To, co nechápou někteří čtenáři Britských listů, že totiž kritizuje-li člověk arogantní, sobeckou a brutální moc jednoho státu, neznamená to, že snad podporuje brutální moc jiného státu, proti němž ten první koná nepřátelské akce, chápe už dávno spisovatel Jaroslav Vejvoda (vlastním jménem Jaroslav Marek, nar. 1940, pseudonym používal proto, protože švýcarská vláda zakazovala přistěhovalcům politickou a publikační činnost!). V Praze Vejvoda vystudoval práva a do roku 1968 tam působil jako právník. Po sovětské okupaci emigroval do Švýcarska, kde zprvu začínal jako umývač nádobí, pak působil jako publicista a analytik sdělovacích prostředků.

V sedmdesátých letech vydal v nakladatelství 68 Publishers v Torontu, a po pádu komunismu pak v Čechách, dvě vynikající sbírky povídek Plující andělé, letící ryby (1974, 1990) a Ptáci (1981, 1991) a dva romány Zelené víno (1986, 1991) a Provdaná nevěsta (1991, 1995). O nich viz níže, v citaci o Jaromíru Vejvodovi z publikace Jana Čulíka Knihy za ohradou: Česká literatura v exilových nakladatelstvích 1971 -- 1989.

Vejvoda se vždycky soustřeďoval na osudy normálních lidí, citlivých, slušných, romantických jedinců s fantazií a se smyslem pro svobodu, v soukolí oficiózního, pedantského administrativního systému. Byli to lidé, kteří po sovětské invazi v roce 1968 opustili Československo, snad aby šli za svobodou: v západní, dusné, pro emigranty svázané demokracii ve Švýcarsku však s hrůzou zjišťovali, že mnozí jejich údajně svobodomyslní spoluobčané se prostituují a kolaborují se systémem v zájmu kariéry velmi obdobně tomu, jak by to jistě činili v komunistickém Československu. Zapírají své lidství a svou integritu.

Jaroslav Vejvoda žije od roku 1997 znovu v Praze a nedávno vydal nový román, Jezdci noci (2002), v němž syntetizoval své dosavadní vnímání světa. Kniha má ironický podtitul "rekonstrukce svazku" a je to pokus dokumentárně zaznamenat propojené osudy několika jednotlivců, členů jedné rodiny a lidí, kteří se s nimi znali, které semlela moderní historie dvacátého století. Vejvoda zaznamenává rozdírání lidství útlakem totalitní mašinérie už od předválečného nacismu v Německu. Jeho hrdinky a hrdinové se stávají obětí byrokratického soukolí už od nacistické okupace, přes útlak nacistické okupace, brutalitu znásilňování sovětskými vojáky v roce 1945 i drastičnost odsunu Němců z Československa" útlak pak samozřejmě pokračuje za komunistického režimu. Zklamáním, i když do značné míry hlubinou bezpečnosti, se v sedmdesátých a v osmdesátých letech stává pro některé protagonisty sice civilizované, ale zároveň sterilní a komisní Švýcarsko -- domov to ovšem není.

Ale ani po pádu komunismu se ovšem Vejvodovým hrdinům nedostává ulehčení: pomstou komunistického režimu je to, že národ se vynořuje zpoza komunistického útlaku zprimitivněný a zbídačený. Nelze dosíci spravedlnosti na pořadu dne je nadále brutalita a úhybnost. Poctivost, slušnost a humanita zmizely. Že by snad nacismem a komunismem postižení občané směli doufat, že jim jejich někdejší přátelé po letech vrátí majetek, který si u nich uschovali? Ani náhodou: nemáte-li potvrzení, podepsané před svědky, že jste si u někoho něco nechali, nemáte přece nárok! Je asi charakteristické, že hlavní metaforou pro Českou republiku se po přechodu hranic z Německa u Chebu pro švýcarského Čecha, umějícího německy, a tedy nedůvěřivě odmítnutého jako "sudeťáka" stává příhraniční bordel... Pokleslých podvodnických poměrů přitom zcela bezostyšně využívají na tomto "divokém Východě" i západní firmy, které se tam vydaly podnikat.

