Janusz a Danuta se vydali v květnu s nadšením hledat práci v Británii. Začátkem léta je britský reportér našel v severovýchodním Skotsku, nedaleko města Peterhead, tam, kde je rozbouřené moře, kde jsou deprimující průmyslové zóny a spousta rybích továren.

"Smradlavá práce," poznamenává reportér. Janusz a Danuta pracovali tehdy dlouhé hodiny ve zpracovatelském provozu rybného průmyslu, nemoc nenemoc: Jejich pracovní doba byla 13 hodin denně.

Janusz: Ano. Je to dlouhý den, ale je to víc peněz.

Reportér: Vy se pořád usmíváte?

Janusz: Vždycky se usmívám.

(Kašel) Reportér: Vy máte strašlivou chřipku!

Danuta (strašlivě ochraptělým hlasem): Je to v pořádku, žádný problém.

Reportér: Vy pracujete, i když jste nemocná?

Danuta (strašlivě ochraptělým hlasem): Ano.

Janusz: Nechceme si brát volno.

Od té doby neměli Janusz a Danuta zrovna štěstí. Před několika týdny byli z práce vyhozeni, po nedorozumění ohledně doby dovolené, a vzhledem k tomu, že jejich zaměstnání jim poskytovalo i ubytování, znamenalo to, že se octli na ulici bez přístřeší.

Janusz nyní poukazuje na to, že se vůči němu britská zaměstnanecká agentura, která ho zaměstnala, zachovala neférově. Byl šokován, že je vyhodili z práce:

Janusz: Byl jsem velmi rozhněván. Já i všichni mí přátelé jsme byli velmi překvapeni, protože manažer i vedoucí dílny v té továrně mě měli všichni rádi. Všichni byli překvapeni.

Reportér: Co si tedy myslíte o té agentuře, pro kterou jste pracoval?

Janusz: Je to agentura na baterky. Všichni to vědí, oni nás podváděli.

Reportér: Jak vás podváděli?

Janusz: Mnohokrát. Vynechávali spoustu odpracovaných hodin z našeho platu. Víme, že továrna zaplatila za mnohem víc hodin naší práce, než za kolik hodin nám agentura zaplatila.

Reportér: Takže jste vykonali práci, za kterou jste nedostali zaplaceno.

Janusz: Ano.

Na jejich prvních výplatních páskách jsou zaznamenány také záhadné dávky, neočekávané poplatky, např. 120 liber za zorganizování jejich pracovního úvazku (to je v Británii protizákonné, pozn. red.). Na nátlak bulvárního tisku zavedlo britské ministerstvo vnitra letos na jaře, těsně před rozšířením EU, systém, v jehož rámci se musejí noví zaměstnanci z EU registrovat - naše mladá dvojice z Polska však dosud registrována nebyla.

Reportér: Vám bylo řečeno, že vás musejí registrovat na ministerstvu vnitra. Došlo k tomu?

Janusz: Ne. Dosud nás neregistrovali. Mnoho lidí, kteří tam pracují, stále ještě není registrováno. Agentura nám sdělila, že nemáme nic dělat. Že nás zaregistruje sama. K registraci musíte odeslat originál svého pasu a dvě fotografie. Agentura nám řekla, že pro agenturu jsou jiné předpisy.

Reportér: Tak jak víte, že nejste registrován? Spojil jste se s ministerstvem vnitra sám?

Janusz: Ano, já jsem jim zatelefonoval a moje jméno tam není.

Špatné znalosti jazyka a zmatek mohou snad částečně vysvětlit tuto situaci, ale kolem rybářského přístavu Peterhead se ukazuje, že existuje i celá řada dalších problémů.

Jackie Bruce, z místního Citizens Advice Bureau (Poradenské kanceláře pro občany): Oni mají strach, jsou znepokojeni, bojí se. Přicházejí stížnosti z celé řady průmyslových odvětví. U několika našich klientů došlo k odebírání podstatných finančních částek z jejich platu. Nemají tušení, kam ty peníze jdou, na výplatní pásce není nic uvedeno, někteří z nich dokonce nedostávají výplatní pásky, oni ani nevědí, co se s těmi penězi stalo.

Reportér: A co daňový úřad, vědí, kde je?

Jackie Bruce: Ne, nevědí. Mnoho lidí vůbec nemá National Insurance Number (ekvivalent rodného čísla), musíme našim klientům zjišťovat jejich National Insurance Number. Oni přitom nechtějí dělat nic jiného než solidně pracovat za solidní plat. Chtějí, aby se s nimi zacházelo férově.

Tváří v tvář bezdomovectví se Janusz a Danuta nyní registrovali u agentury, která pronajímá byty. Ale jsou na to špatně připraveni a začíná to dopadat špatně:

Úřednice: Potřebuju údaje o vašem bankovním kontu. Máte je s sebou?

Janusz: (nešťastně) Ne! Nic...

A ještě horší je, že budou zřejmě potřebovat doporučující dopis od té agentury, která je vyhodila z práce. Přitom se Janusz chová až příliš otevřeně a situace se dostává do krize:

Úřednice: Máte někoho, kdo by na vás mohl napsat osobní doporučující dopis? Někde, kde jste pracoval dříve?

Janusz: Myslím, že ne. Protože oni jsou na mě velmi rozčílení! Myslím, že by napsali, abyste mi ten byt nedávali.

Úřednice: No, tak to aspoň mluví hodně upřímně...

Nakonec jim ale dá tato agentura šanci a oni dostanou svůj byt. Nalezli si nyní nové zaměstnání. Tentokrát bez agentury a jsou sami samostatnými zaměstnanci. Konečně dobrá zpráva. Poprvé pootevřené dveře na skutečném pracovním trhu.

Jsou na tom tedy pořád lépe než v Polsku, ale o své iluze dávno přišli, uzavřel britský rozhlas.

Viz též článek Jak najít bez rizika v Anglii zaměstnání