Hned na počátku je formulován cíl environmentální politiky jako úsilí o zdravý život v kvalitním prostředí a tedy jako hodnota, jež zdaleka nepatří jen levici nebo Straně zelených. Tuto tezi autor následně podporuje stručným nastíněním vývoje péče o životní prostředí po roce 1989, kdy zdůrazňuje, že největšího pokroku bylo dosaženo v době pravicových vlád před rokem 1997. Od té doby, především pak za vlády sociálních demokratů, se prý celková pozornost věnovaná ochraně životního prostředí "výrazně zmenšila". To je dokládáno grafem. Podle mého názoru jde o tendenční interpretaci. Pokud bylo v jistých ukazatelích, zejména těch nejnápadnějších, dosaženo v prvních polistopadových letech značných úspěchů, je to daleko spíš způsobeno dvěma faktory: 1) Dědictví komunistického režimu bylo v tomto směru natolik otřesné, že odstranění nejkřiklavějších nedostatků, hlavně ve způsobu průmyslové produkce, umožnilo opravdu nápadný posun k lepšímu. Ten se ovšem po čase musel vyčerpat, neboť nejsnáze řešitelné problémy byly nahrazeny principiálnějšími nedostatky. 2) Vstřícnost veřejnosti k šetrné ekologické politice, spjatá s lehce "hipísáckou" atmosférou sametové revoluce, časem opadla (jak vzápětí přiznává i sám Moldan), když růžové sny o kapitalismu s lidskou tváří vystřídalo probuzení do reality trhu bez přívlastků; běžný občan se prostě naučil vnímat jiné priority. Jistou zásluhu na tom může mít i antienvironmentalistická rétorika Václava Klause, která je všeobecně známa a o které autor této kapitoly Modré šance taktně mlčí.

Za hlavní nedostatky současné vládní politiky Moldan považuje následující body:

Podívejme se na tyto body podrobněji:

1) Technologická řešení určitě mají v ekologické politice své místo a jejich podceňování jí škodí. Na druhou stranu nelze čistě technologicky řešit problémy, jejichž povaha je prostě jiná. Pokud bychom tento typ řešení absolutizovali, jednalo by se o další příklad nebezpečné technooptimistické iluze, že záležitosti spjaté s takovými hodnotami jako zodpovědnost, úcta k životu nebo skromnost za nás vyřeší nějaký neosobní mechanismus typu volné ruky trhu. Za technologické řešení lze považovat např. katalyzátor. Jenže jaký je význam zavádění katalyzátorů, jestliže produkce i provoz automobilů nadále astronomicky rostou, vyžadují si stavbu nových a nových dálnic (a to i přes chráněná území jako v Českém středohoří) a dovážení nových a nových barelů ropy? Technologický rozvoj sice vede k ekologičnosti provozu konkrétních jednotek, jako celek však zvyšuje růst spotřeby a tím se pohybuje v začarovaném kruhu. Nemluvě už ani o tom, že ODS se některá technologická řešení líbí více a jiná méně -- viz averze některých jejích představitelů k tzv. obnovitelným, přesněji alternativním zdrojům energie.

2) Důraz na efektivní využívání veřejných finančních prostředků je určitě třeba hodnotit pozitivně, je otázka, zda se za tento důraz na efektivitu nechystá někdo schovat faktické snížení dotyčných prostředků. Zmínka o fondech EU pak působí poněkud překvapivě, vezmeme-li v úvahu celkové směřování ODS a její kritiku centrálního přerozdělování všeho druhu, vždy hrozícího paternalismem. Nebo to v tomto případě nevadí a máme, když už je ta možnost, vyždímat ty cizáky z Bruselu, jak to jenom jde?

3) O ekonomických nástrojích lze uvažovat stejně jako o technologických řešeních. Jsem pro to, aby se podporovaly, ale nemůžeme přeceňovat jejich dílčí charakter. Každý podnik udělá jen to, co je pro něj výhodné a nevydá ani o cent víc. Ještě se k tomu vrátím.

4) Ano, daňový systém lze v tomto směru jistě zlepšovat. Musím ale připojit jednu obecnější pochybnost. Moldan v dalším textu hovoří o tom, že je vůbec třeba propojit ekologickou politiku s dalšími politikami, nejen daňovou, ale i průmyslovou či zemědělskou. Problém je, že tuto ochotu propojit směřování a požadavky svého resortu s ekologickými ohledy nacházíme v Modré knize opravdu zřídka. Velmi sympatické je vztažení zemědělské politiky k péči o krajinu, které v kapitole o venkovu propaguje Jiří Papež. Až na několik velmi okrajových zmínek je však v tomto čestnou výjimkou. V klíčových kapitolách o daňovém systému a o podnikání (Tlustý a Říman, od nichž bych něco pozitivního v této věci ovšem ani nečekal) se o nějakém propojování s environmentálními principy nedá mluvit a jednostranná snaha ministra životního prostředí vyjít vstříc požadavkům strategicky významnějších kolegů se tak jeví jako poplatná klasické situaci ministra životního prostředí: loajálně přijmout vedení těch, kteří přece řeší daleko závažnější problémy, než jsou nějaká zvířátka. Už předem se přijímá pozice poraženého, kterému se kvůli klidnému svědomí tu a tam dopřeje dílčího úspěchu, ale jinak jsou jeho priority evidentně vedlejší.

