Nicméně to všeobecně nízké ohodnocení mateřství, které k odmítání dětí vede, a ta devalvace nenarozeného života liberální potratovou politikou, která to odmítání usnadňuje, spolu velmi logicky souvisejí. Jsou spojitými nádobami, v nichž se odráží celková bída životní filosofie současné industriální společnosti, preferující okamžité uspokojení osobních potřeb před potřebami dlouhodobými.

Vláda, která nemá vyšší cíl než přežít příští volby, nebude si kazit preference nepopulárními opatřeními, byť pro příští generace sebe nezbytnějšími. Vždycky půjde cestou nejmenšího odporu. Embryo se bránit nemůže, logicky je tudíž první obětí. Ženy se také bránit nebudou, když jim místo plotny a plínek nabídneme profesní kariéru, a navíc bezprostředně ušetříme na sociálních výdajích. Nový bourák a dovolená na Kanárech ve dnes všeobecně převládajícím materialistickém systému hodnot na celé čáře vítězí nad starostmi i radostmi rodičovství, takže další obětí jsou děti všeobecně. Koho zajímá, co bude za padesát let? Třeba se děti už budou pěstovat v huxleyovských lahvích, rovnou optimálně naprogramované? My už tu každopádně nebudeme, tak nač si dělat vrásky!

Žijeme si zkrátka velmi krátkozrace na účet příští generace. Odkazujeme jí dluhy, které nebude schopna zaplatit, a jednou nás za to bude proklínat. Ale kdo by se tím trápil - hlavně že dnes máme vystaráno, po nás ať přijde třeba potopa... Parlament, který tuto otázku nevnímá jako vůbec nejdůležitější pro přežití národa a zabývá se místo ní pitomostmi, by bylo potřeba vyměnit za jiný. Ale kdo to udělá? Nebylo by třeba vyměnit taky voliče, jak už před časem navrhoval Ludvík Vaculík?