Růst je něco jako jízda na bicyklu: musíte pořád šlapat, jinak ztratíte rovnováhu a nabijete si nos. Růst je tedy hodnotou sám o sobě -- je nesmyslné jej volit nebo nevolit. Volba je vždycky smysluplná jen tam, kde existují různé formy výhodnosti. Protikladem růstu není ale nic jiného než kolaps. Volit ne-růst tedy nutně znamená volit záhubu. A tu normální člověk volit nebude. Tak to alespoň vypadá v (propagandistickém) podání zastánců neomezeného růstu.

Ale abych se držel tématu. Milan Valach správně naznačuje, jak nebezpečné je pochopení každé hodnoty jako "hodnoty o sobě". Týká se to -- v jeho pojetí -- i hodnoty přírody. Naráží zde na to, že ekologické problémy jsou lidské problémy, totiž problémy s životním prostředím těch či oněch lidí. O přírodu je třeba dbát, neboť bez ní není (fyzicky) možný život lidské společnosti: musíme mít co pít, co dýchat... Pečovat o životní prostřední se tedy vyplatí, zatímco opačné chování je příslovečným podřezáváním si větve, na které sedíme. Politicky ani není možné prosazovat ekologické ideály jinak. Králíci jsou sice fajn, ale Literárky nečtou a k volbám nechodí.

To, co je a vždycky bude tak provokativní na "zelených" tématech, je skutečnost, že je nelze zcela redukovat na "ekologii" ve smyslu odborné disciplíny zkoumající přírodní podmíněnost existence lidské společnosti. Vždy tu bude zbývat to, co Boris Cvek správně od tohoto oboru oddělil (ač hranice nemůže být úplně nepropustná) a co nazval "ekologismem". V něm jde ještě o něco jiného.

Protagonisté tzv. hlubinné ekologie, kteří by náleželi právě mezi "ekologisty", se často odvolávají na dědictví autorů jako Henry David Thoreau nebo Gary Snyder. Pro jejich dílo je typická láska k divočině, panenské zemi daleko od civilizace, jak ji v českém prostředí svébytným způsobem varioval Bohumil Hrabal v závěrečných pasážích Obsluhoval jsem anglického krále. Douglas Tompkins, prezident americké Foundation for Deep Ecology, a Arne Naess, norský guru hnutí hlubinné ekologie, mají mj. společnou zálibu: horolezectví a vůbec majestát hor. To mnohé napovídá. V základě tohoto typu myšlení stojí jistá zkušenost, kterou ovšem nelze chápat jako empirii ve smyslu přírodních věd, ale spíš jako něco blízkého náboženské konverzi. Jedná se o prožitek čehosi, co člověka nekonečně přesahuje, a zároveň se jej to bezprostředně týká, neboť on sám je s tím existenciálně spjat jako s místem svého původu. Sám tento zážitek samozřejmě není žádným politickým argumentem, nepřímo se však může stát politickou silou, asi jako je jí křesťanství, realizované -- cestou často bolestných, pro někoho možná i "bezbožných" kompromisů -- v programech křesťansko demokratických stran.

Mnohé problémy nelze dobře uchopit jinak než s odkazem na existenci uvedeného prožitku a z něho vyplývající sounáležitosti se vším živým. Tato sounáležitost vůbec nevylučuje např. zabíjení zvířat (tzv. přírodní národy by bez lovu asi nepřežily), vede však k nesouhlasu s etickou indiferentností vůči takovému chování. Je-li nějaké zlo nutné, ještě to neznamená, že to není zlo a že není třeba cítit vinu. Jsou-li pokusy na zvířatech nejjistější cestou k získání a ověření funkčních léčiv, jež mohou zachránit milióny životů, je jistě ústupek v této oblasti pochopitelný. Je to ale nevyhnutelné i tam, kde se jedná o testy kosmetických přípravků? Z čistě pragmatického hlediska mezi tím není rozdíl. Ty králíky jsme si přece vypěstovali (za nízký peníz), tak si s nimi můžeme dělat, co se nám zlíbí...

