21. 4. 2004
O nenásilí "Jednáme-li, aniž zasahujeme,
nic není bez vlády. Lao-c` Nenásilí? Dnes? V této době? V této situaci? Jak lze ještě mluvit o nenásilí tam, kde se lidé baví krví a jejich političtí vůdcové -- a často i náboženští představitelé -- vyzývají k tvrdé odplatě za brutální zločiny? Není pak nenásilí jen přeludem, opiem levicových intelektuálů, sebevražedným únikem z reality tohoto světa? Není myšlenka nenásilí vyvracena dnes a denně, když si pustíme televizní zprávy? |
Především je třeba se ptát: kde je místo nenásilí -- nebo kde by mělo být, kdyby se něco jako nenásilí mělo skutečně odehrát? Nemám přitom samozřejmě na mysli místo ve smyslu určení geografické polohy, ale ani místo jako pozici uvnitř sociálního systému. Dokonce ani místo jako výraz pro vhodnost a oprávněnost vlastního sebevymezení -- ono příslovečné "vědět, kde je tvé místo", tj. být vykázán do patřičných mezí. Něco takového musíme ve spojení s nenásilím odmítnout. Nenásilí by ztratilo veškerý smysl, kdyby mělo být někam vykazováno, kdyby mělo být zasazeno v nějakém "rozvrhu hodin" či "programu dne" jako jakási přestávka, negace: "ne-násilí" jako pojmenování pro situaci, kdy se ostatní prostředky takříkajíc unavily a na chvíli ustupují stranou. "Nenásilí" by pak bylo formou vyčerpanosti a také jisté bezradnosti, řešením z nouze. V myšlence skutečného nenásilí, o které jde, se musí jednat o něco víc než jen o derivaci, která je úbytkem životní síly. Je třeba myslet nenásilí naopak jako vrchol, maximální vzepětí života; ne jako ne-moc, ale právě jako moc (mohoucnost, možnost, potenci). Je třeba prokázat, že být mocným a konat nenásilí jsou dvě věci, které jsou neoddělitelně spjaty. Ukázat, že místo nenásilí, prostor, v němž se nenásilí nejjasněji ukazuje jako ono samo, leží v doméně moci. (Představme si to třeba jako "síťové" určení podobné internetu: nenasili.moc; a pro milovníky slovních hrátek budiž tato doména protikladem com -- což mnohé napoví). K tomu ovšem musíme jedním dechem dodat: hledáme-li nenásilí v doméně moci, vyvstává problém, jak vymezit násilí, které -- zdálo by se -- má na tuto doménu daleko samozřejmější nárok. Je proto třeba ptát se také na to, jaký je vztah násilí a moci, jak se tento vztah má k předchozímu vztahu -- a který z nich je "mocnější", lze-li to tak říci. Slovo moc má v našem obvyklém slovníku spíše negativní konotace. Moc prý korumpuje, mocní jsou nedotknutelní (a nespravedliví), být v područí moci znamená být utlačován. Moc jako by vyvlastňovala jednotlivce z jejich lidského rozměru a dělala z nich bestie. Moc nám zkrátka splývá s násilím, s agresí, jež vyvolává odpor -- a tím i další násilí. Je ale toto ta pravá tvář moci, to skutečně mocné v nás, kolem nás, nad námi? Vyvstane to zřetelněji, když poukážeme na výskyt, který je pro pojem moc v naší době snad nejtypičtější: moc jako vel-moc. Ba dokonce super-vel-moc! Náš svět je (údajně) určován touto super-vel-mocí -- a má se tím na mysli, že se chtě nechtě podřizuje jejím zájmům (a zbraním). Už to, jak je pojem super-vel-moc užíván však prozrazuje něco lživého v něm. Jednak je zde neustálý důraz na to, že super-vel-moc je v dnešním světě jedna jediná, nemající rovnocennou konkurenci. Právě důraz, s nímž se to tvrdí, ale prozrazuje, že tomu tak je pouze do určité míry -- že totiž o tuto jedinečnost probíhá neustálý a nejednoznačný zápas. Dnes a