5) Málo efektivní instituce veřejné správy je určitě záhodno zefektivnit. Moldan na jiném místě hovoří o potřebě zajistit lepší přístupnost relevantních informací, což právě s fungováním veřejné správy souvisí. Vtírá se mi však na mysl obava, zda obecný trend Modré šance nepovede např. tomu, že mnohé informace se schovají pod hlavičku obchodního tajemství. Nebylo by to poprvé.

6) Paternalismus státní moci a nedůvěra k podnikům představuje další z oblíbených klišé neoliberálního slovníku. Cosi jako paternalismus sice nesporně existuje, myslím si ale, že do budoucna budeme mít co do činění spíš s paternalismem velkých ekonomických subjektů, které budou inklinovat k hraní role jakýchsi novodobých feudálů; různé formy firemní loajality jsou toho jen počátkem. K problematice důvěry vůči podnikům se vrátím ještě níže.

7) Je pravda, že nepřehledné zákonodárství nahrává právnickým obstrukcím, je ale vysloveně nefér zdůrazňovat to ve spojitosti s ekologickými aktivisty. Podobné obstrukce jsou zcela legální formou boje proti rozhodnutím, která někdo považuje za obecně škodlivá nebo za neslučitelná s vlastními zájmy. Tyto obstrukce, případně různé kličky v zákonodárství využívá kdekdo a bylo by poctivé přiznat, že ekologická hnutí se tomuto způsobu boje, ale např. i klasickému lobbingu, naučila od svých oponentů. Šlo přitom o reakci na to, že jiné formy, včetně trpělivé racionální argumentace, nevedly k žádoucímu účinku. Nedávné rozhodnutí ohledně dálnice přes Českého středohoří, kdy ústečtí krajští zastupitelé smetli ze stolu poměrně vstřícný kompromis navrhovaný ekology, je jen dalším příkladem toho, v jak zoufalé situaci aktivisté často jsou. Prohrávají jednu kauzu za druhou a marně se brání demagogickým pseudoargumentům volených zástupců lidu (viz případ plzeňského obchvatu). Nelze se pak divit, že se uchylují ke konfrontačním praktikám.

V další části svého textu se zaměřím na dva hlavní principy "zelenomodré" politiky ODS. V prvním případě se bude jednat o problémy spíše ideologického rázu, v druhém případě již i o vysloveně filosofické souvislosti.

"Spoléháme na lidskou svobodu a zodpovědnost"

Tento princip, který lze považovat za ideologické jádro Modré šance, konkrétně znamená, že těžiště environmentální politiky se má jednoznačně přesunout na vlastníky, obce (případně regiony) a firmy v daném místě podnikající. Předpokládá se, že hlavní zájem na kvalitním životním prostředí mají lidé, kteří na dotyčné lokalitě žijí, pijí zdejší vodu, dýchají zdejší vzduch, mají citovou vazbu ke zdejší krajině apod. Nepřímo se pak tyto hodnoty odrazí i v chování firem, k jejichž modernímu image by mělo mj. náležet ekologicky zodpovědné chování -- jinak ztratí dobrou pověst a tím i zákazníky. Tento princip je v Moldanově textu dále prohlouben velmi rozumným požadavkem, aby veškerá environmentálně relevantní rozhodnutí, zejména podnikatelské záměry, byly předem důkladně projednávány za účasti všech interesovaných stran a aby případné konfliktní plochy byly již před realizací plánů minimalizovány. To opět souvisí s dobře dostupnými informacemi.