Je to samozřejmě spjato s otázkou antropocentrismu. Ten nelze zrušit, lze jím ale otřásat, aby nezůstával nekriticky přijímanou premisou ve stylu "jsme lidé, nemůžeme jinak". Vždycky můžeme jinak. V tom je naše svoboda. Jacques Derrida k problematice násilí na zvířatech napsal: "Ve víceméně dlouhodobé perspektivě by bylo třeba toto násilí omezit, jak je to jen možné, třeba jen kvůli tomu, jaký obraz člověka se v něm odráží." (Co přinese zítřek?, Praha 2003, s. 108) Na zástupy živočichů jdoucích na smrt by mohlo být zvlášť oko západního člověka citlivé -- jsou to obrazy odkazující k holocaustu jako procesu proměňování lidí v nižší živočichy. Výraz "nižší živočich" má od té doby velmi dvojznačný význam. Kdyby se splnily sny technooptimistických transhumanistů a propojením člověka s počítačem by vznikl nový vrchol evoluce, tzv. "posthumánní bytost", nestali bychom se zase jednou "nižšími živočichy"? (Vzpomeňte si na -- trochu hloupý, ale přesto ne úplně pitomý -- film Planeta opic...) Vždycky, když posíláme jiné tvory v zástupech na smrt, měli bychom mít tyto souvislosti na paměti. Ne proto, abychom si sypali popel na hlavu, ale proto, abychom se ptali, zda to, co děláme, je opravdu nejméně špatné řešení. A "nejméně špatné" rozhodně neznamená "nejlevnější".

Diskutujeme-li o hodnotách, platných "o sobě", odkazujeme v podstatě k archaickému pojmu tabu coby ztělesnění všeho nedotknutelného; je to poslední záruka, že "ne všechno je dovoleno". Někdy se zdá, že do naší společnosti ten pojem nepatří. Civilizovaný člověk, na rozdíl od "primitivů", žádná tabu nezná, jeho bezpředsudečné vědecké oko proniká vším. To je ale jen zdání. Autoři filmu Český sen např. ukázali, jak je současná adorace spotřebního způsobu života spjata s podobným kvazináboženským zážitkem, na jaký jsem upozorňoval v souvislosti s ideovými zdroji "ekologismu". Spotřeba a spotřebu podmiňující neregulovaný růst jsou v našem systému tabu. Tak jako může být pro havajského domorodce tabu jakási sopka.

Každý nechť si pak zodpoví otázku, zda je lidštější (pozor! toto slůvko je velmi manipulativní) prožívat nedotknutelnou hodnotu Přírody někde vysoko v horách, kam se musíte vyšplhat s velkou námahou a vlastními silami, nebo konzumní vytržení v hypermarketu, kam vás dopravil automobil (a třeba zrovna jezdíte na ropu saudskoarabské produkce, jež nemálo finančně prospívá také Al Kajdě) a kde máte všechno tak dokonale pod nosem, že už často ani nevíte, co jste to vlastně chtěli...

A aby to bylo ještě jasnější. Ta volba není čistě vaše osobní věc. To, že můžete chodit do hypermarketu mj. znamená, že kvůli vám byla zastavěna plocha, kterou by šlo využít jinak, že se na našich dopravních tepnách uživí pár dalších přetížených kamionů, že doprava jako taková ještě více promění krajinu v pouhou šmouhu za kouřovým sklem vašeho skvělého vozu, že nějaká ta skládka odpadu bude už zase příliš těsná, že tlak obchodníků na výrobce a zaměstnavatelů na zaměstnance se zase posune o kousek dál -- a že vaše děti mají zase o důvod víc, proč nejít na výlet do něčeho tak nudného, jako je les.

A poslední věc. Z výpovědí lidí jako Douglas Tompkins nebo Jerry Mander je zřejmé, že zážitek posvátné skutečnosti Přírody jim dodal nejen osobní uspokojení, ale také odvahu. Odvahu myslet a jednat jinak, než jak se od nich žádalo a jak to pro ně osobně bylo v dané chvíli výhodné. To neznamená, že mají pravdu. Rozhodně je to ale zajímavý motiv "tam, kde mysli lidí ovládá strach".