V záplavě banálních, tendenčních a propagandisticky laděných, v nejlepším případě povrchních zprávách, postrádajících jakoukoliv hlubší reflexi situace, se přece jen najdou odvážné pokusy o objektivní zpravodajství či analýzu. V Německu se jich za poslední dva roky několikrát odvážily tři veřejnoprávní televizní stanice: ARD, Phoenix a francouzsko-německá stanice Arte.

Fundované, leč kritické hlasy byly z hlavního mediálního proudu takřka vyloučeny, lidem jako Scott Ritter (bývalý inspektor OSN v Iráku) či Hans von Sponeck (bývalý koordinátor OSN pro Irák) je poskytován prostor pouze v okrajových oblastech zpravodajství a publicistiky. Trend započatý válkou v Perském zálivu v roce 1991 mění objektivní analytické zpravodajství ve vojensko-ideologickou propagandu, masová média se stávají nástrojem politické manipulace. O to větší uznání patří všem těm jedincům, kolektivům a zejména malým nezávislým nakladatelstvím, kteří se snaží i nadále prolomit onu informační bariéru vystavenou pomocí finančních a politických tlaků. Díky jim je možné dostat se k informacím, které by jinak neměly nejmenší šanci proniknout k občanovi a které umožní pochopit celou hloubku irácké tragédie. Zároveň odhalí zrůdnost celé frašky tzv. osvobození Iráku a války proti Saddámovi.

Historie

Vztahy západních zemí, zejména Spojených států, k zemím Středního východu a Arabského poloostrova po II. světové válce jsou především určovány strategickými zájmy v oblasti bohaté naftou a ropným plynem. Po rozpadu starých monarchií, závislých na politické vůli Anglie a Francie, přichází k moci nová, mladá generace vůdců, kteří nejsou ochotni dřívější klasický politický kolonialismus vyměnit za kolonialismus hospodářský, s jehož pomocí by se opět zadními vrátky vrátila závislost politická. Ačkoliv se u nových režimů jednalo o ideologii, představující směsici evropských prvků idejí národního státu se silnými sociálními komponenty a umírněného, "liberálního" islámu, stačilo znárodnění ložisek ropy a zemního plynu, aby Amerikou zazněl výkřik o nebezpečí komunismu v těchto zemích: v tehdejší době dostatečná legitimace pro mobilizaci všech prostředků schopných tyto země destabilizovat.

V Iráku se počátkem 60. let uchopila moci strana BAAS, v roce 1968 dokonce její radikální křídlo pod vedením Ahmeda Hassana Al-Bakra. Jeho nástupcem do funkce prezidenta v roce 1979 se stal "favorit" Západu Saddam Hussein. Tuto roli měl určenu zejména během irácko-iránské války v naději, že dojde k zásadnímu oslabení fundamentalistického, protizápadně naladěného Iránu.

Otevřená podpora západních zemí Saddamu Husseinovi jim ovšem nebránila v tom, aby válku nevyužily k masovému prodeji zbraní oběma státům. Stokholmský institut pro mírový výzkum udává, že během této války dodávalo 52 států jedné či druhé zemi zbraně, z toho 29 států včetně USA oběma zároveň. Tento fakt byl potvrzen vyšetřováním Kongresu Spojených států v roce 1992. To zjistilo vysokou americkou účast na vyzbrojení Iráku chemickými a biologickými zbraněmi. Studie prokázala, že jak CIA tak i ministerstvo zahraničí byly nejpozději v listopadu 1983 o této skutečnosti informovány. Přesto ( nebo právě proto? ) dostal Saddam od USA kredity v hodnotě 1,7 miliardy dolarů. Během vlády prezidentů Reagana a Bushe nebyly Kongresu o těchto a podobných záležitostech podávány jakékoliv informace.

Válka v Perském zálivu I.

Na konci ozbrojeného konfliktu mezi Irákem a Iránem v roce 1988 činilo irácké zadlužení okolo 40 miliard dolarů, které se Bagdád snažil vyrovnat maximilizací těžby ropy. V této si-tuaci zvýšil Kuvajt ( v roce 1928 odtržen Brity od iráckého teritoria a ustanoven jako samostatný "stát" ) vlastní těžbu o 20%, čímž Iráku způsobil prudký propad ceny - zhruba o třetinu.

Zajímavý byl postoj USA, které na Saddamovy hrozby vůči Kuvajtu reagovaly vice než zdrženlivě: formou jakési reakce-nereakce sdělila mluvčí amerického ministerstva zahraničí, že ze strany Spojených států neexistují ( sic! ) žádné další bezpečnostní garance vůči Kuvajtu. "Otevřeněji" mluvila velvyslankyně Spojených států v Iráku A. Glaspieová během své schůzky se Saddamem Huseinem 25. července 1990, tedy týden před invazí do Kuvajtu. Podle ABC News a New York Times mu sdělila, že si prezident Bush senior přeje pevné vztahy s Irákem a doufá, že tato země přispěje k míru a blahobytu na Blízkém východě. Dále doslova: "Prezident Bush je inteligentní člověk. Žádnou hospodářskou válku proti Iráku nevyhlásí.". Vzhledem k hrozícímu konfliktu s Kuvajtem prohlásila, že 'tato otázka se Ameriky netýká`. O týden později dochází k irácké invazi.

