13. 4. 2004
0,7 l HitleraU leckterých historických skutečností jsme ochotni připustit jejich chronologický vývoj i poté, co se udály a staly se pro nás určitými formami paměti. Některé ale považujeme za neměnné a vývojově uzavřené. |
Paměť člověka je dokazatelně auto-manipulativní a stejný proces paměti společnosti ( lépe řečeno kultury) je umocněn nutností identifikovat se s vlastní minulostí a tedy ji více méně sjednotit v monolit, ve kterém se události, pamatované různě, podvolují jedné kolektivní paměti, kterou pak nazýváme jako paměť nebo historie národa, obce či rodiny. Tento monolit musí být pro svou uchopitelnost dostatečně pevný a soudržný, aby nemohl být převálcován jiným monolitem, tvrdším a větším. Je pro to pádný důvod, nese v sobě hodnotový substrát, z něhož vyrůstají a čerpají budoucí ztotožnění. Má však nedostatek, Achillovu patu, která je navíc nebývale blízko srdce celého organismu. Jakákoliv přiznaná historie se ze své podstaty nemůže uzavřít a pouze si uchovávat své nabyté a úročit to nekonečně dlouho; pravidlem pro každé formování historie je fakt, že sled jejích událostí je nepřetržitý, což činí z každého monolitu-historie rytíře s otevřeným hledím a beze zbraně, na nějž se valí jeden útok za druhým. Společenské historické povědomí pracuje proti proudu času, je jím strháváno, ale zachytává se za každou překážku v jeho toku. Obsahuje zároveň mechanismy evoluční ( návaznost na její odkazy), revoluční ( překonávání skončených epoch) i statizující ( tendence upadávat do identifikačních stereotypů). Dotěrnost kvanta nových událostí nutí toto pevné, ale plující monstrum neustále relativizovat s tím, že co se ocitá na okraji monolitu, je vydáno neustálému omýlání a nabalování, takže monolit má měnící se tvar a stabilnější jádro. Jsou tedy takové historické skutečnosti , které můžeme relativizovat za značné ochoty zůčastněných. Existují však historické skutečnosti, u nichž nejsme ochotni připustit, že by se jejich význam mohl v čase proměňovat a považujeme je za historicky stabilizované v pozici, která jim byla přidělena poté, co se odehrály. Bezpochyby je takovou událostí 2. světová válka - byli označeni původci, viníci, zůčastnění, vítězové, poražení, příčiny, dopady atd. Tato válka se stala historickou událostí s oficiálním mezikulturně jednotným náhledem, jedno jestli přijatým s nadšením či hořkostí. Za hlavního strůjce byl právem označen Adolf Hitler a jeho Třetí říše a dostalo se mu až mytizujícího historického přijetí. Celou druhou polovinu 20. století byl, vyjma skupinky neonacistů a perverzních poddaných síly moci, vnímán jako koncentrace absolutního zla a jen vyslovit jeho jméno mohlo být krajně nemorální. Uběhlo padesát let a situace se mění. Proč půl století? Odchází generace, které byla s touto historickou událostí osobně emocionálně spjata, a která zajišťovala živoucí memento mori války. Generace následující už se o ní dovídá pouze zprostředkovaně, tudíž ji nevidí a chápe jinak. Válka už není přímo spjata s jejich životem, je cizí. Nedávno českým mediálním trhem proběhla nenápadná zpráva o zvláštním jevu - jistý italský podnikatel opatřil lahve se svým vínem vskutku "originálními" etiketami. Televizní záběr zdokumentoval vinný archiv, kde vedle sebe spočinuli Hitler, Mussolini, Mao a další nechvalně historicky proslulá individua. Podnikatel, s nezaujatým výrazem ve tváři, zdůvodňoval své jednání okamžitým kladným vlivem na obrat a nejevil jiné poblouznění, než z chrochtavého štěstí skotačivých zlaťáčků. Česká média pojala tuto zprávu vesměs jako