Víra je neoddělitelnou součástí lidské emocionální přirozenosti. Stejně jako ostatní složky psychosociálního útvaru osobnosti lze její projevy a funkce maximalizovat nebo minimalizovat; nikdy není možné ji úplně eliminovat. Víra má navíc jednu, jako modus lidství neobvyklou, vlastnost -- na rozdíl třeba od temperamentu nemá víra své typy, má jen svou hladinu, svou míru.

Zatímco podle ostatních atributů lidské psychiky je možné lidstvo třídit a dělit, na základě víry je dost dobře možné ho sjednocovat. S vírou proto nutně souvisí každý způsob jak konstituovat lidskou společnost.

Víra je živel, který za určitých podmínek dokáže být hnacím motorem společenské prosperity a za velice podobných podmínek dokáže rozdupat půl světa. Termín "víra" si sice uzurpovala církev, ze společenského hlediska je však totéž, pokud je objektem víry Bůh, Vůdce, Národ nebo Strana.

Po trase z minulosti do přítomnosti dostává víra stále materiálnější charakter. Metafyzično ustupuje civilizaci nejprve z konkrétního do abstraktního božství, aby se začala od 19. století orientovat na národ a aby ve 20. století nesla víra prapory různých ideologií, slibujících tu lebensraum, tu sociální blahobyt.

Každý takový systém má své specifické náboženství, které má za úkol udržovat společnost ve víře lepší budoucnosti, tedy v určitém napětí, které zákonitě vzniká mezi stavem dnes a stavem zítra. Jednotlivé společnosti tak v dějinách opouštějí (nebo jsou donuceny opustit) svou objektivizovanou víru, když už je neudržitelná.

Křesťanství se nemohlo účinně bránit civilizačnímu pokroku, protože podstata jeho víry se stala atavistickou. Prorůstání a upevňování mezinárodních vztahů, prolínání kultur a hledání nových možností ekonomického růstu poráží víru v národ. Násilné ideologie neodolávají vnějším a vnitřním tlakům, aby nakonec byla potvrzena jejich nerealizovatelnost.

Ačkoli jsou tato náboženství překonána, přežívají v muzeální formě dál a vztah postmoderní společnosti k nim je odstupňován podle míry předpokládané nebezpečnosti. Z víry v boha se stalo hobby, které lze provozovat po práci a o nedělích, pokud není zrovna nutné věnovat se důležitějším činnostem. Víra v národ je odsunuta do oblasti sociální patologie a víra v poražené ideologie odkazuje věřícího do extrémní vzdálenosti od politického středu.

Jak dát ale průchod a uplatnění víře ve společnosti, která se od všech předchozích náboženství distancuje? Kam se snaží (vědomě či ne) víru nasměrovat.

Postmoderní společnost si na pozadí krvavé historie počíná podvědomě velice pragmaticky. Víru nelze nechat vyvanout, je tedy důležité ji nějak rozmělnit, zbavit ji centralizovaných výkladů a tendence rýsovat příliš iluzorní budoucnost. Velice dobře vyšlo najevo, že žádná víra, ačkoli dokáže nést tíhu překonávání nepřekonatelného, nedokáže dost pružně reagovat na změny, které není možné předpokládat, a které si vyžadují improvizaci.

Různá náboženství ve své mnohosti vždy, jako prostředky manipulace, vymezují určitý koridor, po jehož hranice je možné se pohnout a dívat. Víra v boha není schopna akceptovat možnost, že bůh není. Víra v národ se nedokáže vypořádat s představou nadnárodních společenství. Ideologie nepřipouští žádná ale.

Je tedy nutné nenabízet rigidní ideje, ale něco, čemu je možné věřit pouze do soumraku dne a co je možno bez výčitek svědomí na libovolně dlouhou dobu opustit, aby ovšem bylo kdykoliv možné sáhnout a potřebnou berličku na svém místě opět nahmatat.

Vakua mezi idejemi poskytujícími útočiště lidské víry využívají různé sekty, čerpající většinou z aktualizace původních náboženství. Ona aktualizace je prezentována jako objevení nové víry, té už skutečně absolutní a jediné pravé. Jejich oběťmi jsou ale především sociálně a psychicky oslabení nebo příliš sensitivní jedinci. Navíc trpí stejnou nemocí jako náboženství původní. Nic pro masy.

Formy konzumního náboženství jsou však plně přizpůsobeny zdánlivě svobodnému rozhodnutí. Nevyžadují explicitně loajalitu, věrnost, nenutí k plnění předepsaných povinností, nesankcionizují, přímo neexkomunikují a zároveň poskytují osobní i společenské uspokojení. v celé bohatě nuzné šíři nabídky zábavního průmyslu splňuje tyto podmínky jedna odnož, dá se říct, téměř dokonale.

Jaký vstup spojuje jednu operu, jednu divadelní hru, film, široké zpravodajství a vysoký zájem veřejnosti, tedy různorodé kulturní výstupy s odlišnými prameny a zdroji?

Není to válka ani revoluce, nejsou to politické ani sociální události. Je to taková bezvýznamná pohybová hra, jmenuje se hokej. Kterou stavbu v ČR sledovala kdy média s takovou detailní pečlivostí, jako by šlo o přelomovou historickou událost? Stavbu hokejového stadionu. Hokej, toť důvod, který několikrát vyhnal statisíce lidí do ulic s nadšením a prapory.