denně jsme svědky toho, jak je z nejrůznějších stran už předem potlačován každý pokus pochybovat o výlučné neohroženosti dotyčné super-vel-moci -- a tento evidentní strach z pochybností, stejně jako fakt, že se ty pochybnosti navzdory všem snahám neustále vrací, je nejvýmluvnějším dokladem falešnosti celé představy. Ano, představy, protože to, o co se tu bojuje, je právě jen představa, zdání, zbožné přání. Je totiž jasné, že dnešní super-vel-moc bude jedna jediná právě jen tak dlouho, dokud v její jedinečnost budeme věřit, tj. dokud budeme přijímat její obraz světa, její představu světa. A až tu představu opustíme, zhroutí se "neohrožené" a "výlučné" postavení naší super-vel-moci možná rychleji, než si teď umíme -- představit... Ale již samo slovo super-vel-moc je kamufláž. Ta potřeba neustále gradovat, vršit super-lativy nad "pouhou" moc, jako by moci samotné bylo nějak málo (ano, právě že málo!), prozrazuje pravý opak toho, co se snaží tvrdit. Moc nelze takto lineárně, takto "kapitalisticky" vršit. Není to směnná jednotka, k níž lze přičítat další a další položky -- třeba tak, že si zaplatím nové tisíce žoldáků. Moc je něco, co buď mám, nebo nemám -- a pokud ji mám, nepotřebuji to dávat okázale najevo. Není snad nejmocnější ten, o jehož působení ani nevíme? Neprobíhají ty nejtrvalejší revoluce v tichosti, ukryty za hlukem davu, takřka bez povšimnutí? A není tedy násilí projevem nikoliv moci, ale právě naopak jejího nedostatku, dokonce jisté bez-moci? Bez-moc znamená neschopnost jednat, nedokázat utvářet vlastní situaci, nebýt práv světu, ve kterém žiji a který na mne klade nároky. Jednat naopak znamená umět si otevřít pravou povahu věcí, mít znalost a procházet takto nabytou cestou k cíli. Jednání jako projev moci (mohoucnosti, možnosti, potence) je naprosto neoddělitelné od této otevřenosti, od tohoto vědoucího pronikání, pohybu, který věci kolem sebe neničí, ale zachovává. Pokud by narušil jejich povahu, způsobil by chaos a v něm by se ztratil. Bez-moc znamená mít cestu uzavřenu. Bez-moc znamená situaci, kdy se věci neotevírají a tak nezbývá než vynutit si průchod násilím. Toto násilí může pak mít nejrůznější podoby, od použití zbraní přes citové vydírání až k podvodu. Vždy je ale chováním, které nerespektuje povahu věcí, cestou, která nikam nevede, protože nerozumí světu, v němž se nachází, a ničí ho. Způsobuje chaos, v němž se sama ztrácí -- a znovu se uchyluje k násilí. Upadá do koloběhu, který je zotročující, neboť vyvlastňuje jednajícího z jeho sebeurčující vůle a podřizuje ho vnější nutnosti, kterou neumí zlomit. Kdo užívá násilí, tomu nehrozí ani tak to, že se stane terčem odvety (s tím dopředu kalkuluje a je na to připraven), ale především to, že násilí začne posléze využívat jeho bytost ke svým vlastním účelům -- jež jsou právě v síle jako takové. V optice světa ovládaného super-vel-mocí se nenásilí jeví jako "bezmoc", protože mu schází atributy "mocných". Oč hlasitější a okázalejší je přítomnost vnější síly, o to osudověji a nezdolněji však roste moc toho, co žádnou viditelnou silou nevyniká. Čím více se vzdalujeme své skutečné moci, tím více potvrzujeme její pravdu, neboť jsme více a více bez-mocní. Čím odtrženější je život od svého zdroje, tím silněji se projevuje jeho závislost na něm. Jednáme-li, aniž máme znalost věcí, vše zůstává bez vlády. Právě proto má dnes smysl hovořit o nenásilí. |