Jako sběratelé faktů o sběratelích bychom měli nejdřív vyjmenovat, co všechno lidé shromažďují, ale není to trochu pošetilé úsilí? Sbírat se totiž dá prakticky všechno, a tak jako může každý z nás objevit ve svém příbuzenstvu nebo ve svém sousedství nějakého pomlouvače či pochlebníka, určitě tam může vystopovat i nějakého sběratele známek na dopisy, nálepek na zápalky, tabulek, označujících ulice, příkazy a zákazy, pivních tácků, lahví od alkoholu, pohlednic, plakátů, fotografií, prvotisků, starožitností, mincí a map, krojů, vázanek, dýmek, středověkých zbraní a přileb, loveckých trofejí, exotických motýlů a květin, kaktusů, nerostů, zkamenělin, samorostů, vhodných k uměleckému dotvoření, hlavolamů, které nevyřeší ani počítač, hudebních nástrojů, hracích automatů, vehiklů, které zhruba už sto let nikam nevyjely, dřevěných hraček, plyšových medvídků, cínových vojáčků, štítků na turistické hole, vstupenek, jízdenek a letenek, předmětů, vylovených z vody místo rybí havěti, předmětů, zapomenutých ve vlacích, předmětů, vyoperovaných z lidských žaludků... (mohli bychom pokračovat, ale nechceme čtenářům tento obor zošklivit).

Sběratelství je, jak každý ví, v prvé řadě posedlost, která zachvacuje především mužskou populaci a která v některých případech -- například u sbírání mincí, aut a obrazů -- hraničí s marnotratností, což je přinejmenším podivné, neboť většina lidí si důkladně rozváží, zač svůj skrovný či neskrovný výdělek nakonec utratí. Podivný je vlastně i maskulinní ráz sběratelství, neboť historie nás učí, že ke sběru tíhly vždy ženy, zatímco muži lovili. Občasné krádeže uměleckých děl z parků a galerií (nebo Čapkova povídka "Čintamani a ptáci" o uloupeném koberci) nicméně dokazují, že zapálený sběratel se bez loveckého pudu neobejde, ať už je mužského či ženského pohlaví. Sběratelstvím se ostatně zaobírají i zvířata: Straky střádají lesklé cetky, veverky ukrývají své zásoby v tolika dutinách, že je pak nenajdou, kočky občas pořádají pro své pány přehlídky svých myších úlovků a ani obyčejné hnízdo nevznikne bez trpělivé sháňky a snůšky přírodních stavebnin.

Sběratelství může být mimoto hrou o štěstí, podobně jako vyplňování sázkových tiketů nebo odepisování na reklamní soutěže, které nabízejí brzkou výhru (pro jednoho člověka z milionu). Štěstí v podobě nedojedků, železného odpadu a lahví k výkupu, vyhledávají v popelnicích a ve skladištích především bezdomovci, zatímco na štěstí v podobě zakopaných pokladů se soustřeďují dobrodruzi, kteří prozkoumávají osamělé ostrovy a Závist u Zbraslavi; občas, jak slýcháme, mají už fortunu na dosah, ale téměř nikdy jim nepadne do rukou. S větším úspěchem se setkali někteří sběratelé obrazů (P.M. Treťjakov, Ambroise Vollard, Vincenc Kramář), kteří vsadili na neúspěšné, ale perspektivní umělce; z jejich prozíravosti těží dodnes řada světových galerií. Dnešní sběratelé se s nimi ovšem příliš srovnávat nedají. Schraňování uměleckých děl pro ně představuje spíš harpagonský tik než odkaz budoucím generacím. Chudými příbuznými těchto nákupčích jsou pak sběratelé autogramů, kteří mají své burzy stejně jako ostatní koníčkáři; po vlastních zkušenostech bychom jim chtěli doporučit, aby autorům předkládali spíš sešity a památníky než zmačkané a ušmudlané kartičky, na něž se nedá kloudně podepsat.

Některé sběratelské činnosti jsou neškodné, jiné však vyžadují zásah státních orgánů. Osária, tj. (z dnešního hlediska) trochu morbidní sbírky kostí a lebek, svědčí o zrušených hřbitovech a skončených bitvách. Ostatky světců, které shromažďoval Karel Čtvrtý a které jsou většinou nepravé, potvrzují jeho pověrčivost, která se naštěstí nevybíjela v náboženské nesnášenlivosti. Oklamat se ostatně nechal občas i Rudolf Druhý, příznivec manýristů a alchymistů, přestože -- stejně jako jeho předchůdce -- oplýval rozhledem a vzděláním. Horší je, když současný sběratel (zpravidla samotář) nevezme v úvahu skromné rozměry svého obydlí a prakticky se v něm zabarikáduje nasbíraným harampádím: Po opakovaných stížnostech sousedů ho z bytu vypudí policie, která pak musí zlikvidovat pyramidu starých krabic a tiskovin, spleť vyřazeného nářadí nebo skládku shnilých potravin. Tímto křečkováním pomýšlel sběratel možná na zadní kolečka, případně -- podobně jako někteří kolážisté -- doufal, že svůj depozitář časem použije na nějaký výtvor nebo na nějakou opravu, ale takové vysvětlení by policisté a exekutoři samozřejmě vůbec nevzali na vědomí.