Je to sport, který doba osvobodila od funkce štítu národních a ideologických zájmů, aby se stal náboženstvím sám pro sebe, splňujíce ona výše uvedená kriteria . Stejně jako historická náboženství si každá západní kultura vypěstovala svou oblíbenou sportovní disciplínu, které se s potěchou aktivně, ale hlavně pasivně oddává.

Kromě daných kritérií splňuje i mnohá další, která jsou pro mnohá náboženství charakteristická. Třeba napětí, které poskytuje, je atributem nutným pro život každého jiného náboženství.

Stačí provést jednoduchou komparaci mezi současným křesťanstvím a islámem. Na jedné straně vyhaslé, civilizací sterilizované náboženství, na straně druhé vysoko šlehající plameny. Ostatně jedině konflikt dokázal vzbudit na straně západního kulturního okruhu jakousi víru v demokratické principy, a to ještě musí neustále odrážet prudké ataky relativizace.

Náboženství dokáže infiltrovat celou šíři kulturních projevů společnosti, ať už jsou odkazy na něj pozitivní nebo negativní. To se sportu podařilo v nebývalé míře.

Jasným důkazem pro to je fakt, že sportu je věnováno nejširší monotematické zpravodajství celoplošných nespecializovaných médií, množství televizních sportovních přenosů a dalších pořadů, věnujících se jednotlivým sportovním odvětvím.

Média tak sportu a jeho činitelům propůjčují část své nezaslouženě silné autority, pěstujíce si tak velmi šťavnatou úrodu.Sport je pro udržení takové pozice dostatečně vybaven -- je podporován celospolečensky, může mu být dána jednoznačně pozitivní nálepka a zároveň může být vštěpován, jako vhodná aktivita, každé nové generaci od prvních krůčků -- což je pro náboženství nutné. Sport navíc nepotřebuje kazatele.

Tímto mu , s opravdu mnišskou oddaností, slouží média, přičemž svou "modlitebnu" má doma každý. Zato se honosí celými legiemi "svatých", jelikož oddati se sportu je považováno téměř za hrdinství.

Je zde i další aspekt náboženství. Sport plní funkci jednoho z prostředníků mezi dvěma, jinak vzájemně oddělenými, kategoriemi dění -- mezi děním uskutečňovaným aktivní mocenskou elitou a děním reprezentovaným pasivní občanskou masou , tedy mezi děním dějinným a děním mimodějinným. Každý politik bez výjimky se hlásí k této "konfesi", což mu zaručí politickou přijatelnost a lidu pocit, " že v tom jede s námi".

Je dokonce dobrým mravem prokazovat, že je "aktivním věřícím", a tak někdo běhá, někdo hraje fotbal a jiný zase lyžuje. To vše za účasti kamer a fotoaparátů. Obyčejný člověk při takovém spojení cítí ten příjemný, hřejivý, avšak zcestný pocit, že je účasten něčeho důležitého.

Sport taky v mnohém čerpá od svých náboženských předchůdců, nevynechává snad žádné etapy náboženské evoluce -- uctívání připomínající rity animistických náboženství, dekorování "válečnými barvami", modlitební praktiky zúčastněných i přihlížejících, čerpající z monotheismu, identifikace na základě národní příslušnosti a koneckonců vytváření jakési fans-ideologie, zhusta podporované nadnárodními giganty, které sport živí. Navíc se vše neodehrává na hřištích a v tělocvičnách, nýbrž v chrámech, jak už dnes všichni víme. Je to opravdu pestrá směsice amputovaných a posléze sešitých údů.

Jsou samozřejmě i faktory, které sport-náboženství od ostatních odlišují, a které jej činí vhodným pro postmoderní společnost. Na jedné straně si nenárokuje absolutní oddanost a s končící hrou je dovoleno do příště zapomenout a dokonce i něco vynechat. Na straně druhé je sportovní zápas ve své podstatě nekonečný. Po jednom přichází nový a další, ukončený cyklus, je periodicky znovu započat a boje jsou sváděny za stále přítomného a již zmiňovaného napětí.

Vzhledem k volné a nezávazné organizaci je možné v rámci sportu-náboženství provádět takřka jakékoliv personální změny, což prospívá přitažlivosti i resistenci proti působení času. Sport také, na rozdíl od ostatních náboženství, akcentuje individuální rovinu prospěšnosti a smysluplnosti, což plně odpovídá bourání představy o kolektivním přístupu: Míra oddanosti se diametrálně liší. Je tedy ponecháno na každém, zda se zúčastní přímo nebo skrze médium.

Tento fenomén není žádnou virtuální realitou. Je to expandující a pravidelná skutečnost v podobě masových společenských událostí spojujících dnes a denně miliony "věřících" v chrámech i u domácích modliteben, napříč pohlavím, věkem i společenským zařazením. Chybí zde jen jedna nepodstatná maličkost.

Sportu-náboženství totiž chybí logos, princip, smysl. Je to možná neuvěřitelné, ale je to tak. Kdo z těch, kteří jsou ochotni vyjít do ulic oslavovat nějaký sportovní úspěch, by byl ochoten jít demonstrovat za dodržování lidských práv, za životní prostředí nebo třeba proti benevolenci vládců? Tuším pusto v ulicích.

Toto náboženství, jakkoli je skutečné, je slupkou bez obsahu, což vlastně vyhovuje všem. Mysleme na to , až bude zase Češství jásat na Staroměstském náměstí nad dalším velkým vítězstvím nad světem. Vytáhneme na chvilku mrtvolu z mauzolea, obnovíme impregnaci a šoupneme ji zase rychle zpátky. Venkovní prostředí jí nesvědčí.