Filmové dokumenty dokládají rovněž velké rozdíly mezi oficiální verzí vlády USA a informacemi ze zákulisí. Přípravy americké armády na osvobozování Kuvajtu probíhaly ještě před jeho obsazením, což v britském dokumentárním snímku 'Hidden Wars of Desert Storm`, odvisílaném před dvěma roky televizní stanici Arte nepřímo přiznal i generál Norman Schwarzkopff. Dokumentace se rovněž zabývala okolnostmi, které vedly k do té doby pro muslimský svět nepředstavitelné události: rozmístění amerických bojových sil na území Saudské Arábie, státu, na jehož půdě se nacházejí svatá města Mekka a Medina. Její vláda k tomu dala svolení poté, co ji americká delegace na čele s dnešním ministrem zahraničí Powellem, "přesvědčila" o údajném bezprostředním ohrožení Irákem, který prý u saudskoarabských hranic začal koncentrovat velkou vojenskou sílu. Jenže i tento argument byl dokumentaristy zpochybněn, ve Spojených státech samotných již krátce po oficielním vyhlášení americké vlády.

O údajném masovém stahování tankových jednotek u hranic Saudské Arábie totiž chybí do dnešní doby jakýkoliv důkaz. Ba naopak: americký deník St. Petersburg Times a televizní stanice ABC přinesly v lednu 91 zprávu spolu se satelitnímy snímky, které dokazovaly pravý opak. Ačkoliv dochází k jednání mezi Bagdádem a OSN o podmínkách stažení vojska z Kuvajtu, USA zesilují vojenský tlak. Válka na sebe nenechala dlouho čekat. Její politická bilance naplnila svět podivem, lidská hrůzou. Nejprve k té první.

Všichni účastníci války, kteří poskytli dokumentaristům rozhovor, uváděli očividnou diskre-panci mezi propagandou o údajné síle irácké armády v Kuvajtu, která je očekává ( minister-stvo obrany udávalo počet 250 tisíc mužů ! ), a skutečností, se kterou byli konfrontováni. Relativně slabý odpor protivníka nebylo ovšem jediné překvapení, které na vojáky v terénu čekalo. Ve chvíli, kdy bylo možné bez větších problémů během 24 hodin obsadit Bagdád, dostal generál Schwarzkopff ke svému vlastnímu údivu povel k zastavení bojů ( 28. února 1991 ). A nejen to: irácká armáda, najednou podivně kompaktní, dostává od Američanů "zelenou" k potlačení povstání na šiitském jihu a kurdském severu. Saddam zůstává u moci a USA prosazují v Bezpečnostní radě OSN sankce. Ještě v r. 95 mohla irácká armáda potlačit nové povstání, kterému se ze strany USA či Velké Británie opětovně nedostalo žádné podpory. Podle bývalého amerického ministra spravedlnosti Ramseye Clarka neměla Bushova vláda tehdy naprosto žádný zájem na sesazení Saddama, ba naopak. Ten sloužil jako alibi pro trvalou americkou vojenskou přítomnost v regionu ( Kuvajt, Saudská Arabie ), pravidelné bombardování a pokračující devastaci iráckého hospodářství a celé společnosti trvajícími hospodářskými sankcemi.

"Spotřeba" munice, raket a bomb byla během války nemalá. R. Clark mluvil o 110 000 náletech, při kterých bylo na Irák svrženo kolem 88 500 tun bomb -- sedm a půl krát větší síla než ta, která dopadla na Hirošimu. Jejich přímé následky Irák a jeho obyvatelé pociťují do dnešní doby. Počet obětí války se odhaduje mezi 150 -- 200 tisíci, z velké části civilisté či vojáci na ústupu; příkladem může být 10 000 ze vzduchu zmasakrovaných iráckých vojáků, nacházejících se na ústupu na silnici do Basry. Zničeny nebyly v prvé řadě vojenské objekty, nýbrž hospodářství a infrastruktura země ( přehrady, zásobárny vody, pumpy, potravinové zásobovací řetězce, energetické zdroje a elektrická vedení ).

Následkem sankcí, které, nebyly do dnešního dne odvolány, ačkoliv jejich vyhlášení stálo v jasné souvislosti s okupací Kuvajtu a stažením iráckých jednotek se tedy staly bezpředmětnými, zemřelo podle bývalého zmocněnce Spojených národů pro Irák Dennise Hallidaye na 1,5 miliónu Iráčanů. Podle údajů UNICEFu z roku 1999 zemřelo v jejich přímém či nepřímém důsledku 500 000 dětí mladších pěti let. Tuto bilanci války a sankcí shrnula za americkou vládu v publicistickém pořadu stanice CBS '60 Minutes` 12. května 1996 bývalá ministrně zahraničních věcí Madeleine Albrightová. Na dotaz reportéra ohledně statisíců mrtvých iráckých dětí po krátkém zamyšlení odpověděla: "Celkově si myslíme, že to stálo za to." Tato sekvence byla krátce poté ve vysílači zcenzurována.

