které by nebyly prezidentovi známé. Byla součástí mnohostranného nátlaku na prezidenta s cílem podlomit jeho odpor vůči agresivním německým požadavkům. Z osobního Eisenlohrova hlediska šlo o jeho snahu udržet si výhradní právo na kontakt s berlínským ministerstvem zahraničí a vyloučit z něho vůdce Sudetoněmecké strany -- Henleina a K. H. Franka.

O jednání s Eisenlohrem se několikrát zmínil i Ferdinand Peroutka. V lednu 1939 uvedl v Přítomnosti co mu "řekl jeden oficiální Němec". Uvedl Eisenlohrovo varování před krvavými událostmi v pohraničí v případě války a použil ho jako argument pro podporu československého postupu v Mnichově.

V době svého exilu po únoru 1948 se Peroutka k tomuto tématu vrátil. Ve vzpomínkách v rozhlasové stanici Svobodná Evropa v letech 1968-9 uvedl, že, na rozdíl od Čapka, který se sešel s Eisenlohrem jednou nebo dvakrdvakrát, on s ním jednal čtyřikrát a to v době od března do května 1938. Přesná data ani místa jednání neuvedl. Jako námět rozhovorů zdůraznil jediné téma -- onu Eisenlohrovu vizi krvavých konfliktů v pohraničí během povstání a následného vojenského zásahu Německa. O konkrétních německých politických požadavcích, které zaznamenal Čapek, se nezmínil. Dramaticky vylíčil své setkání s prezidentem, v jehož očích prý -- když mu o jednáních referoval -- "viděl strach". Uvedl, že o svých jednáních podával písemné zprávy ministru zahraničí a prezidentovi.

Peroutkovo líčení je velmi povšechné. V archivu kanceláře prezidenta jsem nenalezla žádnou informaci o audienci u prezidenta, ani žádnou jeho písemnou zprávu.

Čapkovo úsilí v "tom posledním těžkém roce" 1938, jak ho Čapek sám nazval nedlouho před svou smrtí, naplňoval jeho hektický zápas o záchranu Československa na poli kultury, propagace i politiky. Čapek organizoval státní a národní propagandu, zejména rozhlasovou a snažil se postavit hráz proti cizí, nepřátelské propagandě.

Psal denně nejméně jeden článek pro tisk či relaci pro rozhlas. Výrazně se angažoval ve spolupráci s armádou. Jednal s desítkami cizinců, kteří za ním přijížděli do redakce Lidových novin, do vinohradské vily i na Strž. Na zasedání Penklubu, které se konalo v Praze v červenci 1938, jednal s polskými literáty o těsnější spolupráci. Jednal však i se členy Runcimanovy mise. Prostředkoval kontakty s Maďary. Obracel se na sudetské Němce a hledal cesty k jednání s nimi.

12. září připravil Karel Čapek výzvu Obce československých spisovatelů ke kulturním organizacím celého světa. Vyzýval je, aby hájily principy svobody a pomáhaly informovat světové veřejné mínění o situaci v Československu. 19. září se obracel s výzvou k československým občanům a v den mnichovského diktátu byl spoluautorem výzvy Obce československých spisovatelů K svědomí světa.

Koncem léta napsal Karel Čapek ministerstvu zahraničních věcí dopis, v němž se nabídl pro propagační služby ministerstva s dotazem, má-li se orientovat na práci doma či v zahraničí. 14. září obdržel odpověď ministerského úředníka "H": "Vážený a milý pane doktore, když jsme dělali teoretický plán propagační služby pro mimořádné doby, počítali jsme bez ptaní s Vaší spoluprací. Když o věci dnes znovu uvažuji pod dojmem Vašeho dopisu, soudím, že nejvhodnější řešení by bylo kombinovat oba Vaše podněty tak dlouho, dokud bude možna činnost vnitrostátní pro rozhlas, ale být připraven vydat se na pouť do ciziny." Čapek byl touto dvojznačnou odpovědí velmi rozhořčen mj. i proto, že mezitím odmítl řadu mezinárodních pozvání z Oxfordu, z Londýna, ze Švýcarska, z Nice.