Ačkoliv se i zde jedná o sympatický přístup, musím upozornit na jeho zásadní omezení. Především: zdánlivě demokratický princip přenesení zodpovědnosti na místní občany naráží v praxi na fakt, že tito občané jsou velmi snadno vydíratelní. Tím, že v daném regionu žijí, k němu sice získávají pozitivní vztah, zároveň jsou však upoutáni k možnostem jeho ekonomického rozvoje a jestliže např. hrozí zvýšená nezaměstnanost, zpravidla nechají stranou ohledy na životní prostředí a podvolí se tlaku investora. Každý, kdo se o tuto problematiku alespoň trochu zajímá, ví, jak velkou roli tu navíc hrají zkorumpovaní místní zastupitelé, nedívající se dál než k horizontu svého příštího funkčního období. Zkorumpovaností přitom zdaleka nemyslím pověstné bílé obálky, ale prostý fakt, že malý český člověk, a úředník zejména, vždy jde rád na ruku mocnému a bohatému; nemusí být přímo podplacený, takové praktiky náleží k dobám minulým, spíš tu hraje roli sociální kapitál, možnost náležet k elitě, podílet se na jejím životě a samozřejmě i na jejich potenciálních ziscích, např. ve formě budoucího využití jednou navázaných kontaktů. Všichni jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější, že pane řediteli...

Také bych byl skeptický k ekologicky zodpovědnému chování podniků. Účelem podnikání je zisk. Ekologická image není nic jiného než právě jen image a omezuje se tedy jen na takovou "zodpovědnost", která je mediálně prodejná. Samotná média by sice zároveň měla hrát roli hlídacího psa nejen politiků, ale i podniků; jenže to platí jen tak dlouho, dokud si u vás subjekt, o němž chcete točit kritickou reportáž, neobjedná reklamu za x miliónů.

Problém je také to, že tím, před kým má podnik vypadat ekologicky, je na prvním místě zákazník, spotřebitel, neboť ten "hlasuje svou peněženkou". Jenže spotřebitel jako sociální typ nebude mít na podnik, např. hypermarket, větší ekologické požadavky než sám na sebe -- a ty jsou z principu dosti omezené, neboť spotřebitel je mediální pakulturou dnes a denně vychováván k oslavě konzumu bez uvažování o širších souvislostech. Jeho typické chování je, že si z deseti saponátů vybere ten, který má nálepku ekovýrobku -- a pak si jich koupí celý balík a je mu jedno, že je kvůli němu vezli kamionem třeba odněkud z Ukrajiny.

Tyto problémy jsou ještě zřetelnější, když je dáme do dvou dalších souvislostí. Tou první je neustálé zdůrazňování, že stávající nepřehledný systém různých regulací lidem ztěžuje rozhodování i život vůbec, a regulace je proto třeba "zpřehlednit" a nakonec i "odstranit všude, kde je to možné". Co to přesně znamená např. ve vztahu k národním parkům, které jsou často trnem v oku místním samosprávám, není z textu zřejmé, zato se jasně říká, že ochrana ŽP se musí sladit s požadavky hospodářského rozvoje.

Druhou, mne osobně velmi znepokojující souvislostí je evidentní snaha vyštípat z legitimního rozhodování představitele ekologických hnutí. Ačkoliv ta by měla být přirozeným partnerem Ministerstva životního prostředí, v textu se o nich buď mlčí, nebo jsou na ně činěny negativní narážky typu: "zásadně neschvalujeme prosazování různých skupinových zájmů, které ve svém důsledku slouží k vydírání podnikatelských subjektů pod pláštíkem vznešených slov o ochraně přírody a životního prostředí." Jinde se zase dočteme o "emocích buzených mnohdy falešnými hesly". Formulace tohoto typu jsou pro Modrou šanci typické. Každý, kdo hájí jinou pozici než zřetelně zájmovou, tj. -- vulgárně, nikoli však nepravdivě řečeno -- sobeckou, je pro ODS podezřelý a nejspíš to bude zakuklený komunista. Nemluvě už ani o tom, že tato "falešná hesla" jsou kritizována ve jménu věcného a odborného přístupu -- tomu se musím smát vždy, když si vzpomenu na skutečně odborné "ekovýroky" Václava Klause nebo Martina Římana, který za jistě nedokonalou, přesto však nesporně vědeckou teorií globálního oteplování nedokáže vidět nic jiného než jakési protokoly zelených mudrců.

Co mne na Moldanově postoji zaráží především je to, že si asi opravdu neuvědomuje, v čem je význam ekologických hnutí. Krajští zastupitelé z Ústí nad Labem se demagogicky pohoršovali nad tím, jak to že si dovolují do stavby místní dálnice a tedy života místních lidí zasahovat jacísi "ekoteroristé" (podotýkám, že na stranu těchto "teroristů" se nepřímo postavil i ombudsman a že rozhodně nedělali nic nelegálního) z Brna (rozuměj Děti Země). Jenže právě v tom spočívá síla a nezastupitelná úloha podobných aktivit. Tím, že ekologisté nejsou existenčně vázáni na hospodářský rozvoj dotyčného regionu a že jsou řekněme nezištně, neboť ideologicky motivováni, stávají se velmi nesnadným terčem ekonomického a jiného vydírání. Nezbývá pak než je mediálně ostouzet, např. naznačovat, že je někdo platí, nejlépe někdo ze zahraničí, kdo chce poškodit naše národní zájmy.

