Ta druhá zpráva je ještě horší. Na tom, že se Česká republika stala státem s jednou z nejnižších porodností na světě (na pomyslném žebříčku zaujímáme čtvrté místo) mají kromě výše zmíněné industrializace lví zásluhu bratři v Kristu, jmenovitě bratrstvo katolické pracky seskupené okolo KDU (a s nimi samozřejmě další sociálně konzervativní soudruzi z ODS) a jejich plánovitá snaha vykázat ženy všemi možnými způsoby do sféry, která jim podle nich náleží, tedy uvázat je k plotně. Uznávám, že tento důsledek je výsledkem jejich nedomyšlené strategie a je to důsledek rozhodně nezamýšlený. K tomu se vrátím později. Nyní však zpět k prvnímu bodu.

Vezmeme-li si k ruce statistiky OSN, zjistíme, že ze 192 členských států dnes vymírá 65 států, to jest celá jedna třetina. Další prognóza je taková, že při středním odhadu porodnosti bude v roce 2015 -- to jest již za deset let - vymítat už celá polovina všech členských států OSN. Bude-li nastoupený trend pokračovat i nadále, budou se někdy v polovině století s výjimkou Afriky vylidňovat všechny kontinenty.

Stanovíme-li hodnotu 2,1 dítěte na ženu jako hodnotu, která je nutná k udržení úrovně populace, zjišťujeme podle očekávání, že pod touto hodnotou jsou již všechny státy Evropy s výjimkou Albánie (ta se zatím - a zřejmě pouze dočasně - pohybuje někde okolo této hodnoty), USA, Kanada, Rusko, státy Kavkazu, Japonsko, Čína, Austrálie a Nový Zéland. Co by však mohlo některé překvapit, je to, že pod touto hodnotou je dnes i Chile, Kuba, Singapur, Thajsko, Srí Lanka, Jižní Korea a Tunis. Na hodnotě prosté reprodukce je dnes Irán (2,1 dítěte na ženu -- očekává se další propad porodnosti) a Turecko a Indonésie se na tuto hodnotu mají dostat již za deset let.

Jinými slovy jsme svědky určitého trendu, který nemá co do činění ani s emancipací žen, jak se nám snaží namluvit konzervativci (znamenalo by to, že kromě Češek jsou jedněmi z nejemancipovanějších žen Japonky a Korejky a že například Norky pokulhávají v emancipaci za Češkami -- což je samozřejmě naprostá pitomost), ani se státními penzemi, jak se nám snaží pro změnu namluvit různí bolševici v modrém (Skandinávie se slušným sociálním zabezpečením má vyšší porodnost než Britanie se svými penzemi ve výši 40ti procent platu). Je pravda, že USA mají na průmyslovou zemi stále relativně vysokou porodnost. Tato skutečnost nemá co do činění s výši penzí, ale je výsledkem migrace. Bílé Američanky mají stejně dětí jako Francouzky, černošky se činí jenom o trochu více a tak situaci zachraňují Hispánky. A je tu další špatná zpráva -- tentokrát pro propagátory amerického systému: Ty Hispánky již dlouho situaci zachraňovat nebudou. Generace jejich mexických matek ještě měla v průměru něco kolem šesti či sedmi dětí, takže není divu, že jejich sestry v Mexiku mají ještě stále v průměru dvě až tři děti, právě tak jako mají dnes ženy hispánského původu v USA, ale vsadím se s vámi o co chcete, že následující generace Hispánek, jak v Mexiku, tak v USA, bude mít v průměru méně než dvě děti).

Legalizaci umělého přerušení těhotenství z poklesu porodnosti také nelze obviňovat. Svědčí o tom například čísla pro Českou republiku uvedená v pátek DATUM v BL a také to, že v Iránu, kde porodnost za poslední dvě dekády silně poklesla (během posledních třiceti let z 6,4 na 2,12 dítěte na ženu) nebo v Polsku, jehož porodnost převyšuje porodnost v České republice jenom nepatrně (1,26 dítěte na ženu), jsou umělé potraty téměř zcela zakázány (V Iránu je dnes povolen potrat pouze v případě ohrožení života matky a uvažuje se o možnosti legalizace umělého přerušení těhotenství také v případě těžkého poškození plodu). Co se týče hormonální antikoncepce -- nevím jak tomu je dnes - ale ještě před několika lety nebyl údajně její legální prodej údajně v Japonsku povolen. Oficiální důvod zněl, že ještě neleze dostatečně zaručit, že hormonální antikoncepce nemá negativní dopad na zdraví žen, které jí používají. Prodej viagry byl schválen téměř okamžitě, vedlejší účinky nikoho přespříliš nezajímaly, takže skutečný důvod bude asi jiný, než důvod oficiálně uváděný.

Jak je všeobecně známo, "již staří Římané natírali lokomotivy suříkem". Potraty byly známy a byly legální již v antickém Římě. Zákaz umělého přerušení těhotenství přišel v Římě až za Severovců (situace se v tomto směru zostřovala od dob Augusta). Důvodem bylo to, že se záborem dalších a dalších území podíl Římanů na počtu obyvatel říše klesal. Potraty byly legální i v Řecku, kde je Platon (v Ústavě) a Aristoteles (v Politice) doporučovali jako prostředek regulace porodnosti (O odkládání a výživě novorozeňat má býti zákon, že se nemusí živiti dítě neduživé; pro nadbytek dětí však -- neboť řád mravu zakazuje odkládati novorozeňata -- jest třeba ustanoviti počet dítek, a stane-li se některým rodičům, že by nad ten počet jejich obcování bylo plodné, má se plod, dříve než by začal pociťovati a byl oživen, vyhnati; neboť to, co je dovoleno a co ne, musí se říditi okolností, pociťuje-li již plod a má život. Politika, 1998 str. 284, 1335 b). Také antikoncepce byla známá a používaná (Hypokratés). Přesto Řecko trpělo relativním přelidněním, které bylo také příčinou zakládání řeckých kolonií v dnešní Itálii, Francii či černomořském pobřeží (těm, kteří mají zájem o další informace mohu doporučit knihu Konstatntinose Kapparise: Abortion in the ancient wold).

Antikoncepci znaly již staré Egypťanky (používaly krokodýlí výkaly), znali ji a používali australští domorodci, amazonští Indiáni (a to natolik účinnou, že dodnes nic tak kvalitního, alespoň podle antropologů, nemáme), středověká a novověká Evropa (používala se semena divoké mrkve -- na některých místech Apalačských hor se jich údajně používá dodnes). Potraty se legálně prováděly na mnoha místech islámského světa (islám je v této otázce permisivnější než křesťanství, neboť byl kodifikován v době velkého rozmachu kalifátu, tedy v době kdy do říše z nově podmaněných území proudily tisíce otrokyň, jejichž případné těhotenství bylo z hlediska jejich vlastníka nežádoucí, neboť v případě úmrtí majitele musela být matka pánova dítěte propuštěna na svobodu), u přírodní národů (samozřejmě ne všude, Inuiti a příslušníci některých kmenů černé Afriky nechtěné děti zabíjeli po narození) a v mnoha dalších společnostech. Hodně ze starých receptů bylo zřejmě v Evropě ztraceno díky honům na čarodějnice. Jsou historici, kteří tvrdí, že za honem na čarodějnice se skrývá právě přání novověkého státu tyto znalosti zlikvidovat a dosáhnout vyššího populačního přírůstku a tím větších daňových výnosů a tak i silnějšího státu. Mimochodem, ani v dobách, kdy v Evropě vládlo křesťanství, nebyl zákaz potratů tak absolutní, jak někteří tvrdí. Aristoteles se svou tezí o oduševnělém plodu nezůstal bez vlivu. Abortiva se schovávala do kolonky "úprava měsíčního cyklu." Otevřete si jakýkoliv časopis pro ženy z dob mocnářství nebo první republiky a bude se divit, kolik tam najdete inzerátů na různé dryáky. Otázkou je samozřejmě jejich účinnost.

Podrženo a sečteno. Potraty a antikoncepce zřejmě lidstvo provázejí od dob, kdy porozumělo tomu, jakým způsobem reprodukce druhu probíhá. Přesto donedávna naprostá většina společností nevymírala, tak jako vymíráme dnes (některé společnosti jako například starověká Sparta nebo segmenty společností, jako patricijská vrstva barokních Benátek, takové problémy samozřejmě měly). Šakal tedy musí být zakopaný jinde než v legalizaci umělého přerušení těhotenství či v znovuobjevení antikoncepce někdejším křesťanským světem.

Industrializace

Jasným viníkem současné situace je industrializace, která proměnila rodinu z výrobní samozásobitelské jednotky v jednotku konzumní, industrializace, díky které došlo k tomu, co Lasslett nazývá "disociací", industrializace, která podle Le Goffa "osvobodila dítě, které zaplňuje ulice a zotročila ženu, kterou připoutala k rodinnému krbu" (citováno z paměti) a díky které se dítě, alespoň z pohledu rodinného rozpočtu, proměnilo ze střednědobé investice na luxusní výrobek.

Pro nehistoriky a nesociology se to pokusím rozvést trochu podrobněji.

V době před průmyslovou revolucí platilo, že rodina se rovná výrobní jednotka. Tedy téměř každá rodina vedla svoji vlastní živnost -- farmu, obchod, dílnu nebo třeba školu či právní firmu. Tovaryš se mohl oženit, až když se stal mistrem -- tedy získal svoji živnost. Jindy o možnosti uzavřít sňatek rozhodovala vrchnost -- bezzemek neměl šanci povolení k uzavření manželství získat. G. Duby dokládá, že v určitém období francouzské historie platilo, že se v feudálních rodinách ženil pouze jeden syn, dědic hradu. Mladší bratr se mohl zpravidla oženit pouze tehdy, vyženil-li svůj vlastní hrad sňatkem s dědičkou. Navíc byly tehdejší rodiny nebo také panství samozásobiteli -- tedy většinu potřeb nutných k životu (potraviny, oděv, obuv, nábytek, otop, osvětlení) si vyráběly samy. Jiří Hanzal ve své knize "Cikáni na Moravě" vysvětluje, že příslušníci tohoto etnika se dostali do postavení na okraji společnosti, právě díky tomu, že tradiční kočovný život neumožňoval Romům, aby se stali samozásobiteli, tedy že příslušníci tohoto etnika byli nuceni získávat nějakým způsobem (legálně či nelegálně) potraviny a oděv od členů majoritní společnosti.