Nejzajímavější na Vejvodově knize, která se snaží syntetizovat traumatickou středoevropskou zkušenost více než půl století, je pro mě, přece jen, jeho často velmi přesná, i když útržkovitá, reflexe postkomunistické současnosti. O útlaku za nacismu a komunismu jsme už totiž četli v české literatuře mnoho -- přesné vylíčení českého dneška z úhlu pohledu někoho, kdo má za sebou dlouholetou zkušenost života v zahraničí tak často nečteme. Ale chápu, proč se většina Vejvodovy knihy zabývá už minulým útlakem za dnes dávno mrtvých totalitních režimů. Autor se pokouší najít souvislosti a vysledovat, proč jsme v současnosti zrovna na tomto místě.

Publikujeme ukázku z Vejvodových Jezdců noci ZDE

Jaroslav Vejvoda

JAROSLAV VEJVODA (vlastním jménem Jaroslav Marek, nar. 1940) je původním povoláním právník, ale v Curychu, kde žije od r. 1968, je zaměstnán jako tiskový lektor. Před rokem 1968 uveřejnil v Československu časopisecky několik povídkových textů. R. 1965 mu byla nakladatelstvím Naše vojsko udělena cena za sbírku povídek Vzdušné polibky posílati, kniha však nikdy nebyla vydána.

Ústředním námětem Vejvodových próz vydaných na Západě je konflikt mezi idealismem, autentickým, čestným lidstvím, a omezenou vypočítavostí, přízemním manipulativním konformismem. Vejvoda konformismus pranýřuje v Československu i na Západě. Občas srovnává tupost byrokratů československého komunistického režimu s primitivismem a komisností státních úředníků na Západě, zejména ve Švýcarsku, v oné přísné, pedantsky byrokratické, avšak neobyčejně bohaté zemi. Obecným námětem Vejvodova díla je postupná životní deziluze, která následuje, vzdáme-li se svých ideálů a morálních hodnot. Jiným důležitým tématem jeho próz je protest proti způsobu, jakým je v konzumní společnosti ubíjeno tvůrčí, náročné a kritické myšlení. Vejvodovy povídky a romány mají většinou silné racionální jádro (jejich podstatou je závažný společenský konflikt) a věcnou pointu, zároveň jsou však prodchnuty mohutným lyrickým nábojem. Tento autor píše subjektivní, příznakové texty: jejich nosnost často spočívá na dialogu. Ironický smutek jeho próz stojí na hranici humoru. Vejvoda je skutečným mistrem psychiky dětí: jeho malí hrdinové jsou bez výjimky vystaveni neúprosnému asimilačnímu tlaku prostředí, do něhož jejichž rodiče emigrovali: často jsou nadto ještě nuceni vyrovnávat se s konflikty doma, vyplývajícími z toho, že se rodiče neshodují v názorech na to, jak by si v novém prostředí měli počínat. Námětem řady Vejvodových povídek jsou spory mileneckých dvojic českých přistěhovalců do Švýcarska: jeden z partnerů si zpravidla uchovává svůj idealismus, a různou měrou tak ztrácí schopnost integrovat se do nové společnosti, zatímco druhý se rozhodne konformovat, rezignuje na své ideály a věnuje se vydělávání peněz.

Vejvoda na Západě debutoval téměř beatnickou sbírkou kratších próz Plující andělé, letící ryby (68 Publishers, Toronto, 1974). Náměty těchto povídek jsou převážně osudy českých běženců na Západě těsně po emigraci r. 1968. Úvodní povídka svazku (»Hluk v tiché krajině, bez ptáků, bez vánku«) se odehrává ve vlaku jedoucím těsně po invazi r. 1968 z Československa na Západ. Jejím jádrem je rozhovor mladého hrdiny s kytarou a dívky, která si náhodou sedne vedle něho na zem u dveří vagónu. Obsahem prózy je vztah nekonformního, idealistického příslušníka mladé generace ke generaci jeho rodičů. Hrdina má k svému otci (který sedí v témže vagóně v kupé) podezřívavý, skeptický vztah. Na čas ho však začne obdivovat: těsně před příjezdem vlaku na hranice mu otec svěří k opatrování balíček, který, jak říká, by u něho pohraniční kontrola neměla najít. Syn se domnívá, že otec přes hranici převáží nějaký závažný materiál, protestující proti invazi. Upadne však do naprosté deziluze, když se po příjezdu na Západ dozví, že v balíčku byly pouze západní peníze. V povídce »Dobročinný bazar« se čerstvá emigrantka vypraví do sálu, kde západní občané rozdávají novým uprchlíkům předměty základní životní potřeby. Získat teplé prádlo, které nutně potřebuje, se jí však nepodaří a nadto jí ještě jedna z českých emigrantek přítomných na této dobročinné akci ukradne kabát. Přestože se hrdince zlodějku podaří dostihnout a usvědčit, bodrá česká žena kabát odmítne vydat. V povídce »Lesní slavnost« odejdou dva mladíci z procovského večírku a setkají se s dvěma holandskými stopařkami, s nimiž se pak v letní noci vykoupou v jednom ze švýcarských jezer. Jde o intenzívní, lyrický zážitek, který však má zcela prozaický závěr:

U auta nás čekal mužík, podobný přestárlému jezevčíku.

