Kanadský reportér Dan Gardner podal zprávu o situaci přímo od pramene - z Taškentu. Vrátil se v ní o několik desetiletí dozadu, k době prezidenta Franklina Delano Roosevelta. Když se prezidentovi vytýkalo, že se přátelil s Anastasiem Somozzou, brutálním nikaragujským diktátorem, poznamenal, že "to je náš darebák" (doslova "son of a bitch").

Během studené války bylo toto motto přijato americkými "realisty", kteří argumentovali, že byly Spojené státy "ve válce na život a na smrt" se Sovětským svazem a nemohly si dovolit, aby ideály měly vliv na jejich volbu spojenců. Podle toho, že se paktovaly s jinými diktátory, jim zřejmě nešlo o ochranu lidských práv ani na sovětské ani na své straně, nýbrž o politickou moc a ovládnutí přírodních zdrojů. Ochrana lidských práv byla a zůstává jen zástěrkou. Dnes, kdy Spojené státy čelí hrozbě islámského teroru, považuje Bílý dům muže druhu Anastasia Somozzy opět za své přátele. Patří k nim také Islam Karimov, uzbecký prezident.

Z oblastního tajemníka za sovětské éry se vypracoval továryšč Karimov v r. 1991 po rozpadu SSSR na funkci prezidenta Uzbekistánu. Jeho vládu charakterizuje rostoucí korupce a brutalita. Volby jsou podvodné, sdělovací prostředky jsou pod tuhou státní kontrolou a mučení zatčených se stalo běžnou vládní procedurou. Jako odpověď na teroristické bombardování v r. 1999 přišla masívní vládní kampaň pronásledování a asi 6,500 lidí bylo uvrženo do vězení za nenásilné vyjadřování náboženských a politických názorů.

Americké ministerstvo zahraničí označilo v r. 2003 situaci v Uzbekistánu za "velice špatnou". "Freedom House", uznávaná nevládní organizace založená paní Eleanor Rooseveltovou (manželkou prezidenta Roosevelta), označuje situaci v Uzbekistánu jen o chlup za méně špatnou než jaká byla v Iráku za Saddáma Husseina. Při tom není žádných známek, že by se situace mohla v dohledné době zlepšit, ba právě naopak. Hlavní město Taškent se otřásalo koncem března 2004 sérií sebevražedných výbuchů a přestřelkami mezi policií a ozbrojenými extremisty, při nichž zahynulo více než 40 lidí. Bombové útoky vedly k masívní odvetě. Mezinárodní pozorovatelé se obávají, že v blízké době dojde k dalšímu utažení šroubu. Zcela jasně je Islam Karimov "naším darebákem", jak jej charakterizoval Roosevelt. Otázkou je, zdali by se neměl Západ, tedy především USA, přátelit s tímto režimem podobně jako se distancoval od režimu Kim Il-Jonga v Severní Koreji a od vojenské kliky v Burmě (Myanmaru), nebo jej naopak přijmout za "našeho milého darebáka".

Daniel Pipes, ředitel "Fóra pro Střední východ" a vlivný americký zahraničně-politický komentátor přirovnal toto dilema k situaci za studené války. Tehdy podporovaly Spojené státy autokratické protikomunistické státy, ale prý neexistuje žádné pravidlo o tom, koho podporovat a koho zatracovat. "Všechno záleží na bilanci: sečtěme náklady, co nás to stojí takového darebáka vydržovat a odečtěme výhody, které nám spojenectví s ním přináší, a máme to", říká pan Pipes. "Jestliže výhody převyšují náklady, musíme si potřásat rukou třeba i s ďáblem. Spolupracovali jsme se Stalinem proti Hitlerovi. Bylo to snad nesprávné? Spolupracovali jsme s Čínou proti Sovětskému svazu. Spolupracovali jsme s Irákem proti Iránu. V určité době, na určitém místě a v omezeném rozsahu má taková spolupráce význam", řekl Daniel Pipes.