Nic než národ?

Nechci se lacině přidávat k donekonečna omílané písničce o ódeesáckém "národovectví". Bohužel mi asi nic jiného nezbývá. V kapitole o mezinárodních souvislostech environmentální politiky jsou prosazovány tři hlavní principy:

1) Větší aktivita českých zástupců na evropském i globálním jevišti. Lze jistě souhlasit, je otázka, co se tím přesně myslí. A to vyplyne z následujícího.

2) "Přejímat jen skutečné závazky." Tím se má na mysli, abychom nebyli "papežštější než papež" a nepřijímali proboha ani o procento větší regulaci, než nám nařizují mezinárodní úmluvy, zejména EU. Tohle prostě nechápu. Regulace přece nepřijímáme proto, že nám to někdo z Bruselu nařizuje, ale proto, že je považujeme za potřebný nástroj ochrany životního prostředí. A je snad špatné chránit o něco více než ostatní? Moldan sice píše, že za hezky vypadající snahou o ekologickou vstřícnost jsou často jen mocenské ambice různých institucí, to mi ale přijde jako vysloveně podpásový argument. Chce snad tvrdit, že podobné nebezpeční nehrozí naopak u deregulací? Nehrozí nebezpečí, že za tím či oním principem se skrývá jen dílčí zájem, vždy? A když už jsme narazili na ono "nebýt papežštější než papež" -- proč ODS tolik vadí servilita vůči EU a nevadí jí stejný typ chování vůči USA?

Na druhou stranu se u tohoto bodu zdůrazňuje, že mnohé mezinárodní úmluvy bereme příliš lehkovážně a snažíme se "švejkovat". Jako důvod se však na prvním místě uvádí ne to, že ony úmluvy je třeba dodržovat pro jejich environmentální charakter, ale to, že "oni" to po nás chtějí a my jsme příliš malá země na to, abychom si mohli dovolit vzdorovat. Čili je tu opět v pozadí motiv cizáků, kteří nám shora chtějí cosi vnucovat.

3) Máme vzdorovat mezinárodním tlakům, a to -- zde je třeba Moldana pochválit -- i těm ekonomickým; globalizace např. ohrožuje tradiční českou krajinu. Jenže zdůvodnění mi přijde opravdu pochybné -- resp. tmavomodré, zeleň už se v něm zcela ztrácí: "ODS bude dbát na to, aby naše národní bohatství na tomto úseku neutrpělo a naše národní zájmy nebyly poškozeny."

Tady je Moldan podle mého soudu už naprosto mimo. Přírodní krásy a kulturní krajina náleží nesporně k dědictví naší vlasti. Nepleťme si ale vlast a národ. Uvedu snad až příliš banální námitku -- copak kulturní charakter této krajiny neutvářeli i Němci nebo Židé a kdysi Keltové? Možná vám to přijde jako malicherný spor, ale pro mne je to zásadní filosofický problém. Jsou krajina a příroda majetkem určitého národa, nebo jsou naopak rámcem jeho existence, který tuto existenci zároveň přesahuje? Máme právo osobovat si výsledky miliónů let geologických pochodů a evolučních pokusů a omylů? V jakém smyslu může být krajina "naše"?

Domnívám se, že skutečná environmentální politika nemůže opustit tento transcendentní prvek své ideologie, stejně jako křesťanská politika (pokud ještě existuje) nemůže být jen realizováním zájmů těch či oněch lobby, ale snahou o prosazení křesťanských hodnot v životě společnosti.

Moje poslední poznámka však bude spíš pragmatického rázu. Je nápadné, jak ODS neustále zdůrazňuje národní rámec politického rozhodování v době, kdy se analytikové různé orientace shodují na tom, že kapitalismus jako určující síla společenského vývoje vstoupil do jednoznačně nadnárodní fáze. Myslitelé radikálně marxistické (např. Fredrick Jameson, u nás Egon Bondy), sociálně demokratické (Ulrich Beck, David Held aj.), ale i liberální orientace (třeba Nancy Fraserová) se shodují, že ekonomickým tlakům globalizace, včetně hrozící sociální krize, nelze účinně čelit na národní bázi. Nějaká forma "internacionály" je bezpodmínečně nutná, chceme-li si zachovat možnost demokratického ovlivňování, řekněme klidně regulování strategických rozhodnutí, jež určují rámcové podmínky našich životů, počítaje v to i předpoklady sociálního smíru. A proto budu v samém závěru svého textu "nečestný a nesportovní": není právě v tomto kontextu národovectví ODS něčím nápadné?