Vzletné fráze, sem tam náhodou zašifrovaná demagogie (např. poukazování na demagogii všech ostatních), náznaky nebo přímé konstatování jakýchsi dějinných pravd a nevyhnutelný, zcela zaručený brzký příchod toho vrcholného dějinného okamžiku. V případě komunisty už přišel, to jen my jsme ho ve své slepotě odmítli.

To jsou myšlenkové skanzeny. Stejně jako živoucí fosílie, které nalezly svou ideální niku, tito lidé patrně nalezli něco podobného a ukončili tak svůj duševní vývoj. Postmoderna patrně prošla světem, aniž by splnila svůj účel. Nikoli "nic není pravda", ale "všechno je jednotlivá pravda". U těchto lidí opravdu nastal osobní konec dějin. Možná, že konec dějin je zamýšlen právě takhle -- člověk najde svou ideální niku a v ní zkamení. Religiózní nebo sekulární dogmata se takovými nikami zdají být. Alespoň někomu. "Élan vital" z jejich obyvatel jaksi vyprchal, i přes to, že tyto niky dávno nejsou ideální. Tito lidé si ale namlouvají, že tomu tak není. jejich přesvědčení nedokáže akceptovat hypotetičnost. Převaha elementu víry nad racionalitou nedovoluje revidovat, zvažovat a aktualizovat. A víra je v duševní hierarchii nad rozumem. Jako ředitel nad sekretářkou.

Vliv víry v člověku kolísá. Na uvedených příkladech lze dokumentovat, že někteří lidé si v sobě ponechávají kus mýtického člověka, který žije v hermeticky uzavřeném světě, jednoduše řečeno v totalitě. Je to vnitřní totalita, která má podobu neurčité potřeby, nebo snad puzení, k projekci příběhu světa s velmi určitým koncem, přinášejícím jednak pocit poznání, ale hlavně předpoklad spasení.

Víra má silný příchuť strachu. Je to strach z existence v prázdnotě odnikud nikam uplývajícího času, s nímž jsme svázáni, ačkoli on je na nás naprosto nezávislý. Strach z toho, že jej nedokážeme řídit tak, jako prostor. Čas nelze zkulturnit.

Nedá se říct, že by víra byla strachem. Nedokáže se však projevovat sama a má nutnost vázat se na racionální konstrukce, které zase vyžadují alespoň "uvěřitelnou" míru logiky. Vyloučit tuto neexistující logiku však nelze. Podpírá často celou osobnost, která se bez ní zhroutí nebo zkroutí.

Ne všichni lidé mají stejnou hladinu víry, ale u všech kolísá. Její silný příliv může vyvolat nejen vrozená potřeba, ale také podnět zvenčí, ze společnosti. Znovuzrození nebo návraty neo -- ismům jsou produkovány společností. A pokud takto ve společnosti smýšlejí její mocenské elity, vtiskuje jejich rozhodnutí zejména víra. Nedávno jsem (nikoli poprvé) slyšel vyjádření amerického generála k omezené obranyschopnosti USA, způsobené angažmá v Iráku. Tvrdil, že se takové problémy sice vyskytují, ale že všechno dobře dopadne -- vítězstvím.

Když se to vezme (s těmi články) kolem a kolem, je z toho slušná trojice boží.

A tak ještě jednou: člověk by měl mít respekt v prvé řadě sám před sebou, nikoli před tím, co ho obklopuje. I když to může působit strašidelně.