Industrializace tento stav věcí změnila. Vynález spřádacího stoje vedl k tomu, že se doma přestalo příst. Po určitou dobu se o to více, díky poklesu cen textilu, šilo. Pak nastoupila konfekce. Doma se přestala vyrábět obuv. Už Adam Smith někdy v polovině osmnáctého století uvažuje o tom, že boty je přece jenom lepší kupovat, i přesto, že je možno je vyrobit doma. Švec má lepší vybavení a taky lepší znalosti, jak botu vyrobit a tak je ta bota nakonec levnější. Karolina Světlá zase vzpomínala, že v dobách jejího dětství (* 1830) její babička sice ještě doma vyráběla mýdlo a svíčky, ale že to byl už v této době anachronismus, který se z ekonomického hlediska nevyplatil. Naše babičky doma ještě dělaly nudle, otcové spravovali auta. Dnes snad s výjimkou nějakého osamělého milovníka italské kuchyně nudle nikdo nedělá. Spravujte doma na koleně auto, které je přecpané elektronikou tak, že si s poruchou neporadí ani specializovaná značková opravna. Práce (ve smyslu placené činnosti) postupně opustila dům a přemisťuje se do budovy továrny, úřadu či banky. Ti, kdo mají zájem o práci (a také o nyní tak potřebné peníze), ji musejí následovat. Pracuje se "od -- do" a tedy došlo k vynálezu volného času). Bydliště, které bylo do té doby také pracovištěm, se stává "domovem", útočištěm před zákeřným okolním světem a místem odpočinku, tedy alespoň pro muže.

Změna toho, co by Marx označil jako "ekonomickou základnu", má pochopitelně důsledky pro strukturu rodiny. Dochází k Le Goffovu "osvobození dítěte", které je postupně vyvazováno z výrobního procesu, doba dětství -- reflektovaná zákony zakazujícími dětskou práci (věková hranice postupně stoupá) -- se prodlužuje a zároveň vyvstává nový problém "kam s ním." Společnost tento problém řeší vynálezem mateřství. Tedy nikoliv objevením mateřství jako biologického faktu, ale společenským konstruktem mateřství, tím, jak se společnost na mateřství dívá. Žena začíná být považována primárně za matku, jejím primárním úkolem se stává výchova dětí, za jejichž výchovu se stává odpovědná namísto v rodině nepřítomného muže. Stává se z ní specialista na vztahy. Je to primárně ona, kdo se stává odpovědným -- díky svému vrozenému taktu - za vztahy v rodině. A pokud společnost ženě poskytuje ochranu -- děje se to zpravidla na základě jejího (aspoň předpokládaného) mateřství (když se někdy po roce 1900 diskutuje o neutěšené situaci kanadských telefonistek -- hlavní argument pro nápravu situace nezní, že to jsou lidi, ale hlavním argumentem je to, že jejich pracovní podmínky je nutno změnit, protože jsou to budoucí matky a tak je třeba chránit - v zájmu budoucích pokolení - jejich zdraví, to samé se týká slavného rozsudku v případě Muller. v. Oregon z roku 1908 ). Rozepisovat se více na toto téma po práci Elizabeth Badinter nemá smysl (to, že nyní v Čechách vyšla její drobná polemika s americkým feminismem, ale dosud není, na rozdíl od Slovenska, přeloženo žádné z jejich stěžejních děl, je také fakt vypovídající něco o české společnosti).

To, že se z muže stal "živitel rodiny" a z ženy strážkyně "domácího krbu", mělo také dopad na koncept mzdy. Mzda totiž není určována, jak se nám snaží namluvit různí tržní skauti, pouze principem nabídky a poptávky. Kdyby tomu tak bylo, musely by platy českých učitelů velmi rychle stoupat, aby se zabránilo odlivu zbytku kvalifikovaného personálu ze školství. Výše mzdy je totiž také určována představami o tom, co je a co není spravedlivá odměna za danou práci (když jsem odcházela ze státní správy pohyboval se můj plat někde v pásmu 30 % nad průměrnou mzdou a jistě existovalo mnoho lidí, kteří by s jeho výší byli navýsost spokojeni, přesto jeho, v srovnání s mými spolužáky, naprosto nedostačující výše byla příčinou mého odchodu ze státních služeb). Tak se zrod "živitele rodiny" stal také příčinou vzniku "rodinné mzdy". Definic, svědčících o tom, jak doboví ekonomové chápali tento institut, by bylo možno uvést mnoho, ale mám pocit, že jedna taková definice z pera ekonoma Williama Smarta je pro ilustraci dostačující. Podle něj měla minimální mzda zaplatit "slušné obydlí o několika pokojích, teplý oděv s nějakým prádlem na výměnu, čistou vodu, dostatek potravy na bázi obilí a uměřený příděl masa a mléka, trochu čaje, atd., nějaké vzdělávání a konečně osvobodit jeho manželku od provozování jiné činnosti, aby se jí tak umožnilo řádně konat její povinnosti matky a hospodyně.

Zdálo by se, že vše je v pořádku. Došlo pouze k další dělbě práce. Ženy se staly specialistkami na péči o domácnost a rodinu a tato jejich práce je společností placena prostřednictvím výplatního sáčku jejich manželů, kteří se zase specializovali na výdělečnou práci mimo domov. Přesto systém nefungoval.

Systém nefungoval ze dvou důvodů -- prvním byla otázka mzdy žen, druhým důvodem byl fakt, že "normální" rodina neexistuje.

Je-li mzda muže definována jako mzda, ze které musí být živ nejen on sám, ale i jeho rodina, jak pak definovat mzdu ženy? Pomineme-li fakt, že v mnoha zemích po dlouhou dobu mzda ženy patřila nikoliv jí, ale její rodině (je zaznamenám soudní spor mezi manželem a otcem, kteří se přou, komu z nich ženina mzda náleží -- nikomu ze zúčastněných nenapadlo, že by mzda mohla náležet ženě samotné), společnost v lepším případě předpokládá, že ženina mzda musí umožňovat její fyzické přežití (například podle Johna Stuarta Milla mzda svobodné ženy "se musí rovnat životnímu minimu, ale není třeba, aby ho převyšovala; minimální mzda v jejich případě je žebračenka potřebná pro jejich přežití jako lidských bytostí"), v horším případě pak, že se mělo jednat pouze o nějaké kapesné (že mzdy žen často nedostačovaly ani k Millem požadovanému fyzickému přežití bylo mnohým zaměstnavatelům známo a tak někdy přijímali do práce pouze příbuzné svých zaměstnanců, jejichž životní náklady byly nižší). Zdůvodňovalo se to tím, že ženy nemusí nikoho podporovat, zato rodina podporuje je, že jejich fyzické potřeby jsou prostší (nekouří, nepijí, nehrají kulečník), žijí levněji (domácí práce si dělají samy), jsou tradičně zvyklé se plahočit a snášejí proto lépe utrpení než muži, popřípadě tím, že pokud by byly dobře placené, nechtěly by se vdávat. Z tohoto důvodu většinou tvořila mzda ženy pouhý zlomek mzdy muže a časopisy pro ženy se hemžily návody jak přežít (nesnídat, k obědu koupit dva rohlíky a zapít je kávou...). Proto první zákony o minimální mzdě regulovaly minimální mzdu žen, nikoliv minimální mzdu jako takovou.

Důsledkem takovéhoto pojetí mzdy bylo kromě toho, že velká část žen a na nich závislých osob (dětí, rodičů) žila v chudobě, také to, že ženy byly jako pracovní síla levnější než muži, což mnoho zaměstnavatelů vedlo k tomu, že raději zaměstnávali ženy než muže. Nastala paradoxní situace, kterou popsala již 1884 Eliška Krásnohorská, když konstatovala, že muži sice na jedné straně protestují proti tomu, aby ženy dostávaly stejný plat jako oni, na druhé straně se pak diví, že je tyto ženy díky láci své práce vytlačují z pracovních míst. Takže se nakonec požadavku stejných mezd pro ženy a muže začínají dožadovat muži, kteří si od toho slibují, že pokud zaměstnavatelé budou muset ženám platit to, co platí mužům, nebudou je zaměstnávat vůbec (podobná úvaha se před několika lety objevila na stránkách Mladé fronty dnes -- kdy nejmenovaný redaktor vysvětloval, že pokud by zaměstnavatel měl platit ženám stejný plat jako mužům, nebude je samozřejmě zaměstnávat vůbec).

Co se "normální" rodiny týče, podle Eleanor Rathbone, která začala propagovat přídavky na děti již během první světové války, byla za takovou v její době pokládána pětičlenná rodina (rodiče a tři děti). Eleanor Rathbone v zásadě někdy kolem roku 1920 dokázala, že takováto rodina prakticky neexistovala, resp. v její době bylo takových dělnických rodin pouhých 8.8 % . 27 % dělníků žilo samo, 24.7 % v bezdětném manželství nebo s dospělými dětmi, 13 % mělo dvě děti a 9.9 % mělo více než tři děti. Tedy ačkoliv se mnoha rodinám nedařilo špatně, neboť jejich příjmy byly "nadstandardní", 40 % dětí žilo v rodinách, jejichž životní úroveň se pohybovala pod "normální" úrovní. Navíc mnohé z rodin, jejichž příjem přesahoval "normální" úroveň prošly údobím, kdy díky počtu závislých dětí jejich životní úroveň "normální" hodnoty nedosahovala. Také jí vyšlo, že pokud by se mzda dělníka v Yorku měla rovnat životnímu minimu pětičlenné rodiny, 62% dětí by vyrůstalo v chudobě.

