V současnosti v Česku vrcholí dvě soutěže osobností: zatímco v neděli večer usedá národ k televizi, aby spatřil umenšující se skupinku mladých adeptů showbyznysu, jinde finalizuje i soutěž o největšího domorodce všech dob.

Vnucuje se myšlenka, že způsobů oblbování obyvatelstva (jak to dobře známe z komunistické éry) je i dnes bezpočet, přesto jsme dosud byli vystaveni jen střídmé mediální masáži. Možná proto, že existuje pouze omezený počet běžně dostupných TV programů, ale v budoucnu pořádné penetraci masmediálním žvástem stejně neunikneme.

Co kdybychom chvíli fantazírovali a finalisty obou klání si prohodili: jak by před publikem obstál Karel Čapek v country? Kolik SMS by dostal TGM za muzikál? Odepsala by porota Václava Havla za jeho výkon ve swingu? Oproti tomu, realističtěji: pro jak velkou skupinu lidí by byla největším Čechem Gába Al Dhába, vyhraje-li soutěž? O kolik víc hlasů dostane česká superstar v porovnání s nejvýznamnějším Čechem?

ČT 1 odvysílala 11. května portrét Václava Havla "z pera" Igora Chauna. Upřesněme: šlo o "obhajobu" bývalého prezidenta postavenou záměrně tak, aby za něj sklízela body, zcela otevřené PR, portrét s předem daným hodnotícím znaménkem, utkání s dopředu známým výsledkem. Chybělo už jenom profláknuté: zavolej mi do klubu! Ano, co naděláme, takový je smysl portrétů desítky finalistů.

Otázkou je, zda Chaunův snímek nebyl spíš medvědí službou. Tendenčnost, schematičnost, naivita, s jakou byl realizován, připomněla snad jen nechvalně proslulý Havlův životopis z dílny Edy Kriseové.

Pořad, z něhož pravda a láska jen kapaly, možná oslovil nekritické obdivovatele bývalé hlavy státu, kteří mu již dříve odpustili mnohé přehmaty a nedostatky. To nebyl komplexní portrét osobnosti, shlédli jsme na zakázku připravenou reklamu od průměrné agentury. Jediná "kritika" spočívala ve vlažné větě, že neustálé zdůrazňování a omílání idejí, vnucování mravních hledisek atd. vyčpělo, zevšednělo, ba se Havlovi vymstilo.

Přesto se vlastně Igor Chaun k podobnému projektu docela hodí. Filmový režisér Chaun také žije ve světě idejí, rád používá velká a prázdná slova, poněkud tápe, jednou koketuje s buddhismem (dojímavou paralelu Havel-dalajlama, Chaun-dalajlama jako když najdeš!), podruhé ke katolictví, potřetí...? Pro zajímavost citujme z jeho odpovědi otištěné v časopise Host (č. 4/2005) týkající se cesty do Amazonie: "Chodili jsme s domorodci do kostela a spolu s nimi se modlili, zpívali v portugalštině písně o Panně Marii, o Ježíšovi, o bytostech nebeského dvora, o Slunci, o hvězdách, o Měsíci, o kráse světa... o potřebě lásky, o Přírodě, o lidském údělu, který spočívá v práci a v postupném očišťování sebe sama, s pozvedávání se k Bohu. Nejúžasnější poznatek jsem si zformulovat takto: Když se odhodláte a správně vytočíte směrem nahoru telefonní číslo, oni vám to nahoře zvednou. Zůstávám v kajícné básni a nejpokornějším úžasu nad smyslem téhle věty..."

Zpět k televiznímu svatořečení: kritičtější divák musel nutně zaujmout razantnější postoj a vybavit si i některá "nedopatření" především v závěru Havlova působení v úřadu. Havel do značné míry popřel svůj život, tedy hodnoty a ideje, konstanty svého života, když se podepsal (nota bene jako jediný prezident!) pod tzv. dopis osmi evropských státníků schvalující (podporující) ilegální útok na Irák. Bez mrknutí oka spolusignoval něco, co bychom v jiné historické situace a s trochou nadsázky mohli přirovnat k papíru doporučujícímu zásah vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Těžko říci, zda byl či je skutečně tak naivní, nebo zda jen zavírá oči před danými skutečnosti (agrese USA), což je pro příslušníky jeho generace tak smutně příznačné.

Od člověka jeho formátu bychom měli chtít víc, především autentičtější, svébytnější postoj a náležitou úroveň kritického myšlení, padni komu padni. Václav Havel se vždycky zaobíral problematikou lidských práv, univerzalitou lidských práv, sám je "důkazem" smysluplnosti jejich prosazování v praxi. V současnosti činí totéž, vystupuje např. proti útlaku kubánských disidentů. Opět se nabízí otázka, proč Havel nevidí, nebo nechce vidět porušování týchž lidských práv na americké základně Guantánamo tamtéž. Čekal bych od něj zdrcující kritiku Castrova režimu stejně jako jednoznačné odsouzení nezákonností, které se tam i v jiných částech světa dějí pod americkým dohledem či přímo s posvěcením nejvyšší amerických míst.

Aktuálně je pak na místě se ptát, kde zůstal obhájce lidských práv Václav Havel za situace, kdy jsou pod kontrolou CIA přes Českou republiku jako tranzitní zemi převážení (neregistrovaní) vězni, aby byli mučeni v Uzbekistánu nebo jinde. Opakuji: mučeni, někteří usmrceni proto, že se s nimi nebudeme špinit doma, rozuměj v baště demokracie, ve Spojených státech amerických. Že totiž v zemích, které opakovaně kritizujeme za bezbřehé porušování všech myslitelných práv mají v mučení praxi a umějí to na výtečnou!

Případný Havlův komentář v daném případě by snad nebyl tak stupidní, jako že v USA nejsou političtí vězni (kolik je na světě států, v nichž není ani jediný vězeň svědomí?), možná by ale byl podobně vyhýbavý a neurčitý. Položí Havlovi takovou otázku někdo z novinářů? Dokázal by na ni věrohodně odpovědět?

Václav Havel je především symbol, Václav Havel je naše skromná superstar! Kdyby skutečně byl osobností mimořádného formátu, dokázal by i na nepříjemné skutečnosti reagovat racionálně, poukazovat na ně s brilancí a odvahou, s jakou před lety psal odvážný dopis Gustávu Husákovi.

Chaunův portrét byl narychlo spíchnutým příspěvkem ke kultu osobnosti Václava Havla. Splnil, co měl: nekriticky obdivovat dříve konzistentní osobnost.