Strategický význam přátelství s Islamem Karimovem je ohromný. Uzbekistán má 25 milionů lidí a je tedy nejlidnatějším státem ve Střední Asii. Představuje téměř polovinu všeho obyvatelstva, které "sedí na dosud nedotknutých zásobách ropy". Uzbekové a jejich sousedé jsou většinou chudí muslimové, takže jsou potenciálním cílem pro islámské teroristy, kteří by mohli oblast destabilizavat. Naproti tomu je režim Islama Karimova naprosto světský (sekulární) a bezohledně potlačuje islámské organizace. Prezident Karimov dal bezvýhradnou podporu Američanům v jejich válce proti terorismu. Podporoval americkou invazi do Afganistánu a do Iráku a dokonce povolil Američanům, aby vybudovali vojenskou základnu, první americkou vojenskou základnu na území bývalého Sovětského svazu. Ta byla neocenitelným pomocníkem při útoku na Afganistán a stala se významným střediskem v této oblasti.

Robert Templer, asijský ředitel "Mezinárodní skupiny pro krize" uznává, že státy musejí jednat prakticky při posuzování svého vztahu k brutálním režimům. Má ale námitky proti tomu, že by byl Karimov účinným pomocníkem v boji proti terorismu. Podle jeho názoru zahánějí takové režimy, jako je jeho, občany do ilegality, což ve Střední Asii znamená do náručí islámských extremistických skupin. Navíc má mučení velký vliv na rodinné příslušníky postižených provinilců a na celé obce. Radikalizuje obyvatelstvo a vede mezi lidmi k násilí, což vyvolává další násilné reakce. Takže v tomto ohledu vede zjevné porušování lidských práv a nedostatek politické a náboženské svobody k situaci, za které vzniká terorismus. Pan Templer ale nepřipomenul, že k podobnému stavu mohou vést okolnosti, kdy vesměs chudé obyvatelstvo "sedí na ohromných zásobách ropy" a je tedy potenciálním cílem propagandy, která na to poukazuje a požaduje, aby se toto obyvatelstvo na svém přírodním bohatství podílelo. Protože oblast ovládá "náš darebák", který nedovoluje žádné pokojné námitky, vyvíjí se situace směrem k násilí. Čtenář nemusí být absolventem vysoké školy politické (nebo jak se v Kanadě říká, "raketovým odborníkem"), aby takové souvislosti odhalil.

Pan Pipes uznává, že je spolupráce s diktátory riskatní, ale zastává názor, že ti mohou být velice prospěšní při potlačování islámského terorismu. Citoval zničení města Hama syrskou armádou, kde bylo zabito nejméně 20,000 lidí. Hama byla údajně střediskem opozičního Muslimského bratrstva. "Poté", řekl pan Pipes, "byl pokoj. Podobně v Egyptě a podobně v Alžírsku".

Pan Templer namítá, že se pan Pipes dívá na věci velice jednostranně. V Alžírsku, kde vojenský převrat zabránil Islámské straně převzít moc na začátku 90. let, došlo k občanské válce, při níž zahynulo téměř 120,000 lidí. Válka vrátila zemi o několik generací zpět a navíc vytvořila silný proud uprchlíků do Francie a Británie. Radikální islamisté byli mezi těmi, kteří ze země utekli, jak zjistila v minulém roce britská policie, když pozatýkala síť Alžířanů napojenou na organizaci al-Kajda. Útlak nepomáhá - jen přesouvá problémy jinam.

Podle pana Templera může vést spojenectví s tyrany k jinému nebezpečí "výbuchů". Studie teroristických skupin ukazují, že je velice nesnadné najít vztahy mezi terorismem a jinými jevy. Lidé, kteří se odpalují (páchají sebevražedné výbuchy) v autobusech, nejsou nevzdělaní, chudí, ani tělesně postižení, ani netrpí tím, z čeho by se dali podezírat. Je ale přímá úměra mezi rozsahem, jak jsou lidé utlačováni vládou a jak vláda dává mučit zatčené na jedné straně a rozsahem terorismu, k němuž v zemi dochází na straně druhé.