K jednomu z vrcholů Čapkovy angažovanosti v roce 1938 patřila příprava a realizace mezinárodního zasedání Penklubu, které se uskutečnilo v Praze 27.-30. června 1938. Sjezd byl z Čapkovy iniciativy připraven jako propagace Československa a výzva k jeho podpoře. Záštitu nad ním převzal nejen předseda vlády Hodža, ale i sám prezident republiky Edvard Beneš. Sjezd, na nějž přijelo na dvěstě spisovatelů z celého světa, se konal v době sokolského sletu a jeho součástí byla i přehlídka československé armády v Milovicích. Mrak dusící Československo a ohrožující jeho existenci byl však postižitelný i na sjezdu. Na sto delegátů odřeklo svou účast a z renomovaných spisovatelů přijeli do Prahy jen dva -- H. G. Wells a Jules Romain.

Prezident Beneš podpořil konání sjezdu finančně a v jednáních s Karlem Čapkem přislíbil uspořádat pro účastníky sjezdu recepci. Ta se také uskutečnila 28. června od 17 do 19 hodin v zahradách Pražského hradu. Odpolední audience u prezidenta byla však omezena pouze na H. G. Wellse, Julese Romaina, Karla Čapka, předsedkyni československého Penklubu A. M. Tilschovou a Hanu Gregorovou, zastupující slovenské literáty. V létě roku 1938 připravovali Karel Čapek a Ferdinand Peroutka proklamaci k dvacátému výročí republiky s úvodem Lva Sychravy. V ní se vrátili k myšlenkovému odkazu Masarykova Prohlášení nezávislosti Československé republiky z 18. října 1918 a k ústavě československého státu z roku 1920 zaručující individuální práva všem občanům republiky. Zdůraznili: "Nemusíme a nehodláme v ničem ustoupit od velikých platných zásad, jež plynou stejně ze zeměpisné polohy a dějinného vývoje, jako z demokratické povahy a poslání našeho lidu a státu." K tomu pak připojili i návrh zvláštního národnostního statutu, který by poskytl "nová a rovná kolektivní práva všem národním pospolitostem uvnitř hranic našeho státu", která by zajistila: 1. jazykovou a národní rovnoprávnost všech národností, 2. přesnou, spravedlivě prováděnou poměrnost v zastoupení jednotlivých národností ve veřejných službách a v životě hospodářském, 3. autonomii kulturní, správní a sociální. Svého dvacátého výročí se však československý stát nedočkal. Jeho osud se naplnil již v září 1938.

Když Karel Čapek přijel 21. září ze Strže do Prahy, odehrával se zde právě jeden z vrcholů československého zářijového dramatu. 19. září odmítla československá vláda přijmout anglo-francouzské požadavky na odstoupení pohraničního území Německu, které dojednal Chamberlain na schůzce s Hitlerem v Berchtesgadenu. Anglická i francouzská vláda však požadovaly změnu československého stanoviska a jejich vyslanci v Praze to oznámili prezidentu Benešovi brutálním ultimativním zákrokem ve dvě hodiny v noci z 20. na 21. září. Československá vláda, která se sešla 21. září poprvé v 8 hodin ráno a podruhé v odpoledních hodinách, přijala prezidentem navržený text nové odpovědi přijímající německo-anglo-francouzské požadavky. Karlu Čapkovi připadl pak "smutný úkol pomáhat s jinými na slovní stylizaci prohlášení, jímž vláda to oznámila národu".

Bezmoc onoho dne vyjádřil Karel Čapek ve své Modlitbě tohoto večera. Vyšla v Lidových novinách 22. září 1938. Téhož dne v 19. hodin promluvil do rozhlasu prezident Edvard Beneš: "Celá Evropa, celý svět prodělává velikou proměnu. Nejde jen o nás, to se jen zdá, že naše otázka a její nynější bolestný ráz je něco samo o sobě. Jinde budou to mít v jiných formách a prožijeme ještě mnoho pohnutých chvil.... Šetřme svých sil, budeme je potřebovat! Opakuji znovu: Budeme je ještě potřebovat! Evropa jde velkou krizí... Nebojte se o osud vlasti. Bývaly doby horší a dožili jsme se často v krátku zase dob slavných... Nebojte se o národ a stát. Ten má kořeny hluboké a pevné."

