Trnem v oku prezidentu Bushovi je atomový program Íránu, který oficiálně směřuje k výstavbě atomové elektrárny a výrobě jaderného paliva a o který velký zájem projevovaly i české firmy. Na výhrůžky prezidenta Bushe reagoval Írán hned v neděli 14.8. prohlášením, že na případný americký útok odpoví silou. Bushovo silácké prohlášení tedy vyvolalo jen stejně siláckou odpověď a znovu tak došlo k eskalaci politického napětí v oblasti.

Írán podepsal mezinárodní dohodu o nešíření jaderných zbraní, na kterou má dohlížet Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE). Agentura ve své kontrolní funkci selhala, poněvadž podle zpráv tajných služeb Írán v tichosti začal pracovat na vývoji své jaderné zbraně. Snaha USA znemožnit Íránu získat atomovou bombu je jistě hodná podpory.

Jinou věcí je ale to, že Bushova motivace patrně není tak čistá, poněvadž před časem Bush zařadil Írán do tzv. OSY ZLA a poněvadž údajná schopnost nasadit zbraně hromadného ničení Saddámem Husajnem během 45 minut byla vylhanou záminkou k invazi armád USA a Velké Británie do Iráku. Pokud pro prezidenta Bushe není íránský jaderný program jen záminkou k hrozbě další vojenskou intervencí, musí USA zachovat podobně striktní postoj i vůči jaderným programům dalších zemí jako jsou Indie, Izrael nebo Pákistán.

Všechny tyto země odmítly podepsat smlouvu o nešíření jaderných zbraní a všechny si v tajnosti pořídily vlastní atomový arzenál.

USA ani MAAE žádnou z těchto zemí nijak netrestají. USA dokonce vládám Izraele a Pákistánu poskytují pomoc v hodnotě miliard dolarů, včetně vojenské pomoci. Spojené státy kromě jiného letectvu Izraele dokonce prodaly letadla schopná být nosičem atomových zbraní. Bush také nekomentoval krok Pákistánu, který před několika kdy otestoval vlastní raketu s plochou dráhou letu schopnou nést atomovou hlavici a zasáhnout největší indická města.

Žádný trest vůči Pákistánu nevyvodila Bushova administrativa ani poté, když se potvrdilo, že Pákistánci s jadernými tajemstvími kšeftovali. Zřejmě i Bushem kritizovaný Írán si část informací i technologie pro obohacování uranu pořídil v Pákistánu.

Prezident Bush a jeho experti toho díky špionážním družicím a práci tajných služeb jistě ví o jaderných programech Izraele, Pákistánu, Indie a dalších zemí mnohem víc. Přesto USA na jedné straně vyhrožují Íránu vojenskou silou a jiným atomovým hříšníkům dodávají peníze a zbraně, aniž by žádali likvidaci jejich atomových arzenálů. Je proto zjevné, že íránský jaderný program je pro Bushe jen záminkou v jeho plánu na mocenské změny na Blízkém a Středním východě.

Bushovy výhrůžky na adresu Íránu, jsou ale nebezpečné i v tom, že je ani sám Bush ani režim v Teheránu neberou zcela vážně. Bushova zahraniční politika zavlekla americkou armádu do vleklého konfliktu v Iráku a nemalé americké síly jsou stále vázané i v Afghánistánu. V důsledku toho začíná mít americká armáda stále větší problém s náborem vojáků. Před časem dokonce zažalovala skupinu amerických důchodkyň, které během svého protestního happeningu nabídly, aby je americká armáda poslala zemřít od Íráku místo svých vnuků. Soud babičky osvobodil a publicita případu reputaci americké armády rozhodně nezvýšila.

Stratégové íránského islámského režimu mají jistě velmi dobře spočtené, že armáda USA dnes nemá kapacitu k rozpoutání dalšího vojenského konfliktu. Vzhledem k protiamerickým náladám v Íránu paradoxně Bush svým planým vyhrožováním jen posiluje popularitu íránských politiků tvrdé linie, mezi které patří i nedávnou zvolený nový íránský prezident.

Prezident Bush by se tedy měl zamyslet nejen nad důsledky své válečnické rétoriky vůči Íránu ale i nad svým plánem vývoje nových generací atomových zbraní. Nejsem totiž zdaleka sám, kdo si myslí, že kombinace těchto dvou prvků americké politiky je kontraproduktivní. Může totiž řadu zemí spíš povzbuzovat k tomu, aby si jaderné bomby pořídily jako atomovou pojistku proti americké hrozbě vojenské invaze.

Administrace prezidenta Bushe se netají svou kritikou práce OSN. V případě její reformy je na místě i úvaha nad přehodnocením role MAAE, které už mnohokrát v minulosti selhala a která neplní svou funkci. MAAE bezmocně přihlížela a přihlíží k vývoji atomových arzenálů a nedokázala zabránit ani opakovaným ztrátám uranu, plutonia a dalších štěpných materiálů. Poněvadž k výrobě atomové bomby je třeba asi 10 kilo uranu nebo plutonia, ztracené množství štěpných materiálů by už postačilo ke výrobě slušně velkého atomového arzenálu.