»Tady se nesmí koupat!« řekl místo pozdravu.

Marně jsem na jeho protáhlé hlavě hledal policejní čepičku či jiný odznak moci.

»My se nekoupáme,« řekl jsem pravdivě.

»Ale koupali,« řekl mužík s přízvukem tiché závisti.

»Jste policista?« zeptal jsem se.

»Nejsem,« řekl mužík, »ale platím daně!«

»Já také!«

»Ale já neporušuji předpisy!«

»Promiňte prosím,« řekl jsem, »jsme cizinci. Neznáme to tady dobře. Kdybychom věděli, že je tady koupání zakázáno, nekoupali bychom se. Neviděli jsme tu tabulku!«

»Není tady žádná tabulka,« řekl mužík klidně. »O zákazu koupání bylo rozhodnuto teprve dnes. Proto jsem přišel. Věděl jsem, že se někdo bude přes zákaz koupat!«

»Takže vy nás upozorňujete, abychom se příště nekoupali?« zeptal jsem se užasle.

»Ano,« souhlasil mužík, »to právě dělám. Není tady ta tabulka. Je to zakázáno a přesto by se mohl někdo vykoupat!«

»Je to snad zakázáno ze zdravotních důvodů?«

»Ne. Z důvodů fiskálních. Předpis je předpis,« řekl mužík stručně.

Stále jsem se ještě nemohl vzpamatovat: »A kvůli tomu tady stojíte a čekáte?«

»Nestojím,« řekl mužík. »Obcházím celé jezero. Právě proto jsem přišel pozdě. Kdybych přišel dříve, upozornil bych vás okamžitě.« (Zkráceno.)

Vejvodova sbírka povídek Ptáci (68 Publishers, Toronto, 1981) se zabývá převážně osudy českých posrpnových emigrantů žijících ve Švýcarsku už řadu let. Autor má mnohým svým hrdinům za zlé, že se po emigraci naprosto vzdali svých ideálů a autentické existence a poslušně se přizpůsobili novému prostředí. Zdůrazňuje, že nevidí důvodu, proč takoví lidé vůbec emigrovali - opustili domov, který je snad tím nejcennějším, co člověk má. Mohli klidně zůstat a kolaborovat s československým normalizačním režimem. K nedýchatelné atmosféře v šestimiliónovém Švýcarsku silně přispívají netolerantní antiimigrační zákony. Přistěhovalci v této zemi žijí jako ne zcela svéprávní občané, jimž jsou odepřena občanská i politická práva. O švýcarské občanství mohou zažádat teprve po dlouhodobém pobytu a jejich žádost je bedlivě zkoumána: je také kontrolováno, zda žadatelé přijali dostatečně »švýcarský« způsob života. Přistěhovalci proto ve Švýcarsku existují jen »tichounce jako myšky: k ničemu se nevyjadřují, nadřízené ctí, sousedy zdraví, děti okřikují, daně platí, odpadky vynášejí ve dny k tomu určené.«

Hrdinové sbírky Ptáci jsou vesměs idealisté či umělecky nadaní jedinci, kteří se z důvodů svého mentálního ustrojení nebyli schopni přizpůsobit kupecké mentalitě země, která je přijala, a živoří na okraji společnosti. V úvodní, dlouhé lyrické próze, nazvané »Panna a Madagaskar« sní jeden z takových společenských vyděděnců, tramp jménem Kokos, o nedosažitelných dívkách a o cestách do exotických krajin. V dojemné povídce »Výlet« vezme na přání své manželky nezaměstnaný český architekt svou dcerku na mastňáckou chatu úspěšného česko-švýcarského byznysmena Procházky, kde se má dohodnout na zakázce Procházkovu stylovou chalupu kýčovitě přestavět. Nezaměstnaný architekt nabídku z etických důvodů odmítne. Jeho citlivost a tvůrčí, neotřelý způsob myšlení jsou přítomným měšťákům naprosto nesrozumitelné a cizí: na chalupě si tento vyděděnec rozumí vlastně jenom s dětmi. Studií deziluze je povídka »Expres do Vídně«, v níž se v Rakousku po letech tajně setkávají dva kdysi nerozluční přátelé trampové, z nichž jeden žije v znormalizovaném Československu a krátce se mu podařilo vycestovat do Rakouska, a druhý vede poslušný, konformní život ve Švýcarsku.

