Američtí neokonzervativci na cestě k získání a rozšíření své moci vsadili na několik osvědčených postupů:

• vyvolání strachu z všudypřítomného a přitom neviditelného ohrožení
• pocitu vlastní vyvolenosti a výjimečnosti
• odvození tohoto pocitu z víry, že právě oni jsou povoláni chránit nezpochybnitelné a posvátné hodnoty
• v neposlední řadě z přesvědčení, že sami tyto hodnoty zosobňují (případně, že ony působí skrze ně, což se konkrétně projevuje v přesvědčení G. Bushe, že jeho činy řídí přímo bůh)

Přesvědčení o vlastní výjimečnosti společně s pocitem ohrožení vyvolává i dojem maximální nespravedlnosti a křivdy, a tudíž i hněv a touhu po odplatě. Křivdu páchají ti, kteří jsou zdrojem oné hrozby. Křivdí proto, že ubližují dokonalým, tj. právě těm, kteří se s touto neokonzervativní ideologií ztotožňují. Taková křivda je neospravedlnitelná a zaslouží si nejvyšší a nemilosrdný trest. Při jeho vykonávání není třeba brát ohled na lidská a občanská práva trestaných, neboť se svými nezměrnými zločiny sami vyřadili z lidské společnosti. Ohrožovat výjimečné lidi, zástupce nejvyšších hodnot na zemi, je v tomto myšlení skutečným a nejvyšším zlem, přímo jeho zosobněním. Tak dostáváme stranu dobra a stranu zla (či osu zla). A nebo také v jiné variantě heslo: Kdo nejde s námi, jde proti nám. V našich domácích poměrech: buď jste s Klausem nebo s Havlem; s komunisty, nebo s antikomunisty. Nic mezi tím a již vůbec nic nad to.

Tam, kde mysli lidí ovládá strach z velkého a hrozného zla, tam je tento strach žene do stáda semknutého kolem svých vůdců. Takto vyděšení lidé se nezajímají o nic jiného, než o to, aby byli ochráněni -- zachráněni, a to za každou cenu. Čím větší strach, tím intenzivnější potřeba záchrany. V takovém světě se hroutí demokracie jako domeček z karet a z trosek se rodí totalita.

Potíž s takovouto ideologií je v tom, že není zcela vylhaná, jen částečně. K teroristickým činům přece skutečně došlo, to je nezpochybnitelné. Ale znamená to, že je pravdivé i vše ostatní? Na to se již nikdo neptá. Jak chytře poznamenal jistý Goebbels, žádná propaganda nesmí být čistá lež, vždy v ní musí být zrnko pravdy. Silné emoce strachu i nadšení z vlastní výjimečnosti pak zařídí, že se o "zbytek" pravdy stoupenci této ideologie již vůbec nezajímají. Protikladné argumenty a jejich hlasatele zuřivě nenávidí a usilují o jejich zničení. A bylo by také divné kdyby tomu tak nebylo, neboť tito kritikové ohrožují základy sebeobdivu neokonzervativních věřících i jejich pocit bezpečí, který nalezli uvnitř stáda pod ochrannými křídly svého vůdce.

Do tohoto, zatím jen načrtnutého schématu, si ovšem můžeme dosadit různá konkrétní pojmenování zla a dobra. Zlem mohou být židé a méněcenné rasy vůbec, stejně jako kulaci a agenti imperialismu či nyní teroristé z tajemné a téměř všemocné sítě obepínající celý svět. Dobrem je pak vždy protiklad, s nímž se vyznavači této ideologie ztotožňují -- árijci, proletáři, koaliční síly dobra atd. Podle toho, co dosadíme, dostaneme to či ono ideologické zdůvodnění totality. Na to, aby se totalita s jejím masovým vražděným nepřátel režimu stala skutečností, musí být ovšem splněny i další podmínky. Sama ideologie na to nestačí. Bez ní to však také nejde.

Zajímavým faktem je, že tento protiklad může mít i generační podobu. Některé totalitní ideologie (a náboženské sekty) se snaží postavit proti sobě mladé a staré, děti a rodiče. Známe to velmi dobře z padesátých let 20. století u nás a podobné schéma: mládí, zosobňující dobro a stáří, zosobňující zlo, zkostnatělost, prohnilý režim minulosti apod., bylo schéma, na němž stálo nadšení i agresivita Maových rudých gard. Žádného čtenáře Machiavelliho nepřekvapí, že se Mao těchto jím ovládaných a emocionálně manipulovaných mladých lidí zbavil, jakmile je nepotřeboval a dokonce vyjadřoval pohoršení nad jejich "přehmaty".

Vrcholem, posvěcujícím celé schéma totalitní ideologie, je nějaké dobro o sobě. Dobro, které není třeba zdůvodňovat a které stojí i nad samotnými jeho vyznavači. Takovým dobrem může být cokoliv, ale také třeba hodnota přírody o sobě.

Diskuse, kterou na stránkách BL vedli pánové Cvek a Škabraha proto všechno není jen okrajovou diskusí o malé skupině ekologických aktivistů a jejich hodnotových postojích. Diskuse, která v prostředí Strany zelených ještě ani nezačala (alespoň žádné teoretické texty na toto téma z prostředí SZ nejsou veřejně přístupné), je sporem, který se řeší nejen zde, ale v celé současné euro-americké kultuře. Je to spor o směřování naší civilizace, stejně jako o zachování demokracie. Měli bychom mu proto věnovat náležitou pozornost, ať již se odehrává na pozadí boje proti světovému terorismu, nebo na pozadí boje za odvrácení globální ekologické krize. Volba hodnoty přírody jakožto hodnoty pro člověka, není ovšem podle mne jen věcí víry. Není věcí mého libovolného rozhodnutí, jestli bez přírody, tj. čistého vzduchu, vody atd. přežiji či nikoliv. Jelikož jsem jako člověk také přírodní bytostí, potřebuji přírodu abych přežil, fyzicky. Na tom nic nezmění žádná ideologie, ani zelená ani proti-zelená.