Text prezidentova projevu zveřejnil soudobý tisk 23. září 1938. Na tento prezidentův projev se také Karel Čapek odvolával ve svém rozhlasovém projevu Výhled dál z 26. září 1938.

Neúspěch jednání Chamberlaina s Hitlerem v Godesbergu 23. září a následná československá mobilizace vzbuzovaly naděje, že není všem dnům konec. Ale když byla do Mnichova svolána velmocenská koalice čtyř, začal se naplňovat tragický osud republiky. V době, kdy se zástupci čtyř velmocí sjížděli do Mnichova k jednání, v němž jediným škrtem svých per rozbili československý stát, podával Čapek ve svém článku Před rozhodnutím symbolicky svou ruku podpory a soucítění především Edvardu Benešovi jako hlavnímu mezi oněmi "muži v čele".

6. října 1938 se Karel Čapek "po bezesné noci" rozloučil s Edvardem Benešem, který den předtím abdikoval ze svého prezidentského úřadu. V dopise, který mu zaslal, vyjádřil svůj hluboký zármutek nad rozbitím státu, který pomáhal budovat i bránit. Psal: "Ne Vy, ale my všichni jsme prohráli svou víru; nejen Vy, ale i my všichni tak trochu odcházíme a loučíme se s tím, co jsme byli. To, co cítím teď, je prudký a přímo bolestný pocit solidarity s Vámi a se všemi, jejichž mravní svět byl poražen." Čapek vyjádřil i své přesvědčení, že Edvard Beneš ani v budoucnosti nevzdá svůj boj a zahájí své "osvobozovací dílo" a v parafrázi prezidentových vlastních slov ho vyzývá: "Šetřte svých sil, bude jich ještě třeba."

* * *

Rozbitím Československa mnichovskou dohodou čtyř velmocí byly v okleštěném stát rozrušeny i jeho vniřní demokratické struktury. Protidemokratické síly, které byly po léta zatlačovány do pozadí, vyvřely na povrch. Hlavním terčem útoku opozice přebírající moc se stal vůdce demokratického bloku -- Edvard Beneš.

Mnichovský vítěz Adolf Hitler, který -- právem -- pokládal Edvarda Beneše za svého úhlavního nepřítele, žádal prostřednictvím svých diplomatů kategoricky jeho odstranění z prezidentského úřadu. Pod tímto tlakem naléhali i českoslovenští politici tzv. druhé republiky nejprve na Benešovu abdikaci a poté na jeho odchod ze země. Proti Benešovi a jeho přívržencům sílily nenávisné útoky stupňované do zběsilé kapaně.

Vedle Edvarda Beneše se stal předním terčem těchto útoků Karel Čapek. Fašizující čeští nacionalisté, militantní katolíci a agrárníci ho napadali jako "nepřítele českého národa", jako "beznárodního a netvořivého", jako "představitele šaškovského a perverzního evropanství a úpadkového liberalismu", ale i jako "levicového zednářského velekněze", jako propagátora bolševismu, "agitátora GPU" a "zástupce sovětské ČEKY".

Karel Čapek se od prvních pomnichovských dnů snažil postavit hráz vnitropolitickému rozkladu společnosti. Usiloval o udržení osobních kontaktů demokratických činitelů a o vytvoření jednotného národního programu. Obracel se na Obec spisovatelů, aby chránila "svobodu uměleckého projevu, svobodu myšlení i svědomí" a v dopise ze 7. října vyzýval její vedení: "Spojte se s univerzitou a jinými intelektuálními centry; poraďte se se Šustou, Peroutkou, dopište dr. Benešovi."