Smrt v 'Pouštní bouří` se nevyhnula ani americkým vojákům. Paradoxně ovšem mezi ně nebyla zaseta Saddamovými biologickými či chemickými zbraněmi nýbrž vlastní protitankovou municí, obsahující obohacený uran 238. Toto vysoce jedovaté, radioaktivní střelivo bylo rovněž nasazeno v Jugoslávii a americká armáda s ním cvičí v Portoricu, Jižní Koreji a v Japonsku na ostrově Okinava. Informace o této strašné zbrani a jejím dopadu jak na irácké civilisty ( okolí města Basry je de facto radioaktivně zamořeno, počet pacientů s rakovinou stoupl v letech 1988-98 z 34 na 428, v dětské klinice se rodí 1-2 znetvořené děti denně ) tak na americké veterány shromažďuje spolu s nimi a iráckými lékaři m.j. Doug Rokke, fyzikální vědec a bývalý spolupracovník amerického ministerstva zahraničí. Na kontaminovaném území se mělo nacházet ca. 436 000 amerických vojáků; do 1. ledna 2000 jich podalo 183 629 žádost na uznání služební neschopnosti, 9592 zemřelo. Americké úřady nejeví o postižené vojáky naprosto žádný zájem, problém je ze strany vlády tabuizován.

Zbrojní inspekce

Podle oficiálních prohlášení vlád USA a Velké Británie jakož i tajných služeb těchto zemí nepřestal Irák vyrábět zbraně hromadného ničení. Tomuto tvrzení rezolutně odporují někteří bývalí ispektoři či koordinátoři OSN ( UNSCOM ). Dva nejangažovanější, Američan Scott Ritter a Němec Hans von Sponeck, opakovaně prohlásili, že po ustavení Richarda Butlera výkoným sekretářem UNSCOMu ztratila tato instituce svoji nezávislost a stala se pro americkou a britskou vládu nástrojem špionáže, provokace irácké vlády a manipulace světové veřejnosti. Do jeho jmenování pracovali zbrojní inspektoři nejen nezávisle, ale i svědomitě: z iráckého zbrojního programu, zaměřeného na chemické a biologické bojové látky, nezbylo nic a inspekce byla považována oficielně za ukončenou. Oba dva rovněž vyjádřili notnou dávku skepse vůči současnému šéfovi inspektorů Hansi Blixovi, jehož chování prý v poslední době nedává jasnou odpověď na otázku, komu je vlastně ze svého konání zodpovědný: Spojeným národům a nebo americké vládě.

H. von Sponeck uvedl již v polovině minulého roku v pořadu 'Weltspiegel` na programu ARD podle jeho slov nejnovější příklad záměrné manipulace z americko-britské strany -- továrny na výrobu očkovací látky proti slintavce a kulhavce v bagdádské čtvrti Aldora, ve které měla podle čerstvých zpráv tajných služeb pokračovat výroba látek pro biologické zbraně. Fabrika byla v roce 96 zavřena a zařízení kompletně zničeno. Důsledkem toho pošlo následně půl miliónu zvířat, dva milióny byly infikovány uvedenou nemocí. Von Sponeck tuto ruinu nedávno navštívil. Celé místo našel nezměněné, včetně fungujících kamer, zabudovaných inspektory OSN.

Nejnověji zpochybnili americká tvrzení dva další inspektoři, tentokráte z týmu Hanse Blixe. Německý specialista na počítačovou techniku, který nechtěl být jmenován a Jörn Siljeholm z Norska, do jehož oblasti spadají biologické a chemické zbraně, označili v politickém magazínu německé televizní stanice ARD "Mainz Report" ze 14. dubna americké údaje za falešné. Vzhledem k tomu, že nyní vzali pátrání do svých rukou "experti" z USA, a sice bez dozoru a kontroly nezávislými organizacemi, dá se s brzkým "objevem" zřejmě počítat. I toto je jedna z lekcí nauky o právním státu - pro Iráčany, postkomunistické země i celý svět.

Vše nasvědčuje tomu, že z hlediska dlouhodobé americko-britské strategie v oblasti bylo vý-hodné ponechat Saddama tak dlouho u moci, dokud "nenastane" pravá chvíle k politickému a hospodářskému ovládnutí Iráku. Dostupná fakta přinejmenším nevylučují hypotézu, že se od počátku 90. let jednalo o snahu tuto zemi hospodářsky vysílit a sociálně destabilizovat, prostě "připravit" ji na americko-britský protektorát: pro novou sebevědomou iráckou vládu, která by sice odstranila Saddama, ale zároveň obhajovala iráckou nezávislost, nebylo a není v rámci globální strategie americké politiky místo.

A tak nám zbývá závěrem citovat bývalého ministra ropného průmyslu a Saddamova odpůrce Fadela Chalabiho, který se ještě před dvěma lety s hlubokým smutkem vyjádřil o Iráku jako o zemi, která měla znamenitou kulturu a širokou sebevědomou, pokrokovou a proevropsky orientovanou střední vrstvu. Toto všechno je nyní podle jeho slov zničeno.