|
31. 1. 2003
Připomínka jiné válkyDopis jugoslávskému velvyslanci: |
|
Pod ním byl rozhovor s Jiřím Dienstbierem a titulkem: Není bombardován Miloševič, ale Srbsko... Nebyl jsem tehdy delegátem sjezdu, ale "pouze" akreditovaným novinářem. Přesto jsem považoval za svou morální povinnost pouze nesedět a nečekat. Na to, jak dopadne sjezd, na to, jak dopadne válka. Vydal jsem tedy noviny, které nezamlčovaly nic, ale ani nic nepřikrašlovaly. Psaly i o tom, že Miloševič disponuje dvěma soupravami Tamar a sadou raket SS 300, které jim "neznámo odkud" přistály na bělehradském letišti půl hodiny předtím, než jej zničily bomby z amerických bombardérů. Tuto informaci neměla ani česká rozvědka, získali jsme ji spolu s fotografií přímo z Bělehradu, ve kterém ještě fungovaly telefony - několik hodin poté, co ukrajinský Ruslan dosedl na dráhu letiště a půlka bělehradské vlády tam stála v pozoru a salutovala... Tamary a rakety pak Miloševič použil k zlikvidování "neviditelného" amerického bombardéru, čímž rozzuřil Madeleine Albrightovou do té míry, že mu tehdy pohrozila "omezeným" nasazením jaderné zbraně... Měli jsme i informace o britské pancéřové jednotce, která byla "záložní" pro případ, kdyby došlo k pozemní "operaci". Měli jsme ale i fotografie, které si ničím nezadaly se snímky z koncentračních táborů nacistického Německa... Některým delegátům se dopis do Srbska zalíbil a přesvědčili mne, abych mu nalezl adresáta a rozmnožil jej. Oni prý ho podepíší také... Adresátem se nakonec stal jugoslávský velvyslanec J.E. Djoko Stojćić. Ten dopis podepsalo během dopoledne v předsálí více než 350 delegátů sjezdu, což byla nadpoloviční většina. Podepsali i někteří poslanci. Podepsal i čestný předseda strany Klaban. Podepsali jej i někteří náměstci ministrů či jejich asistenti. Ti přinášeli omluvný vzkaz od svých šéfů - členů vlády, tvrdíce, že pan ministr se omlouvá, on že by ten dopis podepsal také, ale je vázaný usnesením vlády... Vlády, která po bouřlivém šestihodinovém jednání nakonec souhlasila s "humanitárním bombardováním" Bělehradu.
Od některých, včetně dnešního předsedy Parlamentu Zaorálka, který bombardování Srbska tehdy z řečniště sjezdu obhajoval nejplameněji, jsem si vysloužil nenávist a záštiplné komentáře. Od některých posměch. Od jednoho hloupého novináře z Deníků Bohemia pak sloupek, který díky šéfovi politické rubriky nikdy nevyšel, ve kterém mě označil za srbského agenta... A jelikož tehdy nešlo stát stranou, šlo jen podepsat nebo nepodepsat, vím z té doby velmi dobře, kdo je kdo. A pamatuji si to. Dodnes. Vládě Miloše Zemana tehdy hrozilo vyjádření nedůvěry více, než kdy předtím a kdy potom. Kompromis se v té emocemi rozjitřené chvíli hledal stejně těžce v sále, jako v předsálí. Byl-li někdo proti, nebyl pro. Ten dopis zveřejňuji spolu s historií jeho vzniku pro čtenáře Britských listů ještě jednou nyní, po několika letech, ve kterých se vyjasnilo, že drogoví bossové nejsou spasitelé Kosova, že mnohé továrny nebyly zbrojovkami, ale továrnami ryze civilními, že zemřít měla spou s hrdými Srby i srbská ekonomika, která mohla ohrožovat německý blahobyt. Vyjasnilo se i to, že bránit vlast se zbraní v ruce znamená vraždit "ty druhé". I když mnohdy jen proto, aby "ti druzí" nezavraždili o minutu později mne... Po několika letech vzájemného vraždění se pak dá stěží znovu žít vedle někoho, kdo mi zabil bratra, matku, dítě. Ten dopis je totiž svědectvím našeho pokrytectví, se kterým jsme vstupovali do NATO, aniž se nás kdo ptal. Se kterým jsme mlčeli, když o pár dnů později na Bělehrad padaly americké a britské bomby. A my tehdy nedokázali říci NE. I když jsme mohli. Ten dopis je svědectvím zbabělosti necelých dvou desítek českých sociálně demokratických minsitrů, bez jejichž souhlasu by tehdy válka nemohla začít. A ten dopis je i omluvou těch, kteří své NE tehdy řekli a přesto jim to nebylo nic platné... Jeho Excelence Djoko Stojićić