Edvard Beneš během svého vynuceného exilu v Anglii, kam odletěl 22. října 1938, udržoval během tzv. druhé republiky ještě značně široké kontakty s lidmi z domova. Jeho londýnský tajemník Eduard Táborský zaznamenal, že mezi balíky dopisů, které prezidentovi přicházely z celého světa, vítal nejvíce právě tyto dopisy z vlasti. "Psal Kamil Krofta, Přemysl Šámal, Ivan Dérer, Jaromír Nečas. Přihlásil se Karel Čapek, Emil Filla, Bedřich Karen, Václav Vydra, Jaroslav Kvapil, Jan Laichter, J. Obrovský. Hlásili se obzvláště profesoři vysokých škol, snad i vidíce nyní profil Edvarda Beneše -- profesora a vědce, než když byl příliš zastíněn tváří dr. Edvarda Beneše -- prezidenta. Bělehrádek, Bednář, Hromádka, Hník, Kozák, Macek, Matoušek, Peška, Žilka, abychom uvedli jen několik jmen za všechny."

Edvard Beneš na všechny tyto i další dopisy z domova odpovídal. Proto také existovala řada jeho dopisů, které zasílal během druhé republiky z Londýna do Prahy.

Mezi těmi, kteří psali Edvardu Benešovi do jeho exilu, uvádí Táborský i Karla Čapka. Čapkův dopis do Londýna se nepodařilo nalézt. Jeho existenci však potvrzuje Edvard Beneš ve svém dopise Karlu Čapkovi z Londýna.

Nedlouho po svém příjezdu do Anglie napsal Edvard Beneš dva první dopisy z exilu: Svému bratru Vojtovi do Ameriky a Karlu Čapkovi do Prahy. Oba dopisy uvádějí jako adresu odesilatele -- "London, Putney S. W. 15" -- a datum odeslání -- "3. 11. 38". Oba se uchovaly ve strojopise, jsou psány na stejném psacím stroji a mají obdobnou vnější úpravu. Dopis bratru Vojtovi se uchoval i v rukopise, což podtrhuje jeho autenticitu.

Mezi oběma dopisy existují myšlenkové paralely. Oba jsou ještě reakcí na mnichovské události.

V dopise Vojtovi uvádí Beneš: "Demokracie to svou neschopností a neschopností svých vedoucích lidí v Evropě prozatím naprosto prohrály. A my s nimi. Je to smutné, je to tragické, ale je to fakt." V dopise Čapkovi pak praví: "My jsme to prohráli prozatím, protože to i v západních demokraciích vyhráli defaitisté a zbabělci... Ale bojovali jsme boj dobrý a není ještě dnes všem dnům konec. Boj jde dál, neúchylně dál, a výsledek bude pro nás."

V obou dopisech uvažoval Edvard Beneš o svém politickém postupu. Vojtovi napsal: "Postupoval jsem tak, abych zachránil pro stát a národ, co se zachránit dalo... mám klidné svědomí, vím, že jsem já jinak postupovat nemohl." Čapkovi sděloval: "Sám jsem vědomě přijal na sebe zodpovědnost za vše a pokusil jsem se o vše s největší energií, abych zachránil co se dá. Cítím, že jsem vrchovatě vyplnil svou povinnost."

V obou dopisech Edvard Beneš upozorňoval na zlé doby, které přijdou. Oba však vyjadřují Benešovu víru v životní sílu národa i jeho pevné odhodlání vést boj za obnovu československého státu a jeho demokracie. V dopise Vojtovi uvedl: "Jdeme do doby reakce všeobecné, zejména evropské... Vracíme se do doby havlíčkovské a do boje ne už o pozice, nýbrž prostě o ducha a tradici našich dějin." Čapkovi napsal: "Jdeme do dob trochu havlíčkovských, ale odoláme a vyhrajeme... Události zlé a veliké ještě přijdou. Skončí to válkou, revolucí, marasmem? -- kdo ví... Věřím v náš národ stejně jako Vy. A znovu říkám -- vytrvat, nepovolit."