Paní Matilda Bognerová, dřívější ředitelka kanceláře "Human Rights Watch" (Hlídka lidských práv) v Taškentu se domnívá, že je radikální "Islámské hnutí Uzbekistánu" (IMU) dobrou ilustrací pro názory pana Templera. V r. 1992 zakázala Karimovova vláda opoziční světské strany a pozatýkala, mučila a ze země vyhnala jejich vedoucí. Potom začala potlačovat nezávislé imámy a jejich následovníky. V té době bylo velice málo známek, že by byla opozice násilná, ale někteří z těch vedoucích, kteří utekli do okolních zemí, zejména do Afganistánu, vytvořili IMU v r. 1997 a rozhodli se pro násilí a terorismus. Paní Bognerová řekla: "Kdyby nebyla vláda pronásledovala lidi, kteří později vytvořili IMU, tato organizace by nebyla vznikla".

Když tyrani vyvolají nenávist, tato nenávist se nezaměřuje pouze na tyrany samotné ale také na jejich spojence. Nejnovější zpráva "Krizové skupiny" ukazuje, že právě takový proces nyní probíhá v Uzbekistánu. Po útoku na Spojené státy 11. září 2001, kdy se Karimovova vláda začala poprvé objímat s Američany, se uzbecké obyvatelstvo domnívalo, že jim nové spojenectví přinese více svobody. Tyto naděje byly trpce zklamány. Místo toho bylo obyvatelstvo rozčarováno přítomností amerických vojsk a poznáním, že se západní instituce a vlády snažily zalíbit uzbeckému utlačovatelskému režimu.

S názory pana Templera, že potlačování obyvatelstva vede ke vzniku terorismu, také souhlasí Evropská únie. Chris Patten, evropský komisař pro mezinárodní vztahy, řekl ve svém nedávném projevu v Kazachstánu, že mučení a jiné porušování lidských práv neodstraňují a ani nemohou odstranit terorismus. Naopak jsou právě těmi faktory, které vedou k nenávisti a živí ji do té míry, že vzniká terorismus.

Je určitě překvapující, že v tomto ohledu prezident Bush naprosto souhlasil s panem Templerem a s názorem EU. Řekl letos v únoru: "Dokud bude Střední východ sídlem tyranie, beznaděje a hněvu, bude zdrojem mužů a hnutí, kteří budou znamenat nebezpečí pro Američny a naše přátele".

Prezident Bush měl mnoho podobných projevů a šel v nich dokonce dál a odsoudil politiku podpory pro "naše darebáky". Vloni například řekl: "Šedesát roků jsme omlouvali a trpěli porušování lidských práv na Středním východě, ale to nám nezaručilo vůbec žádné bezpečí, protože z dlouhodobého hlediska není možné koupit si stabilitu na úkor svobody. Americká politika hleděla jinam příliš dlouho, zatímco byli zdejší muži i ženy utlačováni, jejich práva ignorována a jejich naděje zklamávány. Dnes je ale té éře konec".

Opravdu je jí konec? Dobrou zkouškou je právě vztah prezidenta Bushe k Islamovi Karimovi. Podle dnešního stavu éra navazování přátelských styků s tyrany přímo kvete. "Spojené státy vysoce hodnotí stálou a umírněnou sílu ve velice rozbouřené oblasti", zněl text zprávy amerického ministerstva zahraničí a pokračoval: "Americko-uzbecké vztahy se v posledních letech velice nadějně rozvíjejí a dostalo se jim další podpory v březnu 2001, kdy se setkali ve Washingtonu, D.C., oba prezidenti. Ti podepsali Prohlášení strategického partnerství. Návštěvy Uzbekistánu na vysoké úrovni vzrostly po 11. září 2001. Zemi navštívil ministr obrany Donald Rumsfeld, ministr zahraničí Colin Powell a mnoho delegací z amerického Kongresu".