Ze zjištěných faktů učinila závěr, že daný systém nefunguje. Její argumentace byla (zde se odvolávala na A. Marshalla), že nekvalifikovaný dělník dosáhne plné kvalifikace a v mnoha případech maximálního výdělku v osmnácti letech, kvalifikovaný ve dvaceti dvou. V té době žije u rodičů (kterým přispívá něco na domácnost a nebo taky ne) nebo v podnájmu, kde sice něco málo platí, ale pořád mu zbývá dost na zábavu. Pokud se ožení a jeho manželka není výdělečně činná má sice méně peněz, ale zato se mu dostává většího pohodlí. S příchodem prvního dítěte se finanční situace rodiny nadále zhoršuje, ale je stále snesitelná. S příchodem dalších dětí se zhoršuje ještě více a mnoho takových rodin, a to i v případě obětavého manžela a šetrné manželky, nemá ani na otop. Přitom je to doba, kdy manželka nemá možnost díky péči přilepšit rodině svým výdělkem.. Situace se zlepšuje až po čase, tak jak děti dospívají. Tato situace má často zhoubné následky na zdraví členů rodiny. Jejím dalším argumentem pro změnu systému bylo to, že se domnívala, že ženy jednak tento systém nutí brát ohled na své kolegy a nemají právo žádat stejnou mzdu jako muži, živitelé rodin (že by i mezi ženami byly "živitelky rodin" ji nenapadlo) jednak je v případě, že se ucházejí o dobře placené místo, diskriminuje, neboť v případě vysokého platu dostane místo ten potřebnější, tedy muž, který živí rodinu. Na druhou stranu si všimala, že muži sice z titulu "živitele rodiny" požadují vyšší plat než ženy, ale nevadí jim, že ho také pobírají svobodní muži, kteří žádnou rodinu neživí. Systému také vyčítala, že snižuje produktivitu práce, neboť mladí svobodní dělníci raději pracují na zkrácený úvazek -- volný čas je jim milejší než peníze.

Východiskem z nouze pro ni byl systém rodinných přídavků, který začala pod vlivem své válečné zkušenosti prosazovat již roku 1917. Přitom odmítala argument, že rodinné přídavky oslabí pocit odpovědnosti rodičů za blaho svých dětí (něco co velmi často slýcháme i dnes od různých MIPSáků ) a ironicky dodávala, že je pozoruhodné, že tento argument je slyšet pouze ze stran zámožných vrstev a to pouze hovoří-li o dělnictvu, svým dcerám však věno, tj. obdobu přídavků na děti, zabezpečí. Za největší překážku prosazení přídavků na děti pokládala něco, co nazývala "turecký komplex", snahu některých mužů udržovat ženy v naprosté ekonomické závislosti (u některých jedinců se s ním setkáváme dodnes, výše zmiňovaný redaktor MF, který mimochodem také pokládá potrat za vraždu, se v jednom ze svých sloupků velmi pohoršoval, že jeho manželka, toho času na mateřské dovolené brala vůbec nějakou podporu od státu a nebyla mu tedy z finančního zcela vydaná na milost a nemilost). Pro úplnost je nutno dodat, že proti zavedení rodinných přídavků byly ženy z řad dělnické aristokracie, které se obávaly, že budou použity k tomu, aby byly nuceny zůstat doma, zatímco "místo ženy je v továrně". Roku 1945 Eleanor Rathbone konečně přídavky na děti v britském parlamentu prosadila. Pokládala je za revoluční a průlomové řešení, kterým se však nestaly ani v Británii ani v ostatních státech, kde se prosadily.

Dnešní situace v České republice je taková, že na jedné straně institut rodinné mzdy (stejně nefungoval a já ho rozhodně neoplakávám) neexistuje (jak to nedávno někdo v BL spočítal, že ani z průměrné mzdy se manželka s dítětem na mateřské dovolené uživit nedá, a to autor zřejmě počítal s bydlením ve stodole či v chlévě, protože pokud si to vybavuji přesně -- na bydlení počítal s částkou 6000 Kč ), na druhé straně systém přídavků na děti, který ho nahradil, je pouze symbolický.

Když se Eleanor Rathbone zabývala svými výpočty, zakládala je na představě, že ve čtrnácti letech si dítě na sebe vydělává samo. Dnes si na sebe s největší pravděpodobností nebude vydělávat dříve než v osmnácti a velmi často ještě později. Dětství se opět o něco prodloužilo a náklady na "výrobu daňového poplatníka", které rodina nese, se opět zvětšily. A naši páni politici nám slibují, že situaci ještě vylepší zavedením školného.

Můj starý a oblíbený argument, kterým léta dokazuji, proč je třeba, aby stát nesl část nákladů na výchovu nové generace je zpráva D. Defoa, který 1724 navštívil dílny textiláků v Yorkshire a konstatoval: "...ženy a děti všichni mykají nebo předou, všichni jsou zaměstnáni od nejmladších po nejstarší,...sotva čtyřroční dítě, ale jeho ruce stačí, aby se samo uživilo." Myslela jsem si, že je to z mé strany originální myšlenka. Nedávno jsem zjistila, že jsem zase jednou vynalezla trakař. Eleanor Rathbone touto zprávou argumentovala již 1924. Navíc k tomu dodávala, že roku 1835 byl podíl dětí mladších třinácti let na pracovní síle 13 % a to již bylo v době, kdy byla práce dětí mladších devíti let zákonem z roku 1819 zakázána.

A můžeme pokračovat dalším citátem klasika: V prostých dávných časech byla doba, kdy ženy ekonomicky profitovaly tím, že rodily děti, když, vskutku, byly pouze k jejich potřebě, a pokud tak nedokázaly učinit, nebyly oprávněny k úctě či jakémukoliv zisku. Takovéto podmínky vedou k tendenci zvýšení počtu dětí, když už ne ke kvalitě. S rozvojem industrializace a se zvyšující se váhou ekonomické péče přenesené na ramena muže, začalo se na děti pohlížet jako na přítěž, a těžce pracující otcové se jejich začali děsit, místo toho, aby si je přáli. Ubíraly z příjmu rodiny a matka absolutně závislá na tomto příjmu a také přepracovaná ve své pozici neplacené služky, není nucena k mateřství ekonomickým tlakem. Tolik citace z knihy "Ženy a ekonomika" (nechtěl by to někdo konečně přeložit? - letos slavíme sedmdesát let od smrti autorky a brzy budeme slavit 110 let od vydání knihy).

Tvrzení Gilmanové můžeme samozřejmě smést ze stolu s tím, že kromě toho, že to byla s prominutím ženská, což je samo o sobě podezřelé, to byla navíc bláznivá sufražistka , což jde spolehlivě doložit jejím pobytem v psychatrické léčebně, že? Problém takového hodnocení je v tom, že její myšlenka nebyla zdaleka původní. Již roku 1848 si jeden z nejvýznamějších britských ekonomů J. S. Mill sliboval od většího zapojení žen do výdělečné činnosti to, že dojde k poklesu porodnosti (Při této příležitosti bych rád poukázal, že mezi pravděpodobnými důsledky průmyslové revoluce a splečenské nezávislosti žen, bude značné umenšení zla přelidnění). Že se dětí rodí více tam, kde představují pracovní sílu, věděl už Malthus.

Pokud tedy někteří pravicoví komsomolci nebo křesťanští konzervativci tvrdí, že ve starých dobrých časech, kdy neexistovalo penzijní pojištění, nebyly problémy s porodností a tak stačí penzijní pojištění pouze zrušit a vše bude v pořádku, musí také vysvětlit, jak chtějí znovuvytvořit z pětiletých dětí pracovní sílu.

A k nákladům na "produkci nových daňových poplatníků", která vzrostla díky několikanásobně prodloužené délce dětství a které dnes rodina nese, je nutno přičíst cenu za ztráty na ušlém zisku. Ty rostou se vzdělaností žen a pozor -- veliké překvapení -- se vzrůstající vzdělaností žen také klesá porodnost..

Je to pochopitelné. Moje babička byla sice nejchytřejší děvče ve škole a pan řídící za ní chodil orodovat, aby jí dali na školu -- ale neměl šanci. A tak babička někdy ve čtrnácti letech nastoupila v přádelně u Bartoně. Vydržela tam jen pár dní, dusila se. Takže vše, co mohla dělat, bylo bezplatně doma v hospodě vypomáhat rodičům, eventuálně později svému bratrovi a čekat, že jí někdo třeba přispěje občas zlatkou na parádu a nebo se provdat za někoho, kdo jí uživí a vychovávat děti. To taky udělala a ta strategie jí vyšla. Vzala si státního zaměstnance, kterému pomáhala dělat kariéru. Potřeboval-li dědeček složit zkoušku, babička se to naučila a pak to do něho naklavírovala. Jako manželka "kapitána od zelenejch" byla nakonec druhou dámou vesnice. Sama osobě jen s několika třídami obecné neměla šanci takovéto pozice dosáhnout.

Kdyby se narodila dnes, ukončila by s největší pravděpodobností vysokou školu, našla by si práci za 20 000 Kč čistého a pak by si spočítala, že pokud by se rozhodla zůstat se třemi dětmi doma pouze pět let -- přišla by jenom na ušlé mzdě o více než milion. A pokud by měla ještě navíc splácet školné, - no myslím, že by se rozhodla, že jí jedno dítě bohatě stačí.

Do rodiny investují čím dál tím méně nejen ženy, ale i muži. Jen se podívejte, kolik najdete v okolí neplatičů alimentů a kolik mužů opouští rodinu, kterou založili.

Je to pochopitelné. Pokud jsou manželé Novákovi vysokoškoláci, kteří se rozhodnou věnovat kariéře a nikoliv dětem, jejich společný příjem může být 50 000 -- 100 000 Kč měsíčně -- znamená to sice velké pracovní nasazení, ale také zajímavou práci, luxusní bydlení a dovolenou, slušné úspory na penzi a společenský status. Pokud se manželé Novotní -- on montér s 12 000 Kč čistého, rozhodnou, že se budou věnovat výchově dětí -- mohou své rozhodnutí realizovat pouze někde na vesnici, ve městě si nebudou moci dovolit bydlet, manžel bude dojíždět za prací a večer se ještě snažit přivydělat nějakým melouchem a přesto jejich příjem bude maximálně na úrovni životního minima. Hrozí jim špatný zdravotní stav (chudí lidé nejsou častěji nemocní, protože jsou to flákači a protože nemocenské dávky jsou příliš štědré, jak tvrdí MIPSáci, ale právě proto, že jsou chudí na a dně společenského žebříčku -- pro paviány platí totéž), penze rovná životnímu minimu a paradoxně, s tendencí snižovat daně horních deseti tisícům a přenášet daňové břemeno na chudé prostřednictvím nepřímých daní, také to, že v poměru ke svému příjmu budou platit na daních více než manželé Novákovi.