Dopis Edvarda Beneše zaslaný Karlu Čapkovi z Londýna 3. září 1938 je nepochybnou odpovědí na Čapkův dopis ze 6. října. Svědčí o tom i rukopisná poznámka připojená k originálu Čapkova dopisu:

"Osobní dopis -- 29. X. 38 -- B." Jde o poznámku buď tehdejšího Benešova tajemníka, jeho synovce Bohuše Beneše, či o vlastní Benešovu poznámku. V každém případě svědčí však poznámka o záměru Edvarda Beneše odpovědět Čapkovi osobním dopisem.

Benešův dopis z 3. listopadu je však zřejmou reakcí nejen na Čapkův dopis ze 6. října, ale i na jeho další dopis, který pravděpodobně mezitím došel do Londýna. Praví se v něm: "Odpovídám Vám až dnes -- a odtud z Londýna -- na Vaše dopisy." Beneš pak reaguje na to, co napsal Čapek "ve svém posledním dopise". Uvádí: "správně píšete o našem malém člověku" a "také to co říkáte o demokracii". Žádné z těchto témat nebylo však dotčeno v Čapkově dopise ze 6. října a muselo být proto náplní nějakého jeho dalšího dopisu. Benešův text je proto také nepochybným svědectvím o existenci takového Čapkova dopisu.

V Benešově archivu byl nalezen strojopis dopisu Edvarda Beneše Karlu Čapkovi z 3. listopadu 1938. Dopis doručený Karlu Čapkovi do Prahy se nezachoval. Olga Scheinpflugová ho -- podle vlastního svědectví -- spálila spolu s dalšími Čapkovými písemnostmi ihned po německé okupaci 15. března 1939. Ve své autobiografii však současně uvedla, že Karel Čapek přečetl dopis Edvarda Beneše po jeho obdržení -- "několika umělcům, přátelům a spisovatelům". Snažil se je tímto dopisem povzbudil a posílil v onom dusném čase druhé republiky. Indiskrecí pronikla zpráva o existenci Benešova dopisu Karlu Čapkovi i do širší veřejnosti.

Nedlouho poté -- v prosinci roku 1938 -- se začaly v Praze i na venkově objevovat letáky s údajným dopisem Edvarda Beneše Karlu Čapkovi. Text obsahoval poděkování za dopis manželů Čapkových a vyjadřoval Benešovu víru "v malého českého člověka". Poukazoval na defétistickou politiku Francie, kterou však vzhledem k celkovému vývoji nemohl opustit a nemohl také připustit, aby Češi vykrváceli v neúčelném boji proti přesile. Zdůrazňoval, že se nikdy v budoucí zlé době nevzdá své práce ve prospěch národa.

Vedle těchto úvah, které v podstatě odpovídaly Benešovým názorům, obsahoval však dopis pasáž, v níž Beneš ohlašoval změnu svých názorů. Přihlašoval se k ruské bolševické revoluci a vyjádřil přesvědčení o jejím světovém vítězství. Jeho záměrem prý není "pracovat pro československý národ", ale pouze "pro onu část národa, v jejíž budoucnost věřím a která ve spojení s obdobnými vrstvami ostatní Evropy bude míti dosti síly, aby se ujala vlády nad zasněnou Evropou". Tato pasáž je v naprostém rozporu s Benešovou politikou, v níž vždy důsledně hájil zájmy celého národa a státu a -- obdobně jako Masaryk -- zásadně odmítal bolševickou revoluci i komunistický program revoluce světové.

Rozšiřovaný údajný Benešův dopis byl falsifikát, který využíval existence Benešova dopisu Čapkovi k politické diskreditaci obou. Byl součástí kampaně českých fašisujících proudů, které -- v souladu s německou nacistickou propagandou -- vydávaly Edvarda Beneše i Karla Čapka za agenty bolševismu. 21. prosince 1938 otiskl také právě "probolševickou" pasáž z údajného Benešova dopisu v palcové úpravě agrární Večer pod titulkem "Dopis exprezidenta Beneše Karlu Čapkovi".