Strategické partnerství zahrnovalo americkou pomoc a úvěry ve výši 500 milionů dolarů, 25 milionů dolarů na vojenskou pomoc, 18 milionů dolarů na ochranu hranic a 1 milion dolarů pro uzbeckou policii. Uzbekistán toho poskytl Spojeným státům hodně. "Je blízkým spojencem Spojených států v Organizaci spojených národů", sdělilo americké ministerstvo zahraničí, "a sdílí s nimi stejné názory na řadu situací od Kuby po Irák, od rozšiřování nukleární technologie po šíření drog. Je velice důležité, že je Uzbekistán horlivým podporovatelem amerických vojenských akcí v Afganistánu a v Iráku a všeobecně války proti terorismu na celém světě". Tato podpora umožnila Američanům vybudovat svou leteckou základnu u Chanbádu, první americkou leteckou základnu na území bývalého SSSR.

Podobně jako v případě ostatních dohod, vyžaduje i "strategické partnerství" s Uzbekistánem americké potvrzení, že se v Uzbekistánu "zlepšuje situace v oboru lidských práv", aby mohla země i nadále dostávat americkou pomoc. V prosinci odmítnulo ministerstvo zahraničí takové potvrzení vydat, čímž ohrozilo jeden balík pomoci. Prezident Bush použil zaklínadla o národní bezpečnosti, čímž zrušil potřebu pro potvrzení a pomoc byla do Uzbekistánu odeslána. To je podle paní Bognerové a jiných mezinárodních pozorovatelů běžný přístup. Americké ministerstvo zahraničí nutí uzbeckou vládu, aby zlepšila svoje jednání s ohledem na lidská práva. Také financuje místní skupiny na ochranu lidských práv a rozhodně intervenuje ve prospěch pronásledovaných osob. Jenže Karimovův režim nebere takový nátlak vážně, protože ví, že peníze poplynou do země i nadále. Spolupráce, které si cení nejvíce, je vojenská a ta bude vzkvétat za všech okolností.

Pan Templer řekl loni na podzim, že ministr obrany Rumsfeld bude stále létat do Uzbekistánu a říkat panu Karimovi, že je úžasný a vůbec jak je všechno fantastické. V únoru byl ministr Rumsfeld opět v Taškentu, kde se rozplýval, jak silné jsou americko-uzbecké vztahy a navíc ještě neustále sílí. Uzbecká státní televize tyto projevy vysílala opakovaně. Pan Templer vidí nadšení Donalda Rumsfelda velice ironicky: "To, co dnes vidíte v Uzbekistánu, je totéž, co jste tam mohli vidět za sovětského prezidenta Leonida Brežněva. Jenže titíž lidé, kterým se kdysi hnusil Sovětský svaz, dnes milují Karimova".

Karimovovo chování nasvědčuje tomu, že si myslí, že mu budou Američani posílat peníze bez ohledu na to, zdali provede reformy nebo je pouze slíbí. Loni na jaře navštívili Taškent zástupci "Evropské banky pro obnovu a rozvoj" (EBRD) poté co pan Karimov ve svém dřívějším projevu slíbil, že napraví situaci s lidskými právy. V přítomnosti členů EBRD se o takových právech ani nezmínil a když se zmínili oni, sundal si sluchátka, aby neslyšel ani překlad. Nyní odmítla EBRD pokračovat ve finanční podpoře Uzbekistánu. V dubnu má americká vláda poslat další 50-milionovou splátku do Uzbekistánu a opět je zapotřebí potvrzení, že se tam zlepšuje situace s lidskými právy. Tentokrát je ale nebude moci prezident Bush obejít, protože peníze mají být odeslány z jiného legislativního zdroje. Nejnovější pošlapávání lidských práv a výbuch násilí v Taškentu vede pozorovatele k názoru, že bude situace s další splátkou americké pomoci zkušebním kamenem, zdali americká vláda skoncuje s dobrými vztahy k "našemu darebákovi".