Pokud se manželé Novákovi, přece jenom rozhodnou, že chtějí založit rodinu může se stát, že paní Nováková zůstane s dětmi nějakou dobu doma a nebo bude za menší peníz pracovat na částečný úvazek a manželé se rozvedou a paní Nováková dostane děti do své péče, životní úroveň pana Nováka pravděpodobně stoupne, na rozdíl od paní Novákové, která dostane maximálně nějaké alimenty na děti (jejich výška patrně bude směšná, pokud vůbec něco uvidí) a jejíž životní úroveň půjde prudce dolů. Také penze pana Nováka bude zřejmě lepší než penze paní Novákové.

Shirley P. Burggraf popisuje obdobnou situaci ve Spojených státech pomocí následujícího inzerátu : Hledají se rodiče ochotní přivádět na svět potomky, vychovávat je a vzdělávat je pro další generace penzistů a k tomu, aby nadále předávali moderní vědění, kulturu a k tomu, aby byli nositeli pokroku. Kvalitní péče má přednost. Požaduje se velká investice času a peněz. Minimálně jeden z rodičů musí být připraven odpracovat denně dvě směny a/nebo obětovat postavení a vzestup na žebříčku pracovního trhu. Žádný plat. Žádný příspěvek na penzi. Žádný zisk a dividendy.

Naneštěstí pro nás, situace u nás není tak růžová jako ve Spojených státech. Nejen že se rodiče nedočkají ze strany společnosti prakticky žádné protihodnoty za prostředky a čas (jistě dostává se jim eventuálně lásky potomků, mohou pociťovat více či méně oprávněnou rodičovskou pýchu atd. a tyto hodnoty jsou pro mnohé velmi důležité, ale toto není ocenění ze strany společnosti), které vynaložili na výchovu budoucích daňových poplatníků, ale je jím dáváno na srozuměnou, že rodičovství je nežádoucí. A pozor, nejen ženám. O velikonocích jsem mluvila s jednou mladou dívkou, která mi říkala, že je velmi spokojená se svou prací, kterou samozřejmě dostala pouze proto, že je bezdětná a s dětmi za současné situace nepočítá, jelikož není blázen. Ale, že také její známý, ženatý muž s jedním dítětem dostal práci pouze proto, že jeho manželka byla s dítětem doma. Jinak by měl smůlu. Vzhledem k daným poměrům shledáváme s podivením, jak vysokou porodnost stále ještě máme.

Legitimní otázka zůstává, je-li nutno tuto situaci v době celkového přelidnění planety řešit. Podle mého názoru, ano. Prostě to, že v některých oblastech světa trvají katastrofální sucha neznamená, že jsme v době povodní neměli v Praze více vody, než bylo zdrávo.

Takže co s tím? Pouhé apely stačit nebudou. Bylo by tedy třeba něco začít dělat.

Pokud chceme, aby se lidé chovali nějakým způsobem, máme v zásadě pouze tři možnosti, jak je k tomu přimět:

a) pomocí kastovního systému,

b) tržními metodami,

c) prostřednictvím státního aparátu, daní a přerozdělovacího systému.

Kastovní systém

Devatenácté století vyřešilo péči o děti (a nemocné či staré lidi) pomocí kastovního systému. Prostě se řeklo, že je tu skupina lidí, která se k tomu hodí díky svým vrozeným vlastnostem -- mírnosti, nesobeckosti atd. a touto skupinou jsou ženy. Podobně to rozhodla řešit KDU a její spojenci. Takže máme dlouhou mateřskou, pardon, dnes rodičovskou dovolenou, po kterou je zaměstnavatel povinen držet matce/otci místo -- tedy na papíře, ale jak už věděl stařík Goethe, šedivá je teorie a zelený stromeček života, placenou tak, že nepostačuje ani na suchý chleba a skoro žádné jesle. A pokud ano, pak jsou jesle tak drahé, že se to z normálního platu nedá zaplatit. Ať matinky pěkně zůstávají doma u plotny, tam přece žena patří. Není to nikterak originální řešení. V mnoha státech Západu nebyla také prakticky žádná předškolní zařízení. Stejný důvod -- snaha zabránit ženám, aby se věnovaly výdělečné činnosti. V Británii na to měli dokonce vědeckou studii, která dokazovala, nakolik jsou děti pracujících matek poškozené. Co se provalilo až později, bylo to, že skupina dětí pracujících matek nebyla vybrána ze skupiny normálních dětí, ale že se jednalo o děti z diagnostických ústavů. Ještě že od Faucoulta víme, že nejenže vědění je moc, ale že i moc je vědění. Rozdíl mezi námi a Británií je samozřejmě ten, že reálné platy jsou u nás o trochu nižší a tak jsme se s pomocí Boží a KDU dostali tam, kde jsme.

Současné snahy zakázat umělé potraty či aspoň příslušné zákony zpřísnit nejsou ničím jiným než pokusem řešit populační krizi kastovním systémem (aby bylo jasno, jsem ochotna připustit, že jsou skutečně jedinci, kteří jsou proti potratům z morálních důvodů -- žádného takového jsem zatím nepotkala - všichni, které znám, mají skrytou agendu) a osobně pokládám za rozumný požadavek Hauserové, aby o potratech rozhodovali pouze lidé, kteří mohou otěhotnět. Ve Spojených státech začínají také útoky na antikoncepci.

Jakkoliv by si to mnozí přáli -- tudy cesta nepovede. Míra násilí potřebná k prosazení tohoto řešení by byla naprosto neúnosná. Nápad zakázat ženám studium na vysokých školách se nepodařilo prosadit ani v Japonsku. A v současné společnosti, kdy se rozhodujícím činitelem stává vzdělání a ne síla svalů, si společnost nemůže dovolit přijít o polovinu geniu, jenom proto, že se narodili jako ženy. Vloni nato přišli i Arabové.

Tržní řešení

Shirley P. Burggraf navrhuje "tržní řešení". Z kalkulace, kterou provedla jí vyšlo, že výchova jednoho dítěte přijde rodinu v nízkém příjmovém pásmu zhruba na 430 000 $, ve střením příjmovém pásmu zhruba na 850 000 $ a ve vysokém příjmovém pásmu na zhruba na 1500 000 $. Dále jí vyšlo, že jsou to rodiče, kteří nesou 95 % nákladů na "produkci" nové pracovní síly a že je to právě tato pracovní síla, která vytváří 2/3 HDP a tedy tato rodičovská investice je základem bohatství státu (že největším bohatstvím státu jsou lidi, to věděl už Adam Smith, bohužel většina tržních komsomolců má podobnou znalost jeho prací, jako měl údajně soudruh Brežněv děl Marxových -- žádné citáty z Marxe mi do projevu nepište, nikdo by nevěřil, že jsem to četl). Jinými slovy, rodina dnes sice již není výrobní jednotkou, jakou byla před zahájením industrializace, ale stále produkuje většinu národního bohatství. Je sice pravda, že rodičům se dostává odměny formou lásky dětí..., ale až do dnešní doby žádná společnost nikdy neočekávala, že rodina bude fungovat pouze na tomto základě, nebo řečeno jinak, rodičovská láska nebyla nikdy v historii tak nákladná jako dnes. Výchova dětí se dnes stala z ekonomického hlediska naprosto prodělečnou proto, že ačkoliv rodina produkuje žádané a ceněné zboží, tedy pracovní sílu, nemá, na rozdíl od minulosti, kdy děti pracovaly v rodinném obchodu či na rodinném statku (kontrolní otázka: čím asi vysvětlíme, že se na egyptském venkově po zavedení pěstování bavlny zvedla porodnost ? Ano, správně, česáčů bylo třeba!), nárok na část bohatství touto pracovní sílou vytvořeného. Vše co rodina ze strany společnosti v současné době dostává zpět, je určitý příspěvek na vzdělání ze strany bezdětných obyvatel.

Řešení Shirley P. Burggraf spočívá v tom, že by chtěla, aby děti platily svým rodičům podíl ze zisku na pracovním trhu. Tato myšlenka je založena na faktu, že v našem průběžném penzijním systému stejně neplatíme penzi sobě, ale generaci našich rodičů a proto by měli mít na tuto penzi nárok pouze ti, kteří do systému investovali prostřednictvím péče o budoucí generaci. Děti by tak na místo příspěvku na starobní pojištění odváděly příslušnou částku svým rodičům. A naopak rodiče by byli ekonomicky zainteresováni na výchově schopného potomstva. Rodiče zbavení svých rodičovských práv, rodiče, kteří dítě opustili, by na tuto podporu ztratili nárok. V případě sňatku by novomanželé byli povinni se postarat o rodiče obou partnerů a jejich společný příjem by se za tímto účelem sčítal -- tedy pokud by jeden z manželů zůstal doma a staral se o domácnost, nepřišli by jeho rodiče o pravidelný příjem.

Myšlenka je to zajímavá, ale domnívám se, že u nás není proveditelná. Sociální zralost dnes nastupuje někdy ve třiceti letech, což znamená, že děti by začaly rodičům přispívat do důchodového fondu někdy v době, kdy by rodičům bylo 55 let. Pokud by rodiče šli na odpočinek v 65ti letech, nevěřím, že by jejich penze při dvou či třech dětech dosahovala životního minima. Jistě k tomu, co by jim vyplácel fond, by navíc ještě dostávali určité procento, ale to by mohlo být velmi malé, vzhledem k tomu, že by v této době jejich děti zakládaly svoji rodinu. Jistě, dá se namítnout, že rodiče by si mohli a měli také sami něco našetřit, to ale u nás není reálné. Je pravda, že si platím penzijní připojištění, právě tak, jako ostatní členové rodiny, ale všichni to chápeme jako sport, nikdo z nás není natolik slaboduchý, aby věřil, že z toho někdy něco dostane nazpátek. Autorka myšlenky, bohužel, žádná konkrétní čísla neuvádí. Navíc neuvádí,co se stane, zemře-li potomek ve dvaceti pěti při havárii, nebo vystěhuje-li se na druhý konec světa. Také jí chybí přechodná opatření.

Obdobnou reformu -- i když je zdůvodněná jinak, a pro úplnost je nutno dodat, že autoři odmítají, že by reformou chtěli měnit porodnost a také se nedomnívají, že by došlo k její významné změně-- u nás navrhují James Hyzl, Jiří Rusnok, Tomáš řezníček a Martin Kulhavý.