Karel Čapek, který v té době již ležel ve své vinohradské vile těžce nemocen, byl článkem hluboce dotčen: "Je to ničemnost. Tady už nejde o mě, ale o zlé a škodlivé následky, které z toho mají vzniknout." Olga Scheinpflugová také okamžitě sdělila jeho jménem redakci Večeru: "Poslyšte, ten váš dopis vůbec neexistuje, dementuji jenom proto, že to může vzbudit paniku mezi uštvanými a zmatenými lidmi." Dementi bylo sice otištěno, nezabránilo však dalšímu šíření dopisu.

V průběhu doby se více než vrchovatě potvrdily Čapkovy obavy z politického zneužití falzifikátu údajného Benešova dopisu. Agrární a další tisk ho používal k diskreditaci demokratického hnutí. K. H. Frank dal povolat Olgu Scheinpflugovou k výslechu, při němž na ní byl vykonáván nátlak, aby vydala originál dopisu k využití pro nacistickou propagandu. V lidových vrstvách působil však současně údajný Benešův dopis jako povzbuzení v těžkých okupačních dobách a jako takový byl hned po válce vydán jako soukromý tisk.

V roce 1952 byl, zřejmě z tohoto vydání, přetištěn dopis v českém krajanském tisku v Americe. Roku 1965 se objevil jako dokument o Benešově probolševickém zaměření ve dvou německých historických publikacích. V roce 1996 ho uveřejnil v Praze jako pravý Pavel Bělina v časopise Střední Evropa (č. 64, listopad 1996) jako doklad údajné Benešovy pomnichovské frustrace. Podrobný kvalifikovaný rozbor falsifikátu dopisu se shrnutím jeho historie zveřejnili v roce 1997 Dagmar Švihlová a Jaroslav Soukup.

Objasnění vzniku dopisu z 3. listopadu 1938 a zveřejnění jeho autentického textu v této publikaci tvoří současně závěr výkladu o mnohaleté osobní spolupráci Karla Čapka s Edvardem Benešem. Poté následovala již jen smutná kondolence Edvarda Beneše Olze Scheinpflugové.

* * *

Po 15. březnu 1939 odešlo mnoho Benešových spolupracovníků i Čapkových přátel z vlasti do exilu. Z těch, co zůstali, jich byla řada zavlečena do německých koncentračních táborů. Mezi těmi, kteří se nevrátili, byl i Josef Čapek. Karla zachránilo před obdobným osudem pouze kruté milosrdenství smrti.

Jeho dílo však nezemřelo. Nejen, že patřilo k nejčtenějším, ale právě po 15. březnu začal Miroslav Halík, knihovník Ústřední knihovny hlavního města Prahy, skrytě provádět soupis rozsáhlého Čapkova díla, který se po roce 1945 stal základem pro jeho hlubší poznání.

15. březen 1939 se však stal i dnem, kdy Edvard Beneš zahájil svůj těžký, ale úspěšný boj za odčinění Mnichova a za obnovení československého státu.

Součástí tohoto boje byla i trvalá vzpomínka na Karla Čapka. Zatímco ve vlasti byla jednou z posledních veřejných poct, které se Karlu Čapkovi dostalo od jeho přátel, výstava jeho díla uspořádaná počátkem roku 1939, v Anglii, která se stala centrem odboje vedeného Edvardem Beneše, byla tradice Karla Čapka pěstována po celou válku. Ustřední časopis tohoto odboje -- Čechoslovák v Anglii -- přinášel od svého prvního čísla inzerce Čapkových knih vydávaných v Anglii i články o jeho životě a tvorbě.

V den prvního výročí smrti Karla Čapka bylo jeho památce věnováno téměř celé číslo tohoto časopisu. Na první stránce byla otištěna fotografie Karla Čapka a prezidenta Beneše v Sezimově Ústí roku 1937 doprovázená statí Jaroslava Stránského Mrtvý básník živých slov. Na Čapka vzpomínali jeho přátelé v exilu -- Ferdinad Peroutka, Julius Fürth a řada dalších, skrytých z bezpečnostních důvodů pod pseudonymy. K nim se družily vzpomínky jeho německých a anglických přátel a ukázky z Čapkových děl. 2. ledna 1940 uspořádal pak londýnský Penklub slavnostní vzpomínku na Karla Čapka, které se vedle předních anglických spisovatelů zúčastnil i prezident Beneš s manželkou a Jan Masaryk.