Studiemi deziluze a konformity jsou i oba Vejvodovy romány, Osel aneb Splynutí (68 Publishers, Toronto, 1977) a Zelené víno (68 Publishers, Toronto, 1986). Ústředním námětem románu Osel aneb Splynutí je téma nemožnosti komunikace mezi tzv. »východoevropskou« a »západní« kulturou. Symbolem tohoto střetu je příprava divadelní inscenace Dostojevského Idiota, jíž je román zarámován. Idiota ve Švýcarsku zkouší hostující sovětský režisér. V závěru příběhu inscenace propadne. Je totiž pro švýcarské obecenstvo příliš subtilně filozofická, neobsahuje povrchní kýčovité efekty ani nenese stopy socialistického realismu, který se zrovna ve Švýcarsku nosí a kvůli němuž režiséra ze Sovětského svazu pozvali. Hrdiny této knihy jsou český grafik Alexander a »člověk«, nepřizpůsobivý český emigrant, který zpočátku pracuje v divadle, kde se připravuje inscenace Idiota, jako kulisák. (Nejen v Československu, ale v tomto románu i ve Švýcarsku pracují v sedmdesátých letech čeští intelektuálové v různých manuálních zaměstnáních, jako noční hlídači, atd.) Grafik Alexander a »člověk« vytvořili po večerech kritický patnáctiminutový animovaný film »Osel« o údělu umělecké tvorby v konzumní společnosti. Film je uveden ve švýcarské televizi, kde je interpretován jako kritika postoje švýcarských úřadů k přistěhovalcům. Román, který je žánrově trochu nevyrovnaný, obsahuje i detektivní zápletku s pašeráky drog, obětí jejichž vydírání se stává »člověkova« dívka Cécile a jejíž vinu na sebe na policii »člověk« bere. »Člověk« prochází policejní vazbou a blázincem a v závěru románu se stává naprostým ztroskotancem.

V Zeleném vínu autor zajímavým způsobem konfrontuje mentalitu tří českých generací: babičky, která přijede z Československa s dětmi na návštěvu, českých manželů, kteří ve Švýcarsku žijí od roku 1968 a jsou ve svém švýcarském blahobytu odcizeni nejen od sebe navzájem, ale i od společnosti, v níž žijí, a jejich sedmnáctiletého syna, který, ač ještě mluví lámaně česky (s babičkou je pro něj čeština jediným dorozumívacím prostředkem) je už skrznaskrz Švýcarem. Mezi těmito třemi generacemi vládne naprosté neporozumění, i když v závěru románu dochází k jistému sblížení mezi babičkou a vnukem. I v této knize Vejvoda zaznamenává tlak, jemuž jsou ve Švýcarsku vystaveni příslušníci nešvýcarských národností. (Hlavní hrdinka si například stěžuje manželovi, že v nové vlasti nemá mezi rodilými Švýcary vůbec žádné známé a že ji Švýcaři nikdy nechodí navštěvovat. Muž jí odpoví, že je to přece pochopitelné: »Vždyť tady v tom Švýcarsku žijeme teprve čtrnáct let!«)

Vejvoda je také autorem několika filmových scénářů s přistěhovaleckou tematikou (Hunderennen, 1984; Das kalte Paradies, 1986). Literární scénář filmu Hunderennen vyšel česky jako Honička (68 Publishers, Toronto, 1985). V příběhu jde opět o osudy českých přistěhovalců ve Švýcarsku: někteří z nich zůstávají věrni svým ideálům, jiní se přizpůsobují. Ve filmu bylo použito řady literárních motivů z předchozích Vejvodových prozaických prací. Ve snaze vysvětlit západnímu divákovi problematiku života ve východoevropských společnostech a úděl východoevropských emigrantů na Západě podléhá tento scénář do jisté míry zplošťující didaktičnosti. Ve Švýcarsku však filmy natočené podle Vejvodových scénářů režisérem Bernardem Šafaříkem podnítily živou diskusi.

Jan Čulík, Knihy za ohradou: Česká literatura v exilových nakladatelstvích 1971 - 1989, Praha 1991.