Velvyslanec JFR Praha 1 Mostecká 15 Vážený pane velvyslanče, dovolte mi, prosím, vyjádřit hlubokou lítost nad vývojem situace, kterého jsme dnes svědky. Agrese má býti zvána agresí a nikoliv humanitárním úsilím. Úsilí o dohodu by se nikdy nemělo propagovat a vynucovat řízenými střelami a bombami. Tento stát již několikrát ve své historii zažil import vzletných myšlenek za asistence tanků. To, že paměť některých českých politiků, ale i některých českých občanů nesahá dnes dál, než do roku 1989, je zřejmě politováníhodná realita. Polovina českého národa (podle prozatím kusého průzkumu veřejného mínění) nesouhlasí s vojenským řešením Severoatlantické aliance. Čeští občané se však neměli právo vyjádřit v referendu k této věci stejně, jako se neměli právo vyjádřit ani k dělení své vlastní země. To dokládá, že vina jedněch by neměla padat na hlavy druhých. Nesuďme národy, souzeni musí být vždy odpovědní - v tomto případě politici a generálové. Těší mne, že v sociální demokracii, jejíž jsem členem, se našlo dvanáct odvážných a moudrých poslanců, kteří nezvedli svou ruku k souhlasu s vysláním českých vojáků proti svrchovanému státu. Je to pro mne naděje, že i my se ideály demokracie jednou naučíme ctít jako nejvyšší cíl politiky a nebudeme podléhat mediálním manipulacím. Mezi českým a srbským národem existovalo dlouhá staletí tradiční přátelství, dané nejen všeslovanskou myšlenkou, ale i příbuzným jazykem, kulturou a náboženstvím. Existovalo ale i mezi Čechy a Chorvaty, Černohorci a dalšími. Proto je pro řadu z nás v Čechách nepochopitelný vývoj Jugoslávie v posledních letech. Pamětníci asi nezapomenou ani na postoj Vašeho lidu a Vašich politických představitelů v letech pro nás tak bolestných, jako bylo oklešťování suverenity a okupace nacistickým Německem či okupace naší země vojsky Sovětského svazu v roce 1968. Ta "dočasnost" jejich pobytu v Československu trvala u nás dvacet let. Svobodu a ducha národa však nezlomila. Doufám, že tradici přátelství národů obou našich zemí nepřeruší ani okolnosti, které ani Vy, ani já nemůžeme změnit naráz. Demokracie, úcta k právu a svobodě jednotlivce, společenství svobodných a hrdých občanů, respektující druhé a ctících zásady lidství se nedá exportovat. Demokracie se nedá vybudovat ani násilím - útoky raket, nálety a bombardováním či dokonce tanky. Demokracie nesmí ale nikdy stát ani na kořenech zbrocených krví svých vlastních občanů. K demokracii musí každá země dospět sama - občanskou a politickou zralostí obyvatel. Jen dialog všech se všemi tomuto snažení může napomoci, dát trvalost a sílu. V naší vlasti je tato sebevýchova stejně těžká, jako v mnoha dalších zemích a těžko můžeme říci, že je u konce. Chápu v této věci Vaše postoje, plné žalu a bolesti a přesto se domnívám, že musejí ještě existovat cesty k mírovému řešení a odvrácení dalšího utrpení obyvatel vaší země. Pokud existují, využijte jich, pokud je to ještě možné. Jedna z velkých postav naší křesťanské historie - Mistr Jan Hus řekl: "Mluv pravdu, miluj pravdu a přej pravdu druhým." Za svou pravdu i zemřel. A jeden z největších politiků současnosti, Michail Sergejevič Gorbačov při své návštěvě Prahy před řadou let toto životní krédo Mistra Jana doplnil: "Braň pravdu - a to je to nejtěžší." Přijel tehdy do Prahy říci Čechům a Slovákům, že jeho země už nikdy nebude vynucovat svou pravdu tanky... Je sice možné (a možná i správné) zemřít za vlast - svobodný, hrdý a nikým nepokořený, namísto života v hanbě okupace a nesvobody, je ale možné i žít a zůstat nepokořený, a přitom bránit pravdu a všechny vznešené ideály, z nichž vyrůstá tradice národa i státu. Vašeho i našeho. Je třeba si vážit svobody, ale i života. Berte prosím můj dopis Vám jako výraz podpory pro jakékoliv rozumné a lidské řešení nelehké a tragické situace, ve které se Vaše země ocitla, které povede k mírovému řešení. Berte jej zároveň i jako odsouzení agrese a plnou podporu petice za ukončení útoku NATO vůči Vaší zemi. S úctou |
Podepsali jej i někteří novináři akreditovaní na sjezdu, kterých si dodnes vážím. Narozdíl od těch druhých. Podepsali jej i někteří senioři, kteří prošli peklem 2. světové války, peklem koncentračních táborů nacistů i lágrů komunistů. 
