19. 2. 2004
O italských politických atentátnících v komunistickém ČeskoslovenskuVe středu večer informoval v přednášce na Glasgow University, nazvané "Italská politicka emigrace do Československa v letech 1949 - 1968" Philip Cooke z glasgowské Strathclyde University o pozoruhodné historii italských komunistických atentátníků, kteří ve stalinském Československu od konce čtyřicátých let dostávali politický azyl. Koncem šedesátých let skončila většina z nich jako dubčekovci, takže byli mnozí z nich po invazi v srpnu 1968 z Československa vyhoštěni, anebo odešli dobrovolně. Několik "partyzánských" veteránů dosud však v České republice žije, pod falešnými jmény, například bývalý šéf jedné atentátnické komunistické frakce Giulio Paglio. |
Aktivisté Italské komunistické strany páchali atentáty proti nepříteli v Itálii od roku 1943, nepřestali v tom však ani po ukončení druhé světové války. I po roce 1945 se atentáty zaměřovali na své politické protivníky. Italská komunistická strana měla tehdy dvojí politiku: jednak předstírala, že je normální demokratickou stranou, účastnící se na demokratickém procesu, přitom však užívali mnozí její řadoví aktivisté proti politickým protivníkům atentátů a terorismu. Odhady, kolik lidí při těchto atentátech v druhé polovině čtyřicátých let v Itálii zahynulo, se divoce různí: šlo prý - podle některých italských zdrojů o 30 000 až o 600 000 mrtvých. Italští komunističtí atentátníci byli přirozeně italskou státní mocí pronásledováni. Nakonec asi 300 z nich nalezlo po roce 1949 politický azyl ve stalinském Československu, zřejmě v důsledku existence dohody ještě z roku 1946 o hospodářské emigraci z Itálie do Československa. KSČ neshledávala lehkým úkol integrovat italské partyzány do české společnosti. "Ze začátku byly velké potíže při udržování pracovní disciplíny mezi soudruhy, nebyli zvyklí na konstruktivní práci a nepochopili také smysl budovatelské práce," praví se v jednom interním komunistickém hodnocení. Italští emigranti žili v několika komunách po Československu, asi dva roky také v luxusu v severočeském zámku Boskovice. Po příjezdu do Československa měli povinnost přijmout jiná jména a přestat se stýkat se svými rodinnými příslušníky v Itálii - veškerý kontakt směl jím pouze prostřednictvím aparátu Italské komunistické strany. Mnozí Italové se v Československu znovu oženili, přestože měli v Itálii manželky. Italská komunistická strana se prostřednictvím svých českých "soudruhů" snažila pro Italy v Československu organizovat školení, domnívala se, že budou po získání dobrého vzdělání použitelní pro práci ve stranickém aparátu. K tomu většinou nedošlo - byli to totiž lidé s velmi nízkým vzděláním často nevzdělavatelní. Zajímavé je, že z Československa do Itálie vysílala od roku 1950 podzemní rozhlasová stanice Italské komunistické strany, která se jmenovala Oggi Italia - Itálie dnes. Ostře konkurovala domácímu italskému rozhlasovému vysílání, jemuž dominovala propaganda vládnoucích křesťanských demokratů. Stanici Oggi Italia poslouchaly v Itálii miliony lidí. Na rozdíl od italského vysílání Československého rozhlasu, které bylo typicky nudnou, nezáživnou komunistickou propagandou, vysílání rádia Oggi Italia bylo živé a lidové - často se vysílala italská politická satira a humor. Vládnoucí italští křesťanští demokraté proti tomuto rozhlasu pravidelně u československé komunistické vlády protestovali, většinou vždy před všeobecnými volbami, v letech 1951, 1954 a 1958. Stanice vysílala až do roku 1968 - v druhé polovině šedesátých let totiž zcela propadla reformnímu komunismu a v roce 1968 se stala plně dubčekovskou. Po sovětské invazi v srpnu 1968 bylo pro normalizační režim nepřijatelné, aby vysílala dál. Konflikt mezi normalizační KSČ a tehdy reformní KSI se velmi přiostřil, když během demostrací v srpnu 1969 hodili pracovníci pražského Rádia Oggi z okna své redakce na komunistickou policii vázu. Rádio bylo zrušeno a většina Italů byla donucena z Československa odejít, nebo se do Itálie vrátila dobrovolně. Během doby totiž byli v Itálii amnestováni. Z původních asi 300 italských partyzánů jich nakonec v Československu zůstalo jen asi 10. Mezi nimi i původní šéf partyzánské bojůvky Giulio Paggio, který pracoval v nikoliv v Radio Oggi Italia, ale v italské redakci pražského rozhlasu a podařilo se mu tam zůstat až do poloviny sedmdesátých let, kdy se styky KSČ s KSI natolik zhoršily, že musel odejít. Philip Cooke objevil v pražských archivech rozsáhlou dokumentaci, kterou nyní zpracovává, a natáčí také rozhovory s italskými pamětníky. Potíž je, že většina z nich dosud zachovává konspirační zásady ze začátku čtyřicátých let a zejména neprozradí nic na své spolupracovníky. Kdyby se však italská média dověděla, že v Praze existuje bohatý archivní materiál o komunistických emigrantech, žijících tam od padesátých let, vrhla by se na to s obrovským zájmem. Jistě by se to v Berlusconiho médiích stalo součástí soustředěné kampaně proti současné italské levici, uzavřel Philip Cooke. |