Do sběratelské komunity by se dali jistě zařadit i návštěvníci koncertů a striptýzových produkcí, kteří dychtí po odhozených svršcích svých idolů (učeně se jim říká fetišisté); netěší se však takové vážnosti jako sběratelé duchovních statků. Do této skupiny patří šiřitelé anekdot a aforismů, tlumočníci okřídlených rčení, zapisovatelé lidových písní, pořekadel a pranostik, sběrači vědeckých, básnických a hudebních nápadů, vykladači snů a vzpomínek; někteří spoléhají jen na výtečnou paměť (šiřitelé anekdot), jiní na notes (většina ostatních). Jejich obliba je vcelku zasloužená: Kdo by neokřál, proloží-li řečník suchopárný výklad jadrnou průpovídkou? Mohou být ovšem i značně nebezpeční: Sběratelé kompromitujících informací (například o skryté sexuální deviaci), pracující během totality pro Státní bezpečnost, tak drželi v šachu leckterou významnou osobnost a sběratelé citátů mohou i dnes zdůvodnit cokoli čímkoli. To vše se nicméně týká jen zjevného sběratelství; umělci a učenci své duchovní sběratelství naproti tomu úzkostlivě tají, což se dá vysvětlit jednak jejich pověrčivostí (kterou sdílejí se zmíněným Otcem vlasti) a jednak jejich nezřízenou a pošetilou touhou po originalitě.

Zatím jsme obvinili ze sklonů ke sběratelství posedlost, roztáčení kola štěstí, pověrčivost, bažení po originalitě a strach ze samoty; domníváme se, že k němu vede ještě snaha, aby po nás něco zůstalo, neboť věci -- ať chceme či nechceme -- nás většinou přežívají. Ano, řeč je o naší pozůstalosti, s níž posléze licitují notáři. Co k ní zpravidla patří? Skříň s šaty, které neodpovídají mírám našich potomků, klavír, který stěhováci nakřápnou při přenášení, alba s výjevy z nepříliš vydařeného života nebo s obrázky krajin, které mezitím změnily tvářnost, korespondence s přáteli, kteří dožívají v domovech důchodců, výstřižky, které už nikomu nic neříkají (ledaže dokládají naše slavné činy a zásluhy), uschlé odnože domácích květin, prošlé léky a vkladní knížky...

Jsou to, pravda, neradostné vyhlídky, ale během života si můžeme namluvit, že některý z těchto předmětů upoutá po letech nějakého neznámého a zvídavého nálezce, neboť i archiváři, archeologové a historikové jsou vlastně zakuklení sběratelé, kteří se tetelí radostí nad listinami a nad předměty denní potřeby -- jediná podmínka je, aby byl jejich nález dost starý a dost zvláštní. Horší je, když ještě za života ztratíme věc, která nás provázela od mládí a která s námi takříkajíc srostla; tento sklon je pravděpodobně pozůstatek magického myšlení našich předků. Britský lingvista L. G. Alexander uvádí v jedné ze svých učebnic příhodu, která tuto spřízněnost věci a člověka vtipně ilustruje: Vypravěč vzpomíná, jak ve svých třinácti letech zahlédl a tajně sebral u své lavice drobnou minci (farthing, tj. čtvrtinu pence); věděl, že je prakticky bezcenná, ale zaujala ho svou novostí a svítivostí.

Mince se pak stala na dlouhá léta jeho nejvěrnějším společníkem; z kapsy krátkých kalhot se postupně přestěhovala do kapsy dlouhých, prožila se svým majtelem vojenskou službu i civilní zaměstnání, a i když si s ním občas zahrála na schovávanou (uvízla v klubku drátů nebo v cípu kapesníku) a i když časem vybledla, nikdy se na něj nezapomněla usmát z nočního stolku, když se uložil ke spaní. Ztratil by radši všechny drahé mince, které kdy vydělal, než ji; přesto se to stalo. Jednoho dne nadobro zmizela. "Mohu jen doufat, že nalezne nějakou milejší kapsu, v níž by mohla dožít," končí vypravěč, který samozřejmě -- jako pravý Angličan -- šetří citovými výlevy.

Je-li sběratelství nemoc, pak může být akutní nebo chronická. Sbírky z mládí často putují do kamen nebo na smetiště, obzvlášť když se stěhujeme, nebo když se ženíme a vdáváme. Sbírky, které přetrvají, se někdy pokoušíme rozprodat nebo vytřídit, ale výsledek bývá polovičatý. Nejlepším ochráncem sbírek je samozřejmě muzeum, ale založení takové instituce většinou přesahuje jedincovy možnosti. Nechceme-li se tedy nasbíraného inventáře vzdát, musíme se poučit ze známé semaforské písničky: Poté, co uložíme do krabice postupně rukavice z jelenice, knot, brok z vlastní hýždě a minci s císařovou podobiznou, klesneme do ní unaveně a usmířeně sami, neboť do ní patříme stejně jako naše cenné úlovky.