Předpokládám, že pod vlivem různých amerických návrhů přišli s podobným systémem jako ten shora uvedený. Navrhují, aby každý pracovník povinně odváděl procentuální částku svých příjmů jednak na svůj spořící účet. Pak by tedy důchod, který by pobíral, korespondoval s tím, co sám naspořil a další procentuální částku by odváděl do fondu, ze kterého by se penze vyplácela pouze těm, kteří by měli (či adoptovali) jedno a více dětí. Ti, kteří by s dítětem nežili a ani na něj nepřispívali, by na tuto penzi neměli nárok.. Systém by vyřešil také systém vdovských penzí, peníze ze spořícího fondu by se dědily, peníze z druhé části spoření by se dědily za určitých okolností. Penze z těchto dvou pilířů by dosahovala cca 50% platu.

K systému mám výhrady z několika důvodů:

Autoři sice tvrdí, že by se chtěli inspirovat Švédskem, kde je systém účtů funkční, ale po patnácti letech Klausova reálného kapitalismu víme všichni svoje.

Pavel Kohout (HN 30.3.2005) měl zase vůči systému výhrady, tvrdí, že je nespravedlivé trestat bezdětné dalším daňovým zatížením, které by vedlo pouze k tomu, že by neměli šanci založit rodinu a tudíž by porodnost i nadále klesala. Tvrdí, že už Mussolini zavedl program "Bitva o porodnost", odpustil daně otcům více dětí, zakázal potraty atd. a stejně neuspěl. Itálie dnes vymírá kvůli vysokým daním. K tomuto nesmyslu se vrátím později. On sám navrhuje (v HN 13.4.2005) minimální státní penzi, stejnou pro všechny, neboť za současnou populační krizi mohou státní penze. Budou-li penze minimální, cena práce bude nižší a zaměstnanost bude větší. Ve světle výše uvedeného pitomost. Ano, dříve si rodiče skutečně mohli zabezpečit penzi prostřednictvím svých dětí -- jaká to často byla penze víme z Hálkových příběhů výměnkářů -- ovšem to byly, doby, kdy bylo dítě z pohledu ekonomiky rodiny střednědobou investicí a ne velmi luxusním spotřebním předmětem. Vím-li, že mne podle návrhu ODS čeká penze 3 600 Kč, vyvodím z krizového vývoje poučení a děti s největší pravděpodobností oželím.

Sami autoři návrhu mu v HN 14. 4 2005 vysvětlili, že se samozřejmě o nějaké zdanění svobodných nejedná. Černým pasažérem není bezdětný, ale ten kdo do systému neinvestuje.

Podle HN 14.4. 2005 se o reformu začala zajímat KDU-ČSL. No, kdyby chlapci chtěli napravit alespoň část ze škod, které napáchali, nebyla bych proti. Pokud by oba pilíře systému byly garantovány státy -- pak by se situace s porodností mohla stabilizovat a nebo i mírně zlepšit. Druhé dítě je pro rodiče levnější než první.

Státní zásahy

Podle některých bychom mohli zboží, kterého se nedostává, tedy v tomto případě mladé lidi dovážet. Teoreticky by to samozřejmě šlo. Zájem o přistěhovalectví by byl nejen na Slovensku, Ukrajině ale i jinde. A pokud jsou pro nás schopni a ochotni vyrábět pracovní sílu jinde, proč ne (pamatuji si na jeden zajímavý rozhovor s mladých chlapcem s Nigerie, který nemohl pochopit, proč si myslím, že děti jsou drahá záležitost -- jeho otec měl tři manželky a asi patnáct dětí).

Bylo by hezké, kdyby to fungovalo. Také by bylo krásné, kdybychom mohli přesvědčit vodu, aby tekla do kopce. Voda do kopce jen tak nepoteče (nepomůžeme-li jí čerpadlem) --odporuje to přírodním zákonům. Imigrace fungovat nebude -- je v rozporu s lidskou přirozeností. Pokud se do nějaké komunity začne stěhovat nějaká jiná skupina obyvatel -- a může být zpočátku vítaná - po překročení určité prahové hodnoty mezi oběma komunitami vypukne konflikt. Empirická hranice je tuším 12%. Nevím čím to sociologové vysvětlují, ale můj odhad by byl, že jádrem problému by mohla být kultura. Ve společnosti kromě psaných zákonů fungují také ty nepsané, vynucované ostrakizací a ta zřejmě při určité hladině "provinilců" přestává fungovat. Příchozí narušují (mění) kulturu komunity, do které přišli. A nemá to nic společného s rasou nebo náboženstvím. BNP laví úspěchy v místech s velkou imigrantskou komunitou. To samé platí pro vlámské nacionalisty.

Co by bylo třeba? Bylo by potřeba nějakým způsobem dokončit emancipační proces žen. Pokusím se co nejstručněji vysvětlit, co mám na mysli.

Kromě mohutného souboru textů, ve kterých si muži stěžují na chování žen, jejich rozmařilost, nestálost a vím já, co ještě, existuje ještě obdobný, menší soubor textů, kde si ženy stěžují na muže. Pokud se nějaký literární vědec či historik zabývá takovýmto "feministickým" (pěkný ahistorismus) textem, zpravidla jeho závěr zní, že dotyčná autorka si stěžuje na muže proto a proto, eventuálně vznáší tento požadavek, aby v zápětí dodal, že rovnost s muži autorka nepožaduje. Bodejť by taky požadovala.

Středověká společnost je společností kastovní, věří v různost práv a povinností. Ty se modli, ty pracuj, ty bojuj! Když roku 1621 vystupovalo na popraviště dvacet sedm českých pánů, činili tak v přesném pořadí -- podle stavu a podle věku. Pokud tato společnost zná rovnost, tak pouze se stupínky. V takovéto společnosti jako žena nemohu požadovat rovná práva s muži. S jakými muži bych měla požadovat rovnost, když ani muži vzájemnou rovnost nemají.

S nástupem novověkého státu, jeho byrokratického a daňového aparátu, jeho regulačních tendencí se objevuje reakce, která chce provést revoluci a tento stav zvrátit. Přitom pod pojmeme revoluce se myslí něco jiného než dnes, není to skok dopředu, ale návrat k počátku, do starých dobrých časů. V tomto směru byla revolucí americká revoluce a nikoliv ta francouzská, a americká společnost je daleko archaičtější než si většina z nás připouští.

Prostředkem boje proti novověkému státu se stávají smluvní teorie Huma, Locka a dalších, postavené na základě představy, že "všichni lidé" jsou si rovni. Výraz "všichni lidé" jsou si rovni dávám do uvozovek, protože do tohoto pojmu nebyli stále zahrnuti muži a nikdy nezahrnoval ženy (rozepisovat se o tom po prácech C. Pateman nemá smysl). Což už někdy kolem roku 1700 vede Mary Astell, aby se ironicky ptala: "pokud se všichni muži rodí svobodní, jako že se všechny ženy rodí jako otroci" (nechávám stranou úvahy, jestli požaduje rovnost žen s muži, nebo jenom ironizuje toho "pitomce" Locka). Název "Deklarace lidských práv" je zavádějící. Nebyla to deklarace lidských práv. Byla to "Deklarace práv mužů a občanů" a tak jí také součastníci rozuměli, neboť téměř v zápětí byla vydána téměř identická "Deklarace práv žen a občanek". Zrodila se situace, jejímž logickým vyústěním se stal požadavek žen na zrovnoprávnění s muži.

Emancipační hnutí se rodilo pomalu a mimochodem to nebyla nikdy válka žen s muži, neboť muži a ženy bojovali na obou stranách barikády. Na začátku to bylo jenom pár osamělých hlasů. A hlavním požadavkem emancipačního hnutí nebyla práva politická, ale chleba, o který byly ženy nastupující industrializací připraveny. Pokud byla rodina výrobní jednotkou, žena se nějak v rámci rodinné firmy uživila. S industrializací se situace změnila zejména pro ženy z nižších středních vrstev. Mladý podučitel čtyři neprovdané sestry prostě neuživil. Odtud vyplynul požadavek na přístup ke vzdělání a k výdělečné práci. V anglosaských zemích a např. ve Francii také požadavek na změnu rodinného práva ( v Rakousku a v Německu bylo postavení žen lepší). S růstem vzdělanosti a se vstupem do veřejné sféry, ať už formou placené práce, charity či jinak, pak ženy začaly požadovat také práva poltická (nejznámější americká sufražetka S. Anthony, jejíž jméno nese 19. ústavní dodatek, byla z kvakerské rodiny a její otec, byť volební právo měl, nevolil, o volební právo zájem neměla, od té doby, co přišla za jedním z poslanců s peticí a dotyčný jí oznámil, že petice je nezajímavá, neboť většinu podepsaných tvoří ženy).

Dá se zhruba říci, že politická práva se ženám v protestantských a nově vzniklých evropských zemích podařilo získat po první světové válce, v katolických zemcích po druhé světové válce, v Turecku někdy mezi tím. Šlo však o občanství druhého řádu. Ekonomická práva žen byla i nadále velmi omezená, naprostá většina vdaných žen nebyla výdělečně činná, mnohé nerovnosti byly stále zakotveny v zákoně a nejenom dílem zvyku a muž zůstával stále hlavou rodiny, což nebyl jenom prázdný titul. Tak například ve Francii měl manžel měl právo manželce číst popřípadě zabavovat její osobní korespondenci až do roku 1937.

Po druhé světové válce se na Západě postupně vdané ženy začaly více věnovat výdělečné činnosti. Vdané ženy pracovaly až do narození svého prvního dítěte a potom co jim děti, kterých bylo méně, odrostly se zase do práce vracely. Poválečná konjunktura spolu s poklesem porodnosti vedla dokonce v šedesátých letech k požadavkům společnosti na větší participaci žen na pracovním trhu. Stát se jim snažil tuto participaci umožnit také formou zřizování školek a jeslí, což zase zpětně vedlo k vytváření pracovních míst pro ženy. Přetrvávajícím problémem byla diskriminace žen, jakou si dnes snad ani neumíme představit. Pracující Švýcarka musela platit penzijní pojištění, ale pokud byla vdaná neměla na penzi nárok. Pamatuji si na příběh jedné Američanky, která byla jmenovaná do vedení firmy, ale porad vedení se nesměla jako žena účastnit a tak poradám někde v koutku naslouchala přes zeď.

