Hospodin je Bohem svobody a rovnosti jeho stvoření. Celá řada ustanovení Starého zákona o běžencích, o vdovách a o sirotcích, o paběrkování, o létě milostivém atd. vnesla do naší civilizace prvek, kterému jsme si navykli říkat sociální. Zejména pak profetie vášnivě protestuje od prvních do posledních proroků proti politickému, sociálnímu a společenskému útlaku; a vyzývá k pomoci člověku v nouzi jako k nejpravějšímu výrazu bázně Boží. Samotný Kristus podle NZ staví lásku k bližnímu a sociální péči jako základní a první kriterium jeho následování (Mt 25,45).

Na přikázání lásky k Bohu a člověku (Mt 22,37-40) spočívá celý život církve a jejího lidu. Toto přikázání tvoří dva základní sloupy, na kterých je církev vystavěna. Z lásky k Bohu vyrůstá bohoslužba, z lásky k bližnímu vyrůstá služba bližnímu, diakonie.

Jedno bez druhého nemůže v plnokrevné církvi být. Bohoslužba bez lásky navenek církve zplaní v uspokojování náboženských potřeb a pánbíčkářství (Jk 2,16), diakonie bez lásky k Bohu brzy vyhoří ( Lk 10, 38-42).

Pomáhat nezištně bližním je natolik "nepřirozené", že je myslitelné pouze v rámci křesťanské spirituality, ať již deklarované uvnitř církve, či anonymní v sekularizované společnosti (Mt 7,21). Viditelné církve nemají na Pána Boha copyright (L 3,8) ! Církevní řeči o "pouze humanistické" pomoci druhým jsou nesmyslné a arogantní.

Církev, žel, často ve svých dějinách sociální rozměr víry přehlížela, a vyprazdňovala tak podstatnou část smyslu svého poslání. Vážnou obžalobou církve je např. její většinové chování v devatenáctém století, při prudkých sociálních změnách během průmyslové revoluce. Svou ignorancí vůči politickému a sociálnímu útlaku svých bližních a opomenutím svého prorockého úkolu ve světě způsobila tragické vakuum, do kterého vstoupila myšlenka socialismu. Bylo to jedno z kruciálních selhání církve, které je jedním z hlavních důvodů současné podřadné role, kterou církev ve společnosti hraje.

Poučná pro ducha této doby jsou např. kázání i takového církevního velikána jako byl Ferdinand Císař z jeho Postilly vydané v Čáslavi 1892, kterážto kázání jsou poněkud příšernou ukázkou církevnického konzervatizmu, politického patolízalství a sociální ignorance, která spoluzavinila v Evropě zrod marxismu, této křesťanské herese moderní doby. Zejména stojí za to přečíst si kázání na str. 625 s názvem Socialismus, kde vítá zrod dělnického "1.Máje" výrazy jako: "slyšmež děsný z přítomnosti řev", či: "anarchism chce míti hovad ráj" či: "ďábel... ne opravit chce, ale zničit panující nyní společenský pořádek" atd.

Stojí za to srovnat toto kázání se známým fejetonem Jana Nerudy o tomtéž prvním máji, ve kterém Neruda charakterizuje 1. květen l890 jako nejpamátnější první květen lidských dějin. "Klidným, železným krokem přirazily 1. května l890 bataillony dělnické, přečetné, nepřehledné, a vřadily se do lidského šiku, aby již provždy stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíly, stejně oprávnění, stejně obtížení, stejně blažení .... pojednou vidíš, že veškerá posavadní situace společenská i politická jediným trhnutím se dnes pozměnila, ale nejen už pro dnes!"

Který z těchto dvou mužů byl při psaní svých slov asi Pánu Bohu blíž? Farář, nebo "obyčejný" novinář?

Církev všude po světě i u nás hledá způsob, jak dostát svému poslání a zvěstovat svému světu aktuálně Evangelium. Je navýsost zřejmé, že Slovo boží se budeme musit vždy znovu učit přinášet světu nejen novými slovy, srozumitelnějšími dnešním lidem a méně spjatými pouze s naší církevní tradicí, ale i skutky, které budou ke Kristu zřetelně ukazovat tak říkajíc "nonverbálně". Jsem přesvědčen, že práce Diakonie vedle své obrovské pomoci trpícím je i právě jedním z takových "nonverbálních" pokusů zvěstovat Pána Ježíše Krista tomuto světu.

Evangelická církev v naší zemi vstoupila v poslední době právě v práci Diakonie zatím nejmasivněji do našeho sekularizovaného světa, když ještě před "sametovou revolucí" byla znovu založena 1. června 1989 statutem schváleným dne 10. 5. 1989 jejím vedením. Tento vstup církve nelze ze strany světa obejít, bagatelizovat, "zašuplíkovat" někam mimo relevantní sféry světa. Sociální práce je totiž fenomén, který i sekularizovaný svět bere smrtelně vážně.

Zkušenost těchto posledních patnácti let navíc ukázala, že vstup církve do světa skrze Diakonii nikterak samu církev neohrožuje a nerozmělňuje ani ji ani její vyznání, jak se mnozí v církvi obávali a někteří snad dosud obávají, ale naopak, v pravém slova smyslu zvěstuje o Kristu všem, kdo se s prací Diakonie tak či onak dostanou do kontaktu.

Diakonie potřebuje svoji církev, aby v ní čerpala z pramenů vod živých. Církev však stejně tak potřebuje svou Diakonii, aby byla světu srozumitelnější a - troufám si říci - možná i Pánu Bohu milejší.

Autor je nezávislým senátorem a předsedou představenstva Diakonie ČCE