* * *

Nedlouho po svém vítězném návratu do osvobozené Československé republiky pozval prezident Beneš vdovu po Karlu Čapkovi Olgu Scheinpflugovou na Hrad. Návštěva se uskutečnila ve středu 27. června 1945 v 17 hodin. Stručný záznam prezidentova tajemníka dr. Belanského neposkytuje -- bohužel -- žádné bližší informace o schůzce a o jejím průběhu. Je však pravděpodobné, že právě k této schůzce se vztahuje informace Olgy Scheinpflugové, že "po válce" požádala prezidenta o vysvětlení heydrichiády s "tisíci mrtvých". Prezident jí "vysvětloval velmi vzrušeně, že tím trpěl stejně i on a každý za hranicemi, ale něco se muselo udělat, byli prý jsme mezi spojenci pomlouváni jako pracovníci pro reich."

O několik měsíců později byla Olga Scheinpflugová mezi pozvanými hosty na recepci pořádané prezidentem na Hradě 23. listopadu 1945. Nemohla se však dostavit. V omluvném vlastnoručním dopise zaslaném kanceláři prezidenta republiky vysvětlila: "Byla jsem v Kolíně zaměstnána recitacemi v Modlitbě za vlast."

K vánocům 1946 poslal prezident spolu s manželkou Olze Scheinpflugové blahopřání k svátkům a snad i drobný dárek, jak by bylo možné usuzovat z odpovědi, v níž Olga Scheinpflugová mluví o "nesmírné pozornosti", která ji "potěšila i dojala".

Jedním z dalších sporadických údajů o písemném kontaktu prezidenta Beneše s Olgou Scheinpflugovou je i záznam prezidentova tajemníka dr. Sýkory ze Sezimova Ústí 22. srpna 1946. Uvádí: "Pan president republiky dal vypraviti vlastnoruční dopis na adresu: Olga Scheinpflugová-Čapková, Praha XII, Úzká ul. č. 4." Dopis nebyl nalezen.

I těchto několik údajů a dílčích informací je však jasným důkazem prezidentovy snahy opět navázat přátelské styky s Karlem Čapkem i prostřednictvím jeho ovdovělé ženy. Jsou spojeny i s jeho zájmem přispět k oživení i tradičního Čapkova kruhu "pátečníků".

V pátek 7. prosince 1945 byly také -- za přítomnosti prezidenta Beneše -- obnoveny v Čapkově vinohradské vile schůzky "pátečníků".

Olga Scheinpflugová uvádí, že záměr k jejich obnovení vzešel ze schůzky, k níž se po válce sešli zbylí "pátečníci" k uctění památky padlých přátel. Bohumil Přikryl tlumočil poté Olze Scheinpflugové jejich přání, "že by se chtěli zase stýkat na bývalých místech k uctění památky bratří Čapků a staré tradice těchto demokratických schůzek". Opuštěná mansarda vinohradské vily tak opět ožila.

První schůzka se měla původně konat 30. listopadu 1945, její termín byl však o týden posunut. Stalo se tak na žádost prezidenta Beneše, který se chtěl této první schůzky zúčastnit, toho dne byl však zaneprázdněn slavnostním otevřením Národního klubu. Proto se "pátečníci" -- včetně prezidenta -- sešli po prvé 7. prosince 1945. Další schůzky se prezident zúčastnil 16. ledna 1946, kdy zůstal mezi "pátečníky" téměř tři hodiny -- od 17 do 19.45.