Tato situace pak vyvolala další emancipační vlnu, která pro ženy požadovala stejná ekonomická práva a stejné postavení v rodině, jako měli muži, čehož alespoň podle zákona dosáhly. Právo na stejnou mzdu za stejnou práci jako mají muži bylo v USA uzákoněno již 1965, v Britanii v sedmdesátých letech atd. Kde vyvstal problém, bylo to, že pokud žena chce dostávat stejný plat jako muž, musí také podávat stejný pracovní výkon. Zní to na první pohled jako samozřejmost, ale problém je právě v tom, že pravidla hry tak, jak jsou dnes stanovena, byla stanovena nikoliv nějakými abstraktními "lidmi", a už vůbec ne ženami, ale (středostavovskými) muži a to tak že muži, kteří měli manželky. Narazila na to Kolontaj, narazila na to o padesát let po ní Vašaryová. Obě si stěžovaly, že mají nejen povinnosti velvyslankyně, ale i jeho ženy. "Člověk" je dnes definován pracovní trhem jako někdo, kdo nepečuje o druhé. Pokud se chce dnes žena stát "člověkem", musí také přestat pečovat o děti, o rodiče.... Takže jsme v poslední době svědky něčeho, čemu se říká třetí emancipační vlna, tedy snah změnit pravidla hry tak, aby se základem stal člověk, který pečuje. Tento dnešní systém nepoškozuje jenom ženy a společnost jako celek, ale začínají se proti němu bouřit i muži.

U nás byla situace jiná. Bolševik provedl něco, co nazval emancipací a nahnal ženy do práce, ať už chtěly, nebo ne. Zaměstnanost žen v ČSSR byla největší na světě. Na druhou stanu díky Plamínkové, Horákové a komančům, přestal být manžel hlavou rodiny již 1950. Nevím o žádném ze států Západu, který by nás v tomto směru předběhl. Druhá emancipační vlna se nekonala, přístup do veřejné sféry byl pro ženy lepší než na Západě a tato sféra u nás nebyladaleka tak lákavá. Za tehdejšího stavu věcí byla péče o rodinu pro mnohé daleko lákavější variantou, než budování kariéry.

Listopad to změnil. Na jednu stranu se otevřely se do té doby nevídané možnosti, na druhou stranu vzrostly náklady na založení rodiny jako nikdy před tím. To vše korunováno konzervativní politikou typu -- my ty bolševické chyby napravíme, ženské půjdou zpět k plotně. Jedináčky podporovat nebudeme. Manžele budeme zdaňovat společně (jaké negativní dopady má toto společné zdanění manželů na většinu rodin v USA-- výjimku tvoří horních deset tisíc - popsal již před lety McCaffery). Takže dnes máme danajský dar (alespoň v prostředí tržní ekonomiky) zřejmě nejdelší a nejhůře placené mateřské dovolené (já vím, dnes je to již rodičovská dovolená, jenom jsem o žádného otce na rodičovské dovolené nezakopla) na světě a s tím také 30% svobodných matek (což jsou jak ukázala nedávno studie v Přítomnosti, ženy z nejnižších příjmových skupin -- hádejte proč) a katastrofální propad porodnosti.

Z výše uvedeného vyplývá, že co je potřeba udělat na úrovni státu,je především překonat křesťanskou představu, že žena je takové to něco mezi automatickou pračkou, myčkou nádobí a inkubátorem určené ke službě muži a naopak se snažit akceptovat velmi radikální a pro velikou část naší politické reprezentace stále nepřijatelnou myšlenku, že i žena je člověk.

Pokud by se to povedlo, zmizely by z politických programů také perly jako "umožníme ženám, aby si vybraly, jestli se chtějí věnovat péči o děti nebo kariéře", tedy přeloženo z blbštiny do lidštiny: "děvenky, holt se budete muset rozhodnout, jedno nebo druhé." Po mužích nikdo nic takého nepožaduje, že?

A následovala by konkrétní opatření.

Propagace různých variant alternativních forem práce -- sdílení jednoho zaměstnání rodiči, návrat práce v době internetů domů...a vytváření podmínek pro tyto varianty.

Zakládání internátních škol typu té, co v ní vyrůstali pánové Ondříček, Forman a Havel. Žádné děti s klíčem na krku. Žádné vymýšlení pokud možno zdravé večeře. Uniformu vypere školní prádelna. Nejste-li na služební cestě přes víkend, dítě vyzvednete. Vyřešen problém "flexibilní pracovní síly", kdy rodina bydlí v Ústí, matka pracuje v Děčíně a otec v Praze. Máte-li večer čas zajít s dítětem na zmrzlinu, dítě vyzvednete. Dítě je částí kolektivu, kde se jednak učí komunikovat, jednak delegovat úkoly a jednak je plnit. V poslední době se objevují studie, které tvrdí, že pokud rodič není přímo pedofil nebo sadista a nebo dítě naprosto nezanedbává, je vývoj dítěte ovlivněn spíše jeho vrstevníky. Děti českých přistěhovalců v Austrálii budou mluvit anglicky a ne česky.

Vadí vám představa matek, jak vlečou po ránu do školy rozespalé děcko - častý evergreen -- fajn, není to pěkná představa. Ale co brání, abychom školky "nedovlekly" k dětem, místo abychom do nich vleky děti. Co nám brání v tom začít stavět obytné domy určené jedině a pouze pro rodiny s dětmi pod šest let, které by měly v přízemí hlídací službu a to tak, že celodenně. Jdete na noční, dítě bude spát ve své postýlce v přízemí.

Co mne přivádělo k zuřivosti za komančů bylo to, že když někdo strčí sešlého dědečka do nějaké čekárny na smrt zaplatí za něho stát měsíčně tisíce korun, pokud se o něj s vypětím všech sil bude starat rodina, nedostane ani zlomek z této částky. Od nového režimu jsem čekala změnu, zatím jsem se nedočkala. Opravdu by se s tím něco nedalo dělat?

Vyšší dědické daně. Progresivní zdanění - rodinám prospívájí. Ano, jistě, oblíbený protiargument je, že nelze zařezat slepici, která snáší zlatá vajíčka. Přitom však nikoho, kdo takto argumeuje, nenapade, že takovýto nebohý kur by měl dříve nebo později problémy s repodukcí.

Mohla bych pokračovat. Fantazii se meze nekladou.

Není pravda, že lidé děti nechtějí. Četla jsem nedávno studii, která se zabývala postoji mladých lékařek. Ohromná část z nich chtěla tři děti, které mít samozřejmě za stávajících podmínek nebudou. Na otázku s kolika dětmi se dá dělat kariéra totiž odpovídaly, že s žádným nebo maximálně s jedním. Lze se tomu divit? Moje kamarádka - lékařka nastoupila na Bulovku a vzápětí zjistila, že je těhotná. Už tam nepracuje. A to měla smlouvu na dobu určitou, takže jí nikdo tři roky nemusel držet místo. To může mluvit ještě o štěstí, neboť ptákostraně se nepodařilo zatím zrušit podpory. Jinak se asi pase a nebo jí v jejích čytřiceti letech živí rodiče z penze. Umožněme jejím kolegyním mít tolik dětí, kolik by chtěly.

Jirka, můj spolužák s university, by taky dítě chtěl. Jeho probléme je, že jeho celý učitelský plat nestačí ani k tomu, aby zaplatil za garsonku na Proseku tržní nájemné a tak má další dva úvazky navíc, sedmdesát hodin týdně. Vídávala jsem ho, jak večer usíná v knihovně, když se snažil mezi vydáváním knih opravovat písemky. Myslíte si, že by od něho bylo odpovědné, aby za současného stavu zakládal rodinu?

Že je to sociální inženýrství? Jistě. Je to sociální inženýrství, právě tak, jako je sociální inženýrství, když se někdo snaží prosadit stavbu nějaké pitomé, smradlavé dálnice ve snaze zvýšit zaměstnanost. Je to stejné sociální inženýrství, jako když se stanoví, kolik budeme platit DPH.

Že by to stálo nějakou zlatku a těch je pomálu? Ano, stálo by to něco, ovšem pokud tuto investici neučiníme, bude nás to stát ještě víc. Pokud by někdo požadoval moratorium na veškeré investice do infrastruktury, bude pokládán za šílence. Pokud řekne, že do lidí se investovat nebude -- je to přijatelný názor. Pokud chceme vyrábět, potřebujeme nejen energii, suroviny a stroje, ale také pracovní sílu a to takovou, že schopnou a ta se na poli nerodí, i když někteří ekonomové a většina špiček politické reprezentace vypadají, že si to snad myslí. A ušetřete mne těch nesmyslů o ubohých zaměstnavatelích, kteří trpí tím, že se jejich zaměstnanci starají o děti či rodiče. Napadlo by někoho obhajovat myšlenku, že protože Škodovka vyrábí dobrá auta, má právo neplatit za dodávky energie, materiálu nebo subdodovatelům, nebo neplatit za odvedeou práci dělníkům? Že neplatí nic, těm, kteří jí dodali pracovní sílu - nad tím se nikdo nepozastaví.

Když se za Veliké francouzské revoluce rozhodli určovat centrálně ceny, přivedlo to mnoho obchodníků na buben, protože byli nuceni prodávat pod cenou. Nějak podobně před tím probíhala reforma Diokleciana (dekret o cenách z roku 301). Požaduje-li po výrobcích, aby z vlastní kapsy dotovali zákazníky, nedopadá to dobře.

Kolik se objevuje článků o tom, jak ubozí domácí dotují ošklivé nájemníky -- jsem majitelka nějaké té nemovitosti, takže vím, zač je v Pardubicích perník -- pokud si zaplatím "regulované nájemné", zrekonstruuji naprosto vybydlený byt po babičce do pěti let (aby bylo jasno, to, že Klaus nezačal egulované nájemné hned, jak přišel k moci, pokládám za jeden z jeho nejhorších zločinů -- inu potřeboval voliče a jeho voličská základna, to byli ti v bytech), o tom, že by dnes nájemné nevydělalo na údržbu bytu nemůže být ani řeč (zisk -- to je něco jiného). Přesto jsem nikde neviděla článek, který by se rozepisoval o sobeckosti domácích, kteří odmítají dotovat své nájemníky, což by samozřejmě měli činit s láskou a radostí. Tak proč si každý myslí, že co se rodiny týče, můžeme privatizovat náklady a nacionalizovat zisky?