tzv. zajímavost, tedy něco pro oživení zájmu, tedy zprávu bulvární. Mohlo by se zdát, že pokud je tato událost brána v médiích jako okrajová, nebude to mít na společenské historické povědomí markantní vliv. Opak je pravda. Pokud by média vyvolala polemiku na toto téma, znamenalo by to, že imunita organismu společnosti je v pořádku, jelikož adekvátně reaguje na určité napadení. Zpráva však byla pojata tak, aby byla vstřebána jako něco exotického, ale neškodného - je to podobné, jako když se organismus člověka nebrání viróze. Je paradoxní, že taková ubohost nebyla odsouzena, zatímco vydání Mein Kampf bylo a je pranýřováno veřejně i oficiálně. Zatímco však vydavateli knihy Mein Kampf nemůže být dokázán nekalý úmysl, pak u zmíněného italského podnikavce nelze pochybovat, což sám přiznal - chce se obohatit, jedno jak. Historický jev docestoval časoprostorem do stadia vyprchání etického hodnotového potenciálu - slovo Hitler už přímo nekonotuje s hrůzou 2. světové války, zůstala mu jen ta povrchní mysterióznost, stejně jako k tomu dříve došlo u Napoleona. Nejprve jednoznačný symbol se stává obchodovatelným artiklem a z hodnoty morální se stává hodnota směnná, která není závislá na společenském mínění, ale na nabídce a poptávce. Zbývá pouze zjistit, jak vzniká souvislost mezi zápornou historickou postavou a alkohlickým nápojem. Lze namítnout, že vždy existovaly ideologické skupiny, které tento symbol považovali za pozitivní. Ty se však vždy, řádně pojmenované a zařazené, ocitaly na sociální periferii - v takové kobce, kterou nemohou dobrovolně opustit, aniž by se vzdaly svého přesvědčení. V tomto případě si vůbec nemusíte kupovat láhev vína s podobiznou nacistického vůdce. Důležitější je fakt, že tato skutečnost byla medializovaná ( tedy historicky uskutečněná) formou takového dezertu, který si můžeme dát po dobrém obědě a přitom sineztížíme zažívání. Jakoby bezvýznamná událost tak relativizuje tu, z níž vzešla, přičemž se k ní má, co do množství hodnotových analogií, asi jako zrnko písku k slunci, co do velikosti. Přírodní národy, jejichž společenský systém není schopen akceptovat historickou formu sounáležitosti, se snaží za pomocí různých rituálních technik nával nových událostí absorbovat a trasformovat do podoby, která s jejich systémem koresponduje. My tuto možnost nemáme, neboť náš postoj k historii je identifikační. Přírodní národy platí za vědomé odmítání pokroku krutou daň - jsou pohlcovány adaptabilnějšími kulturami. Půjdeme-li cestou rozmělńování historie, může se nám přihodit něco podobného. |
Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
13. 4. 2004 | Demokracie a terorismus | Mojmír Babáček | |
13. 4. 2004 | 0,7 l Hitlera | Bohumil Kartous | |
13. 4. 2004 | "Dej mi čouda" - o rozpadu muslimských hodnot | ||
12. 4. 2004 | Hody, hody, dej sem prachy! | Jan Paul | |
9. 4. 2004 | "Demokrati" proti "totalitě"... anebo to je naopak? | Ondřej Slačálek | |
9. 4. 2004 | Česká drahota | Radek Mokrý | |
9. 4. 2004 | Architektonická soutěž na novostavbu vědecké knihovny v Ostravě. Ano, nebo ne? | Martin Strakoš | |
9. 4. 2004 | Irák: Bush a Blair zapálili oheň, který je možná stráví | ||
9. 4. 2004 | Bude Evropa kolonizována muslimy? | ||
9. 4. 2004 | Národ, který nechce být svůj | Efraim Israel | |
8. 4. 2004 | Kde jsou lidé hloupější, v ČR nebo v Británii? | Jan Čulík | |
8. 4. 2004 | Ivan | Jaroslav Hutka | |
8. 4. 2004 | Co je příčinou světového antiamerikanismu? | ||
8. 4. 2004 | Sebrané vytáčky Kamila Čermáka | Jan Čulík | |
7. 4. 2004 | O bulvarizaci médií | Václav Žák |