Tyto pokusy byly však vždy vynuceny vnějším tlakem (jsem-li neochvějně přesvědčen, že "jedu" podle Božích zásad, tak přece neuznám potřebu nějakých hlubších změn, ne?). Kosmetické úpravy inicioval přímo některý z papežů nebo se k nim přistoupilo z důvodů politické neúnosnosti (rapidní odliv oveček) té které doktríny.

Podstatné však zůstalo vždy zachováno: přesvědčení, že mezi Boha a člověka je nutné včlenit nějakou organizaci, někoho, kdo nevědomému prosťáčkovi "vysvětlí", jak to tedy s tou "vírou" doopravdy je, kdo nejprve vytvoří a potom zneužije lidský strach z toho, co může přijít po smrti a kdo tím tedy získá účinný nástroj ovládání.

Člověk je degradován na pouhou loutku, jíž musí být jinými lidmi vysvětlováno, co má dělat, aby nebyla potrestána, neboť s hříchy se už přece narodila. Velmi účinné: dokud byla církev jediným či hlavním zdrojem informací, toto skutečně fungovalo. A jak! Nic na tom, že lidé byli často nuceni žít nešťastné, nenaplněné životy podle zásad, jimž vnitřně nedokázali věřit, ale jejichž důsledků byli nuceni se obávat. Nic na tom, že potlačená přirozenost nacházela své uvolnění často v agresi, i proti celým skupinám lidí a národů. Nic na tom, že vedoucí představitelé katolické církve neměli problémy spolupracovat s fašisty, komunisty, conquistadory ... hlavní bylo, že ideologie agresivního křesťanství mečem a bodákem přinášejícího lásku lidem, kteří o ní často věděli stokrát více než její "šiřitelé", nacházela novou a novou půdu pro své uplatnění.

Jenže, jak se říká, "čas oponou trhnul": naše dnešní informační zdroje jsou ve srovnání s dřívějšími opravdu přebohaté. Lidé si mohou vybírat. Mnohem méně toho musejí. Za přemýšlení, vyslovování nekonvenčních názorů a vyjadřování s církví nekonformních postojů už nejsou vězněni ani upalováni. A vida, co se děje: příliv oveček nějak slábne, že? Pravda, ještě tu máme třeba rozvojové země, Afriku, Jižní Ameriku, jak mě nedávno upozornil jeden horlivý student teologie. Jistě, pro člověka žijícího v plechovém baráčku a s deseti dolary na měsíc může být katolictví opravdu světlem na konci tunelu, nesvítícím slaběji, než byla pro zbídačelého německého nezaměstnaného dělníka náhlá možnost pracovat na stavbě Hitlerovy dálnice...

Je odpor proti arogantní, sebestředné a myšlenkově vyprázdněné autoritě, již jsme si dobrovolně nevybrali, tímtéž, co nenávist "padoucha" vůči člověku, který jej morálně převyšuje? Nebude to trochu složitější? Je relativizováním srovnávat informace z více zdrojů, mám-li tu možnost? Má opravdu náš národ vůči katolické církvi černé svědomí nebo jde spíše jen o odpor vůči kolaborantské, mocichtivé ideologii, posílený zkušeností s komunismem? Odporem proti doktríně, která dnešnímu člověku dávno nemá co nabídnout? A nakonec, opravdu se domníváte, pane Slámo, že věřící člověk potřebuje mít mezi sebou a Bohem nějakého prostředníka, Vaši nebo jinou církev?