Moje vysvětlení je, že je to tím, že dosud náklady spojené na péči o bližní nesly převáženě ženy, což je podle politických špiček v pořádku, neboť za tímto účelem dobrotivý Bůh ženu stvořil/je to ženino poslán dané přírodou (nehodící škrtněte).

Tím neříkám, že manželství a rodičovství muže nic nestojí. Vstupem do manželství ztrácejí část svobody, volného času a rodičovství taky pro ně není zadarmo.

Když se podíváte na výsledky sociologických průzkumů, zjistíte, že české ženy a dívky se necítí diskriminované doma, ve škole ani na universitě. Jejich problémy začínají po ukončení studia, když se snaží najít zaměstnání. A tam začíná problém. Největším majetkem dnešního člověka není zpravidla to, co zdědil po rodičích, ale jeho schopnost vydělávat. A tato schopnost vydělávat je u ženy je umenšena tím, že se jí připisuje schopnost stát se matkou. Nemusí ji mít, protože tato schopnost není vlastní všem ženám a nebo to nemusí být schopnost, kterou hodlají využít, ale už to, že se jim tato schopnost připisuje snižuje jejich cenu na trhu práce.

Pokud se vdá a nebo má dítě, je její situace ještě horší, bylo tomu už za bolševika -- měla jsem spolužačku, která byla z pěti dětí a vzpomínám si na její barvitý popis, jak její matka hledala práci -- ale ten nejenže neměl nezaměstnanost, ale navíc "nebyli lidi", takže to nebyla taková kalamita. Jistě v oblastech s nižší nezaměstnaností situaci zachraňuje stání sféra. Co se dozvíte, když potkáte někde na úřadě nebo na policii šikovnou ženskou, proč tam pracuje? Jedinou odpovědí bez výjimky, jakou jsem dostala, je "mám děti." A pracovat zadarmo, pouze za kapesné, příspěvek v zaměstnanosti, či jak chcete tu žebračenku nazývat, taky není terno.

I když zde by se mohla situace v budoucnosti v určitém ohledu zlepšit. Pokud nás postihne modrá kalamita, může dojít k tomu, že zaměstnavatel bude mít právo propustit zaměstnance bez udání důvodu a tak bude-li mít jistotu, že může vyhodit na dlažbu každou hříšnici, která se proviní tím, že otěhotní, mohla by mít tato změna kladný dopad na zaměstnávání žen v reprodukčním věku a my bychom mohli uzavírat sázky, kdy Česká republika, dožene v porodnosti pohrobka NDR. Kolik, že to tam, v těch východních zemích měli? 0,87 dítěte na ženu?

Jinde je obdobná situace. Britský Independent z druhého února 2005 přinesl zprávu, že až 30 000 žen ztratilo práci z důvodu těhotenství. Téměř polovina žen (45%), které pracovaly v době svého těhotenství (ročně pracuje 441 000 těhotných žen), se setkala s nějakou formou neférového zacházení - bylo jim odmítnuto povýšení, byly slovně napadány a nebylo jim dovoleno, aby pokračovaly ve kurzech zvyšujích kvalifikaci. Jedna z pěti řekla, že přišla o peníze a jedna z dvaceti konstatovala, že na ni byl činěn nátlak, aby dala výpoveď. 7% žen raději skutečně dalo výpoveď nebo bylo propuštěno. Jedné bankéřce šéf řekl, že těhotné ženy se mají "zdržovat doma a učit se hrát na piáno"

Tato menší tržní cena ženy má pro ní další negativní důsledky v manželství, neboť její vyjednávací pozice je slabší. Groult ve své knize "Odvážná zpověď" uvádí, že když byl její manžel varován, že pokud se k ní nebude chovat slušněji, manželství dlouhou nevydrží, jeho odpovědí bylo: "Kam půjde se třemi dětmi a částečným pracovním úvazkem?" A tak jí vesele mlátil dál. Tato menší tržní cena ženy taky zabraňuje tomu, aby se z mateřské dovolené stala rodičovská dovolená. Otce na "mateřské" si rodina nemůže dovolit, ani kdyby on sám chtěl.

Důsledky slabší vyjednávací pozice a větší ceny za rozchod manželství (podle jedné ze statistik v USA po rozvodu životní úroveň manžela stoupne v průměru o 42%, zatímco životní úroveň manželky a dětí klesne v průměru o 73 %) pro ženu jsou jasné. Uvědomuji si, že přesto většinu rozvodů iniciují ženy, ale uvědomíme-li si, že polovina manželů doma vůbec "nepomáhá" (tenhle výraz mne fascinuje) a jsou tedy uměle udržováni při životě svými manželkami, bez kterých by je asi sežraly vši, musíme se podivit, jak nízkou rozvodovost máme. V poslední době se věc poněkud mění k lepšímu, je to generační záležitost.

Navíc existuje právní fikce, že pokud jeden z manželů dostatečně vydělává, druhý nemá nárok na sociální dávky, neboť rodina jako celek má dostatečný životní standart. Chci věřit, že je tomu tak ve většině případů, ale jsem si jista, že tomu není tak vždycky.

S podobnou fikcí bojovala již roku 1868 F. P. Cobbe, když se zamýšlela nad právním postavením vdané ženy a nad tím, že veškeré její jmění náleží jejímu manželovi z titulu "živitele rodiny".Jako argument [proto, aby veškeré jmění a výdělek vdané ženy náležely jejímu manželovi] se uvádí, že se ženě bohatě dostává quid pro quo. .. Ale dostává se jí ho za současného stavu skutečně? Prostinká otázka. Za prvé, mnozí manželé nejsou schopni díky své neschopnosti či díky neštěstí své manželky vydržovat. O nich se však zákon, ve své úvaze, kterou lze redukovat na sylogismus: "Muži, který vydržuje manželku,by měl náležet veškerý její majetek; většina mužů své ženy vydržuje; proto by všem mužům měl náležet majetek jejich manželek," vůbec nezmiňuje. Předpokládejme, že ředitel státní firmy najme dodavatele a zaplatí mu 1000 Ł na dřevo za roční dodávku firmě. Po měsíci se ukáže, že dodavatel utratil těchto 1000 Ł pro svoji vlastní potřebu a je na mizině. Firmě se vede podle toho. Co si pomyslíme o řediteli firmy, který vydá 1000 Ł, bez záruky, že smlouva bude dodržena a co si budeme myslet o dodavateli? Ale nejsou v pozici takovéh dodavatele tisíce manželů a přesto je veřejné mínění spíše lituje, než aby je obviňovalo. A nejedná snad zákon naprosto stejně, jako ten nezodpovědný ředitel, když dává vš,e co ženě náleží jak pro přítomnost tak i pro budoucnost bezvýhradně jejímu manželovi, pokouší se učinit aspoň minimální pokus jak jí zabezpečit záruky, že muž ze své strany dostojí povinnosti, která je uváděna jako důvod, proč se manžel stává vlastníkem ženina majetku, tedy jmenovitě, vydržovat ji do konce života. ... Právní proces, který umožňuje manželovi, aby se dostal do manželčiny peněženky, nebo čerpal peníze z jejího účtu, je jasný, jednoduchý a levný. Odpovídající způsob, který zajišťuje manželce, aby se domohla stravy a ošacení ze strany manžela, který ji zanedbává -- co by to jen mohlo být? Kde je popsán? Jakým způsobem je zajištěno, aby byl natolik bezpečný a jednoduchý, aby byl využitelný všemi chudými ženami?... Co je skutečným stavem věcí? Jednoduše to, že zanedbávaná žena nemá prakticky možnost se domoci nápravy. Nakonec své práce uvedla případ, který našla v britském tisku. Byl to případ ženy, která zemřela hlady, protože jí jako vdanou nepřijali do chudobince a manžel jí v rozporu se zákonem odmítl živit. Nemyslím si, že by u nás k něčemu takovému přímo mohlo dojít, ale výše zmíněnou pasáž jsem uvedla jako ilustraci toho, že ten problém není nový.

Řešení existuje -- udělat z manželství skutečně společný podnik. Tedy manželova účtárna zašle polovinu jím vydělané částky na účet jeho manželky a naopak manželčina účtárna zašle polovinu jí vydělané částky na účet manžela. Prosté řešení, z hlediska státního rozpočtu neutrální. Námitky, že by to bylo zasahování do privátní sféry (bude je vznášet stejná sorta lidí, která je proti otvírání útulků pro týrané ženy --oslabuje to institut manželství), nekupuji. Nikdo by manželům nebránil, aby své peníze znovu sesypali na jednu hromadu. Moji rodiče měli peníze v šuplíku a když z nich jeden něco potřeboval tak si potřebnou částku vzal, fungovalo to k všeobecné spokojenosti. Bohužel to tak všude nefunguje, moje nejlepší kamarádka se vdávala ihned po maturitě, protože chtěla dítě a měla zdravotní problémy. Manžel zdědil zařízený byt, takže neměli problémy kam složit hlavu. Když byla na mateřské zaplatil manžel platby za byt, zbytek si nechal na své koníčky a na oplátku kromě plného servisu očekával, že zbytek domácích potřeb zaplatí ona z mateřské. Když se jí udělala díra na ponožce, neměla na nové. Byla na rozvod, ale nakonec se nerozvedla, protože by na tom byla ještě hůře. Manžel jí měl pěkně na háku. Mluvila jsem před časem s jednou mladou knihovnicí, která se mi svěřila, že je z více dětí a že její matka s ní a jejími sourozenci byla léta doma a přesto udělala slušnou akademickou kariéru a že ani jí by nevadilo zůstat s dětmi několik let doma, ale finanční závislost na manželovi je pro ni nestravitelná.

