Děkuji M. V. Steinerovi za jeho zajímavý článek k problémům českého školství na základě německé zkušenosti ZDE. K tomu bych chtěl z osobní zkušenosti dodat toto:

Největším problémem s c.k. rakouským školským dědictvím je jeho zastaralost, spočívající v tom, že se od žáků ve škole vynucují pasivně nabiflované informace. Dobrá škola naučí žáka metodě: jak se orientovat v problému a jak ho vyřešit, jak rozebrat umělecké či literární dílo, co dobrého si z něho vzít. NEMUSÍ žáka či studenta naučit VŠECHNO. Stačí mu ukázat na několika příkladech, praktických projektech, jak se věci dělají, a pak ho postrčit do světa, aby je sám dělal. České školy drtivou většinou nepřipravují mladého člověka na to, aby se samostatně dokázal zmocnit světa. Vytvářejí falešný dojem, že se člověk dokáže ve světě orientovat nikoliv tím, že bude schopen se vyjadřovat, že bude schopen situaci kolem sebe analyzovat a syntetizovat, ale tím, že bude pasivně opakovat obrovské množství náhodných encyklopedických faktů. Přetěžují ho i zbytečným množstvím vyučovacích hodin.

Tak se na středních školách v ČR v hodinách české literatury žáci dosud převážně biflují nesmyslná data, kdy vyšla která knížka - že by se ty knížky četly a v hodin se mluvilo o tom, co se z nich vzít, to už se dělá méně. Ještě loni na podzim měla velké problémy jedna studentka bohemistiky na gymnáziu v Pardubicích, kdy tam šokovala starší profesorku češtiny tím, že - ó hrůzo hrůz! do hodiny připravila studentům fotokopie několika básní probíraného autora a chtěla je se studenty rozbírat. "Proč jim to dáváte, oni žádné texty nepotřebují," pravila zcela vážně tato "učitelka".

Studoval jsem v letech 1968 - 1972 na Gymnáziu v Praze 7 Nad štolou. Škola měla tehdy pověst údajně elitního ústavu. Úroveň výuky byla strašná. Takzvaná "výuka" totiž spočívala v tom, že učitelé celou hodinu mechanicky diktovali studentům ve třídě svůj výklad (takto se, dávno před vynálezem knihtisku rozmnožovaly ve středověkých klášterech knihy - že text jeden mnich předčítal a ostatní ho psali.) Druhý den při zkoušení vyžadovali, aby studenti uměli nadiktovaný text odříkat přesně nazpaměť. Tak jsme nečetli v hodinách české literatury nic od Boženy Němcové, ale museli jsme se nazpaměť naučit asi desetiřádkovou charakteristiku "jaká byla Babička". :)

Vzhledem k tomu, že každý den bylo sedm až osm vyučovacích předmětů a v lidské moci prostě nebylo nabiflovat se ze všech hodin na druhý den všechno, bylo nutno dělat strategické úsudky, jak pravděpodobné je, že člověk bude v kterém předmětu druhý den vyvolán. Jinak se "učení" nedalo zvládnout.

Dodnes vzpomínám na jednu skutečnou pochoutku někdy z prvního ročníku. Učitelka na přírodopis nás přiměla, abychom si papír o velikosti A3 rozdělili na kolonky, čtverce každý o straně asi 3 cm. Vzniklo tak asi třicet nebo čtyřicet kolonek. Do každé z nich nám pak učitelka nadiktovala několikavětou charakteristiku různých hornin. Museli jsme se to pak celé naučit nazpaměť a ona nás z toho zkoušela. Jinou pochoutkou byl zeměpis a vyjmenovávání, jaký je v tom kterém světovém městě průmysl (na každé město bylo vždy tak osm - deset položek). Skutečně osvícená práce.

Mohu řící s naprostou určitostí, že celé tyto čtyři roky trápení byly naprosto k ničemu. Biflováním získá člověk krátkodobé vědomosti, které po dvou třech týdnech zapomene. Z té školy jsem si za celé čtyři roky neodnesl nic. Hluboké a trvalé vědomosti získává člověk tím, že něco prakticky DĚLÁ. To, co umím a vím, jsem se pak naučil na vysoké škole, která kupodivu, ač to bylo za hlubokého komunismu, vedla studenta daleko víc k samostatné a zvídavé práci. A pak, paradoxně, až na univerzitě v Glasgow, protože nejvíc se člověk naučí tím, když sám něco učí.

Obávám se, že se na mnoha českých školách dodnes diktuje v hodinách studentům učivo stejně, jak tím zbytečně otravovali nás před třiceti lety. (Učitel si přirozeně mohl to, co léta dalším a dalším ročníkům v hodinách znovu a znovu diktoval, nechat rozmnožit a studentům rozdat, jenže co by pak s těmi studenty v těch hodinách dělal? Učit tito lidé neuměli...)

I v České republice se však nyní vyučování na školách snad už mění, takže traumatická zkušenost, jaké jsem byl před lety vystaven nesmyslně já a mí spolužáci, by měla dříve nebo později být už jen smutnou minulostí.

Nedávno jsme o tom hovořili ve vlaku z Přerova do Prahy s Ondřejem Hausenblasem, který už dlouhá léta usiluje o modernizaci českého školství. Namítl jsem mu ovšem, když mi vysvětloval, že je na mnohých středních školách tvrdá diktovací a biflovací metoda už na ústupu, že při přijímacích zkouškách na vysoké školy se stále ještě většinou vyžaduje ona nesmyslná změť nabiflovaných encyklopedických znalostí. Uznal to, ale poukázal na to, že na archaickou maturitu a špatné přijímací zkoušky na vysokou školu se lze naučit až na poslední chvíli: stačí prý tomu biflování věnovat až poslední půlrok gymnázia: ty léta předtím se dají využít daleko kreativněji a smysluplněji.

Problém jsou právě ty přijímačky. A mnozí - dokonce i univerzitní - učitelé. Zjistil jsem s hrůzou, že na jedné české vysoké škole se nepožaduje při zkoušce samostatný názor a schopnost analýzy určitého literárního díla - student má za povinnost vyjmenovat, jaká k danému dílu vyšla sekundární teoretická literatura! Doufejme, že tohle všechno bude brzo odváto s větrem a české školství vstoupí do moderního věku.

Ještě drobnost k článku pana Steinera - stejně jako v ČR, i v Británii existuje na vysokých školách numerus klausus. V Británii na univerzitu nepřijmou každého, každá vysoká škola má státem určený limit počtu studentů, které může přijmout, i když Blairova vláda usiluje o zvýšení počtu studentů na vysokých školách na 50 procent veškeré mladé populace. V současnosti studuje v Británii na vysokých školách asi 34 procent mladé populace. Přijímací zkoušky se v Británii na vysokých školách (s výjimkou pohovorů na Oxfordu a Cambridgi) nekonají, studenti (i nakonec v Oxfordu a Cambridgi) se přijímají na základě maturitních výsledků. Maturity jsou v Británii písemné a centrálně celostátně zadávané. Maturitní písemky se neopravují ve školách, kde se studenti podrobují zkouškám, ale existují pro ně speciální celostátní examinátorské rady, takže jednotné hodnocení výsledků po celé zemi je víceméně zaručeno.