Policie nemůže mluvit jen o pochybení některých svých příslušníků, vystupovala zde jako celek, jako nástroj systému, který je u moci, a za chování policistů nesou odpovědnost všichni a nadřízení zvlášť. Jakým způsobem respektovali lidskou důstojnost, když v mnohanásobné přesile šlo jen o vzteklé bití a šikanu?

Jakým způsobem naplňoval svůj Etický kodex zmateně pobíhající policista s pistolí, když se mimo jiné zavázal, že se bude chovat profesionálně a nikdy nebude zacházet s žádnou osobou krutě, nehumánně či ponižujícím způsobem? Kde zůstala snaha prosazovat zákon přiměřenými prostředky, když se na jednoho vyděšeného a zcela oprávněně rozhořčeného člověka zuřivě vrhal celý houf policistů? To byla vědomá snaha zastrašit a potlačit jeho důstojnost.

A jaký zákon že to vlastně policisté prosazovali? Podle všech dostupných informací je zřejmé, že zákon silnějšího, tedy zákon nespolupráce, zákon destruktivity. Alarmující je, že z hlediska tradičního významu policie je jejím úkolem destruktivitu ve společnosti eliminovat, přiměřenými prostředky a nikoliv ji stupňovat, či dokonce vytvářet. Jsme proto svědky zrodu nového sociopatologického jevu v pojetí pořádku a výkonu státní moci. Jímá mě děs.

V různých složkách společnosti a policii nevyjímaje, se totiž začínají prosazovat deprivanti, lidé byť třeba inteligentní, ale s otupělou citovostí, velmi nízkým prahem vnímání lidskosti a minimální úctou k těmto hodnotám. Jejich cílem není být součástí týmu, který zajišťuje naši bezpečnost, ale ventilace frustrace, seberealizace v uplatňování moci manipulací s jinými lidmi. Práce u policie pro ně není zaměstnání, ale příležitost mstít se za vlastní problémy.

Podle neuropatologa MUDr. Františka Koukolíka jsou deprivanti lidé, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů nedosáhli lidské normality, nebo o ni přišli a že ve vztahu k normalitě jsou lidé v různém rozsahu "nepovedení" nebo "zmrzačení". V souvislosti s jejich tendencemi k získání moci hovoří Koukolík o náhradním programu lidství, postrádající přiměřenou dávku odpovědnosti, altruismu i tvořivosti.

Neuropatolog se také domnívá, že do výbavy deprivantů patří s rostoucí měrou iracionalita, absurdita, zneužitá propaganda a kontrola vědomí. Není bez zajímavosti, že všechny tyto rysy zásah policistů vykazoval. Byl naprosto iracionální v agresivitě, jíž si realita nevyžadovala, byl rovněž absurdní, protože útok neodpovídal reálné situaci a byl také propagandistický, protože měl naplnit a také naplnil výzvu premiéra Paroubka.

Rovněž kontrola vědomí byla charakterizována přesvědčením policistů o správnosti jejich zásahu. Policie ale selhala už tím, že mezi sebe deprivanty vpustila a dala jim prostřednictvím uniforem, střelných zbraní a státní poptávky pocit nedotknutelnosti. Nepřeháním, vnímám jen souvislosti, novou formu státního terorismu, terorismu tzv.demokratické společnosti, o to horší, že už ne dobře čitelného terorismu státní moci, vycházejícího z dogmat třídního boje.

Sociokulturní prostředí současné globální společnosti se stává prostorem bez lásky k bližnímu, prostorem, v němž základní komunikační vztahy mezi lidmi nevytváří úcta k lidským hodnotám, ale úcta k majetku, peníze, a osobní zájmy těch, kteří jejich prostřednictvím rozhodují. Tzv. ochrana soukromého vlastnictví, nic proti tomu, je ale stavěna vysoko nad ochranu občanských svobod.

Svobodomyslný občan bude už napříště nebezpečný jen právě proto, že na ničem nelpí a nic jiného kromě své svobody nechce. Účastníci technoparty nepochybně takovou vůli prokázali. Podle Františka Koukolíka ničí deprivanti vyšší, diferencovanější citové a morální hodnoty. Zdá se, že právě proto je státní moc potřebuje a deprivanty v zájmu o práci u policie nechává procházet tzv. psychologickými testy, jež odpovídají jejím potřebám.

Podmínkou přijetí je maturita, avšak inteligence, pokud může být vůbec maturitou vyjádřena, není v rozhodování policisty to základní, co musí mít a Czechtek byl toho důkazem. Pod záminkou ochrany soukromých práv došlo k hrubému a hromadnému porušování individuálních svobod a to je naprosto neoddiskutovatelné. Nikdo z těch, co za to nesou odpovědnost neodstoupí, proč by to také dělali, vždyť jsou to přece "normální" lidé na svých místech.