Pak je tu samozřejmě otázka alimentů. Kamarádka zůstala s dítětem dva roky doma, poté co nastoupila do práce jí dítě hlídala sousedka, které platila 2000 Kč. Soud jí přiřkl 500 Kč alimentů, tedy pouhých 25% částky, kterou platila za hlídaní, to nehovořím o dalších výdajích. Dítěti je dnes asi 14 let. Dodnes neviděla ani korunu. Když se před lety uvažovalo o tom, že v takovýchto případech by matce alimenty platil stát, který by si pak honil otce, copak nám znělo ve sněmovně zprava, že si matka měla zkrátka vybrat otce lepšího. Také vás napadá, že by byla zajímavá korelace mezi těmi, kdo tvrdí, že potrat je vražda a kdo byli proti zmíněnému návrhu. Perlička na okraj, když jsem o velikonocích kupovala chalupu, oznámila mi realitní kancelář, že daň z převodu bude platit prodávající. Pokud ji nezlatí, budu vyzvána, abych jí uhradila státu já. Pak ho mohu honit po soudech. Jo, na chudý lid musí být přísnost. Existují dny, kdy si myslím, že nápad jednoho modrookého kašpárka naházet celou vládnoucí garnituru do Vltavy, nebyl tak špatný.

Poslední bod programu. Před několika lety tuším pan Škuba psal něco o tom, že ho udivuje, že ženy se nechtějí více věnovat výchově dětí, že je to přece velmi náročná a důležitá činnost a že tedy nechápe, proč ženy dávají přednost jiným činnostem a namísto péče o děti se snaží prosazovat ve veřejné sféře. Omyl pana Škuby, ale i jiných a to mnohých, kteří to myslí dobře, je to, že stačí přesvědčit ženy či potažmo společnost, aby práci žen v domácnosti více cenila a vše bude v pořádku. Nebude.

Pan Škuba má samozřejmě pravdu, že výchova potomstva je jednou z nejdůležitějších činností, které se člověk může věnovat. Má pravdu v tom, že to může být činnost velmi uspokojující a radostná. Má pravdu, že je to činnost velmi náročná. Někdo ji přirovnal k slézání Cheopsovy pyramidy na vysokých podpatcích a k tomu v ruce s kyblíkem ledu, který nesmí roztát. Ale není oceňovaná a to ne v prvé řadě ženami, ale společností jako celkem. Signál, který společnost vysílá je nadmíru jasný -- cena práce, kterou matka (otec) odvede tím, že celý měsíc (tedy více než 8 hodin denně a 20 dní v měsíci) pečuje o dítě, je menší než cena čtyřhodinové práce kvalifikovaného právníka. Měsíční cena práce učitelky v mateřské školce se v očích společnosti rovná ceně jednoho pracovního dne stěhováka. Tony Blair, jehož politický program byl "vzdělání, vzdělání, vzdělání" (ne nepodobný Leninovu "učit se, učit se, učit se"), se dal slyšet, že doufá, že jeho syn dopadne v životě lépe, než jako pouhý ředitel školy.

Není to také situace nová. Mateřství se nikdy v našich dějinách nectilo jinak než pantem. Kdyby tomu bylo jinak, nesly by děti jméno matky a ne otce a společnost by nepronásledovala svobodné matky. Svobodná matka není o nic méně či více matkou než vdaná. Co je špatného na svobodné matce? Chybějící otec, že? Kdyby evropská společnost mateřství skutečně ctila, neměly by ovdovělé ženy v minulosti takové problémy stát se poručníky svých vlastních dětí.

Můžeme opravdu a také bychom měli přesvědčit společnost, že je třeba začít si více vážit těch, kdo poskytují péči -- rodičů, zdravotních sester, ošetřovatelů. Nevím, je-li to možné v době, která má snahu vracet se k dickensovském kapitalismu.

Že to funguje, můžeme ukázat na příkladu Britanie.

V Britanii mají poměrně dost nezletilých, svobodných matek (z celkového počtu svobodných matek jich je 33%). Udělali si tedy studii, co je to za jev. Zjistili, že je tu určitý vliv žen v okolí -- pokud by matka či sestra řešila nechtěné těhotenství potratem -- bude ho tak pravděpodobně řešit i postižená děvčice, ale, že hlavní faktor je to, jaké ocenění mateřství té či oné dívce přináší. V zásadě se setkali s dvěma přístupy

a) přece si to nenechám, mám před sebou maturitu a univerzitní kolej

b) děťátko -- to je to nejlepší co mne potkalo, bez děťátka bych už byla asi ve vězení

Kdo byly členky druhé skupiny? Byly to dívky, jejichž mateřství si společnost cenila neméně než jejich případnou pracovní činnost, dívky, které se mohly rozhodnut, jestli chtějí pracovat za minimální mzdu někde v Tesku a nebo za stejný peníz vychovávat potomka.

Ale řekněme, že se nám to podaří a že si společnost skutečně začne cenit více učitele než účetního, lékaře více než právníka a práce rodiče malého dítěte více než bankovního úředníka.

Přesto se celoživotní péče o rodinu v několika směrech nemůže vyrovnat úspěšnému působení ve veřejné sféře. To, že je tolik mužů pyšných, že neumí uvařit ani vajíčko natvrdo, není náhoda. Právě tak, jako není náhoda, že když chce poddůstojník potrestat řadového vojáka pošle ho pomáhat do kuchyně nebo čistit záchody.

Práce v domácnosti je totiž velmi limitována. Je limitována

Výchova potomstva nemůže přinést někomu, kdo se jí věnuje, automaticky status (s výjimkou opravdu pár výjimek -- napadá mne pouze matka Tiberia a Gaia), protože lidí, kteří se jí věnují je stále relativně hodně a pokládat samo o sobě za úspěch, že se někdo stal rodičem, prostě nejde. Na světě jsou miliardy rodičů.

Stát se rodičem není až tak těžké (narkomanka, která si píchá heroin, zatímco její špinavé děcko řve hlady -- se také nějakým způsobem podílí na výchově potomka) a členství v tak veliké skupině nemůže automaticky přinášet ocenění, tak jako ho přináší členství ve skupině nositelů nějaké významné vědecké ceny (nositelů bývá poměrně málo a každý obecní blázen se do této množiny taky nepropracuje). Co by teoreticky společnost mohla udělat je to, že by přiznávala status, těm, kteří pečují o děti excelentním způsobem. Je to však pouze teoretická možnost, protože péče o děti se odehrává v soukromé sféře a je tudíž neviditelná a neocenitelná. Ocenit lze pouze někoho, o kom víme, že koná něco záslužného (všimněte si, že lidé, kteří žijí nějakým alternativním způsobem života a kteří se vracejí k velmi střídmému způsobu života, se stěhují na venkov, tedy do komunity, která sice ví, že X má holý zadek, ale také to, že ve vesnici zařídil položení vodovodu nebo solární panel na každou střechu).

Připomeňme si, co zjistil Konrad, když dělal pokusy s paviány. Do dvou klecí s paviány umístil automat na banány a z každé skupiny vybral opičáka, kterého naučil automat obsluhovat. Jedna skupina se naučila obsluhovat automat ihned. V druhé mimo vybranou opici nikdo po automatu ani neštěkl.

Důvod? V první skupině byl vybraný opičák vůdcem tlupy, v druhé opičák stojící na nejnižším stupínku hierarchie. U lidí to funguje obdobně, inovace se šíří shora, a ne jak tvrdil bolševník zdola. Brecht se kdysi vyjádřil nějak v tom smyslu, že lidi se nevydrží chovat dlouho slušně, pokud se po nich slušné chování nežádá. Pokud chceme, aby se lidé chovali nějakým způsobem, musíme je za takovéto chování odměňovat a to tak, že statutem tj. vzestupem po společenském žebříčku. Problémem je, jak snad dokázáno výše, že výchova dětí a péče o domácnost tento společenský vzestup, tento status nemůže přinést (naopak je mu dnes na překážku a mnoho problémů naší společnosti dnes plyne z toho, že příliš mnoho rozhodnutí je přijímáno lidmi, kteří se na výchově dětí nebo na péči o staré lidi nepodílejí -- napadá mne příklad jednoho naprosto idiotského zákona stran nezletilých dětí, který uvádí v jedné ze svých knih nedávo zesnulá filosofka S. Okin, který byl přijat nejvyšším soudem jednoho státu Unie, jehož všichni členové byli muži, kteří se stali soudci díky tomu, že se jim před tím podařilo stát společníky právnických firem, což ale znamenalo pracovat sedmdesátihodinový pracovní týden tj. nulový podíl na výchově eventuálních dětí) z podstaty věci a že muži, kteří se stavějí po staletích k domácím pracem odmítavě a s pohrdáním, jednají naprosto racionálně. Je to kvadratura kruhu a jediným způsobem, jak se z ní dostat, je neřešit ji. Manželka Tony Blaira je vysoce úspěšná právnička, vydělává více než její manžel a má kupu dětí. Místo toho, abychom přesvědčovali ženy o půvabech mateřství na plný úvazek, potřebujeme vytvářet podmínky, abychom mohli mít co nejvíce žen jako Ch. Blaire.

A potřebujeme je začít vytvářet pěkně rychle, protože v současnosti by se ještě mohla najít politická vůle. Pro moji generaci platilo za samozřejmost uzavřít sňatek a založit rodinu. Pro o několik let mladší jedince tomu tak již není. Mluvila jsem o vánocích s právničkou - něco přes třicet, jedno dítě -- na víc nemá, byť jsou oba manželé právníci a ta říkala, že děti mají tak ještě její spolužačky ze střední školy. Ze spolužaček z vysoké školy mají děti dvě. Ostatní vidí, jak dopadla, ulítaná a bez peněz a říkají ne. Vedení KDU-ČSL si může mnout spokojeně ruce. Nechtějí podporovat jedináčky a nemusí. Nemají ani je. V Britanii se objevuje skupina bezdětných, kteří protestují proti tomu, aby tak byli označováni (tedy childless), ale chtějí být označování childfree -- tedy dětmi nezatížení. Členové této skupiny se tváří krajně nepřívětivě na pomoc, která se eventuálně dostává rodičům. Mají pocit, že se tak děje na jejich úkor. A až se u nás prosadí podobné uvažování, bude se jakákoliv reforma stávajících nešvarů prosazovat vůči spojené frontě tržních fanatiků, dětmi nezatížených a těch křesťanů, kterým je sympatická politika tří K, ještě hůře.

Člověk je bytost vědomá si své konečnosti, která se snaží tuto konečnost překonat (tím se liší od šimpanze, který si je pouze vědom své konečnosti) -- nečastěji prostřednictvím svých dětí. Ale vzhledem k výše popsanému nastavení parametrů systému bych na tuto touhu člověka až tak nespoléhala. Sparta, jak se dozvídáme od Aristotela, na svoji populační politiku dojela, může se to stát i nám.