Francie a Spojené státy nebyly nikdy nejpřátelštějšími spojenci, ale teď to vypadá skoro, jako že jsou ve válce. Avšak Francie a Spojené státy jsou si paradoxně velmi podobné, a to je zřejmě součástí problému. Nejdůležitějším faktorem je to, že demokracie v obou těchto zemích vznikla prostřednictvím revoluce, argumentuje v deníku Times z New Yorku Ian Buruma.

Avšak rozdíly mezi revoluční Francií a revoluční Amerikou se projevily brzo. Zatímco američtí Otcové zakladatelé omezili roli státu, francouzský stát převzal obrovské pravomoci. Oba režimy byly ovšem přesvědčeny, že zastupují univerzální hodnoty a že je jejich posláním šířit je po celém světě.

Francouzské misionářské nadšení skončilo u Waterloo, avšak dodnes se projevuje nyní marnými pokusy řídit Evropskou unii, často nepříliš slušnými intervencemi ve frankofonní Africe a snahami podrážet Anglosasy.

Americké misionářství však na rozdíl od francouzského je stále ještě v plném proudu. Evropané by jistě měli být Americe vděčni. Bez ní by nyní pravděpodobně žili ve fašistickém impériu.

Avšak americké misionářství bylo motorem i méně úspěšných akcí, jako byla válka ve Vietnamu. I ta byla částečně důsledkem amerického idealismu. Uvědomme si, že [Greenův] Tichý Američan nebyl necitelným monstrem, ale misionářem ve věci americké demokracie. Tak jako mnoho amerických politických misionářů to byl svého druhu demokratický trockista, který působil katastrofy, aniž by si uvědomil proč.

V důsledku vietnamské porážky byla v sedmdesátých a osmdesátých letech americká zahraniční politika realistická a pragmatická. To se ovšem začalo měnit za Ronalda Reagana, když neokonzervativní intelektuálové, mnozí z nichž bývali trockisty, požadovali revoluční program na boj proti "říším zla".

To bylo pro Republikány něco nového, dosud je totiž nezajímala touha "spasit svět". Republikáni vždycky chtěli stabilitu a klid, aby mohli podnikat. Avšak nová pravice postupně naplnila politiku amerických Republikánů nadšením a rétorikou staré levice.

Přesně si toho povšiml Daniel Cohn-Bendit, "rudý Danny" z května 1968. Nedávno se setkal s americkým konzervativcem Richardem Perlem a konstatoval, že mu Perle připomíná jeho vlastní studentské revoluční dny v Paříži. Perle, vykřikl Cohn-Bendit, je bolševik. Celý život bojoval Cohn-Bendit proti bolševikům na své levici. Nyní se objevili na jeho pravici.

Revoluční ambice neokonzervativců nikdy nebyly v Americe součástí jejich hlavního politického proudu. To se stalo až po 11. září. Revolucionáři, soustředění kolem Pentagonu, dostali, co chtěli: revoluční válku.

Podivná koalice evangelických křesťanů, neokonzervativních intelektuálů a bývalých levičáků obnovila někdejší americkou představu, že je jejím posláním měnit svět. Paul Berman, bývalý levičák, který se přidal k Bushovi, si myslí, že válka proti Saddámu Husajnovi je jako Lincolnovo úsilí osvobodit otroky. Argumentuje, že evropská demokracie je cynická, protože Evropané nemají americké ambice provést světovou revoluci.