Další záznamy o prezidentových návštěvách mezi "pátečníky" nebyly v archivu prezidentské kanceláře nenalezeny. Olga Scheinpflugová uvádí, že prezident byl na pátečním sezení "několikrát". Když přišel, stala se -- podle jejích údajů -- hlavním tématem hovorů především nedávná historie. Prezident zdůrazňoval nezbytnost "v zájmu naprosté spravedlnosti" uvést a objasnit všechny události. Jako příklad uváděl své počáteční styky s protektorátním prezidentem Emilem Háchou a s generálem Eliášem. "Přiznával, že mu posílali pravidelně do Londýna zprávy, až byl Eliáš zatčen a jejich spojení tajnou vysílačkou ustalo." Druhým příkladem byla úloha vlasovců při osvobození Prahy. Prezident uvedl: "Ať chceme či nechceme, nemůžeme popřít ani dobrodruhy vlasovce, kteří přitáhli na pomoc Praze. Proč a z jakých důvodů to udělali, ať to bylo mravné nebo jen praktické, prostě to bylo a historie nemá zapírat ani lhát", protože "se nesmějí falšovat dějiny".

Prezident Beneš se přihlásil k Čapkovu literárnímu i osobnímu odkazu i několika veřejnými vystoupeními. 30. června 1946 se spolu s manželkou zúčastnil slavnosti v Malých Svatoňovicích, kde byla na rodném domě Karla Čapka odhalena pamětní deska s Čapkovou bustou. Prohlédl si i pietně upravené místnosti domu, které se staly základem budoucího Muzea bratří Čapků. Olga Scheinpflugová vzpomínala: "Malé Svatoňovice založily Muzeum bratří Čapků se slávou místní i národní, za přítomnosti prezidenta Beneše a vedoucích české kultury, byly to pro mne dny památné, vryté hluboko do paměti v malém oddělení šťastných dnů."

V roce 1945 navštívil prezident Beneš výstavu malířského díla Josefa Čapka v Praze. Když pak byla 6. března 1947 ustavena v Praze Společnost bratří Čapků, uvítal její záměr šířit odkaz obou bratrů a přijal v ní čestné členství.

V širokém historickém kontextu zhodnotil Edvard Beneš význam díla Karla Čapka pro českou kulturu ve svém obsáhlém projevu na sjezdu českých spisovatelů v červnu 1946. Uvedl, že zatímco až do vzniku samostatného státu směřovala česká kultura k dovršení národního obrození a dosažení politické národní samostatnosti, "ve chvíli, kdy této samostatnosti bylo dosaženo, takřka instinktivně role naší národní kultury a především naší literatury se začala přizpůsobovat nové situaci: přebírala znovu roli, kterou vlastně žila ve svém počátku od doby Husovy, v době před naším politickým pádem, to jest snažila se znovu státi se evropskou a světovou a neomezovala se jen na svou lokální a izolovanou úlohu národní. Nejvýraznějším nositelem tohoto období naší národní literatury se stal -- vedle jiných -- Karel Čapek."

* * *

Dílo Karla Čapka se v prezidentových úvahách stalo nejen důležitou politickou a ideovou spojnici s demokratickou tradicí první republiky, ale i základem pro stanovení úkolů literatury v složitých perspektivách poválečného období. V odporu proti komunistické ideologii vyzdvihl základní demokratická kritéria: Boj za individuální svobodu, za neporušitelnost lidských práv, proti dogmatismu a sektářství, pro objektivnost a toleranci.

Když však bylo Československo v únoru 1948 jednoznačné zapojeno do ruské mocenské a politické sféry, bylo tím veškeré prezidentovo úsilí o obnovu demokracie zmařeno a on sám umírá 3. září 1948 na troskách svého díla.

Schůzky "pátečníků" ustaly. Dílo Karla Čapka se stalo nežádoucí. Dílo Edvarda Beneše bylo zlikvidováno, jeho soukromý archiv byl destruován. Kniha o Josefu Čapkovi z roku 1948 byla zkonfiskována a zničena jako odpad. Tím byla na několik desetiletí umlčena i poslední vzpomínka prezidenta Beneše na bratry Čapky, kteří "svým dílem i životem uvědoměle sloužili myšlenkám humanity a demokracie.