Osudy mé rodiny jsou již po dvě staletí spjata s bojem za sociálně spravedlivější společnost. Členové mé rodiny si kvůli tomu užili v každé době své a kriminál nebyl zdaleka to nejhorší, co je potkalo. Je naprosto přirozené, že po první světové válce byl osud mé rodiny spjat s osudem Komunistické stany Československa. Byli jsme u jejího založení v polovině května 1921, při jejích zápasech v první republice, v ilegalitě, při Únoru, byli jsme z ní vylučováni, zahnáni mezi občany třetího řádu a stáli jsme bezprostředně i u jejího zániku právě před 13 lety v polovině května 1991. A hlavně nikdy jsme nebyli v KSČM.

Rád bych zdůraznil, že nejsem schopen posoudit, zda je to lepší pro rodinu nebo pro KSČM. To ponechám jiným. Na jaře v roce 1990 jsem byl u jejího založení a rád i potěch 14 letech říkám, že to bylo dobré. Je třeba si uvědomit, že přes veškeré výkřiky komunistobijců všech ražení, je KSČM jedním z nejstálejších prvků českého novodobého polistopadového politického stranického systému a to se prostě všude v normálních společnostech cení. V tomto ohledu je její role ne zcela doceněna a jen občasné poznámky lídrů pravicových stran, kteří prý svou pravicovost obětují na oltář vlasti a ČSSD nikoliv kvůli vlastní touhy po moci, ale z čisté křesťanské či unijní péče o to, aby KSČM nepřišla do vlády, nás učí, jak významným stabilizačním prvkem našeho politického života KSČM je. Někdy se zdá, že se přímo nabízí parafráze, že: "...kdyby nebylo KSČM, nebyli bychom s to se dohodnout na ničem..."

Možná z toho u nás v rodině pramení ten pocit, že KSČM je tak trochu i vědomě jenom součástí širší hry s předem stanovenými pravidly. Že si ji Ti nejchytřejší z jejích nepřátel tak trochu hýčkají, protože bez ní by byli sami poloviční nebo přímo neviditelní. KSČ taková nebyla.V dobrém i ve zlém. Byla svá a aktivně čekala na svou šanci, kterou bezezbytku využila. Možná až přespříliš a to se jí stalo nakonec osudným.Velká vítězství zaslepují a stoprocentně to platí i o KSČ. Její řízený odchod ze scény u příležitosti jejího 70. výročí byl jediným možným řešením a uchránil ji nejen před potupným umíráním, ale i před pokusy ji znovu oživit.

Nejsem odborníkem na současnou KSČM a proto se zdržím všech komentářů. Dovolím si však vyslovit názor, že tento sjezd by měl odpovědět naprosto zřetelně na otázku pro koho a jakou roli především chce KSČM hrát. Zda se spokojí s rolí strašáka a tak trochu křivého zrcadla, ve kterém spatřují svou velikost a krásu současní vládnoucí trpaslíci nebo zda i za cenu malého ústupu z postů a prebend a dalších drobtů z vládního stolu dokáže být svá a prosadí se v novém evropském kontextu a prostoru. Nová Evropa a svět kolem ní stále častěji odhalují disharmonie a problémy, na něž tradiční sociálně či křesťansko demokratické nebo liberální postupy a recepty prostě nefungují a ani fungovat nemohou. Jsou totiž z jiného, dlouho již umírajícího času.

Jsem daleko od jakékoliv vize spasitelské role takové strany. Na straně druhé je evidentní, že hledání nových receptů a postupů se nevyhne na počátku nového tisíciletí žádná politická síla. Svět se mění nápadně a nikoliv nenápadně, jak napsal můj jmenovec Jaroslav, a schopnost rychle reagovat není většinou dána těm nahoře, kteří jsou svázáni celou řadou pevných pout s minulostí, která je do jejich postů vynesla. Možná, že tady je pro KSČM dobrá šance. Možná....

Autor byl vedoucím sekretariátu předsedy KSČ Vasila Mohority