Pavla Jazairiová, která se stala specialistkou na Orient díky domu, že kdysi bývala manželkou iráckého komunisty Mufida Jazairiho, se soustředí spíše na emotivní popisy chudých dětí, běhajících v prachu. Chudé děti jsou jistě tragédie a v Orientu jsou chudí tak chudí, že si to nikdo z nás neumí představit. Ale přílišnou zasvěcenost do místní politiky do nevyžaduje. Což je její jediné štěstí.

Její syn Martin, referující z Ruska a Čečenska o útlaku čečenského lidu, teroristy nevyjímaje, není špatný řemeslník, ale nijak hvězdné výkony také nepředvádí.

Naprostou tragédií jsou ale tři hrdinové, které naše armáda dopravila na vlastní náklady domů, aby je pak na ruzyňském letišti mohly obejmout jejich přítelkyně, matky a jejich šéfredaktoři.

Všichni jim přejeme, že se vrátili a že se vrátili v pořádku. Potud povinnost k bližním. Hrdinové ale nejsou. Spíš předvedli kus bezmezné naivity a amatérismu.

Chyba jejich naivity ale není tak zcela na jejich straně. I když jet taxíkem Ali Babovou stezkou, o které všichni vědí, to už snad není ani naivita. Ale je lehké kritizovat z Prahy.

Otázkou ale je, proč české sdělovací prostředky posílají do válečných oblastí lidi, kteří neumí arabsky, nikdo je pořádně nepoučil, jak se chovat v arabských zemích a ani je pořádně nevycvičil, jak přežít válku? Vždyť BBC nepouští své redaktory do války, aniž by je "nenahnala" na šest týdnů speciálního vojenského výcviku. V Česku trvá tento výcvik týden, je dobrovolný a novináři se ho účastní za své. Jak to, že české reportéry nenahnala do něčeho podobného také? Týden ve Vyškově rozhodně nepostačí a Kubalova praxe ze střechy hotelu Rašíd v Bagdádu také není výbava do pouště.

Zkrátka a dobře: únos českých novinářů ukázal slabiny české žurnalistiky. Sice existují novinářské fakulty, ale možná by bylo někdy dobré je opustit a nebýt líný hledat novináře i mimo jejich zdi. Najde se jistě mnoho zapálených, kteří studují prostředí a války je zajímají. Válka totiž není skautský tábor a pokud někdo do války jede, měl by být připraven na všechno.

Ale nejen česká žurnalistika skomírá na úbytě amatérismu. Když unavený náměstek ministra zahraničí Petr Kolář sděloval v pátek večer, že hrdiny konečně našli, po půl hodině vysvětlování (proč kde a jak) se přihlásil zpravodaj vzývané CNN a anglicky se zeptal na totéž, o čem se celou dobu diskutovalo. A kolotoč začal znovu. Zatímco Kolář odpovídal skvělou angličtinou, zpravodaj CNN ve střední Evropě česky neuměl ani přibližně. Že by to Američané neměli zapotřebí?

Přesto se i v naší bídě jeden dobrý novinář najde. Neváhal bych použít slova špičkový. Je ale nenápadný. Nikdo jej zatím neunesl a po arabském světě se pohybuje se záviděníhodnou lehkostí. Jaromír Janev -- nikoliv novinář, ale arabista, monitorující situaci na Středním východě na půl úvazku. Na svých zážitcích si nebuduje kariéru, neboť toho nemá zapotřebí, a vždycky stojí za to si jej poslechnout. Protože ví o čem mluví, rozumí jazyku, kultuře i mentalitě těch, o kterých mluví a nedívá se na ně jako na podivné exoty či ausgerechnet jako na potenciální tyrany či teroristy.

Jen více novinářů a méně falešných hrdinů.