I. Babylónská věž jednadvacátého století -- přetvářka a převlek

Nové století opakuje především praktiky předchůdců: politické návrhy jsou založeny na převaze nebo vyloučení ostatních. Co je tedy nového? Tak, jako dříve je i dnes prostředkem válka, lež, manipulace a smrt. Moc opakuje dějiny a snaží se nás přesvědčit, že tentokrát to bude lepší.

Projekt neoliberálního světa není nic jiného než nové vydání Babylonské věže. Podle vyprávění knihy Genesis vymyslí lidé na své cestě k výšinám neobyčejný projekt: postavit věž, která by dosáhla nebe. A křesťanský bůh ztrestá jejich pýchu rozdílností. Hovoříce rozdílnými jazyky nemohou lidé pokračovat ve stavbě a rozejdou se.

Neoliberalismus se pokouší o podobnou stavbu, ale ne pro dosažení nepravděpodobného nebe, ale aby se jednou pro vždy zbavil rozdílnosti, kterou považuje za prokletí, a aby si jednou provždy zajistil moc bez rizika ztráty. Naděje věčnosti se zjevuje v počátcích dějin psaných mocí.

Avšak neoliberální Babylónská věž se nepočíná jen kvůli tomu, aby se dosáhlo potřebné stejnosti a uniformity, která je nutná pro její konstrukci. Ona rovnost, která ničí rozdílnost, je rovnost na základě vzoru. "Tomuto jsme rovni" říká nám nové náboženství peněz. Lidé se nepodobají nejen sobě samým, ale ani jeden druhému, podobají se schématu, které je dáno tím, kdo hegemonizuje, poroučí a stojí na vrcholku věže, která představuje moderní svět. Až úplně dole zůstávají všichni odlišní. A jediná rovnost, která setrvává v nejnižších patrech je rovnost odlišnost odmítnout anebo volit odlišnost zahanbující.

Nový bůh oběživa opakuje prvotní prokletí v opačném smyslu: buď proklet odlišný, buď proklet jiný. A v roli pekla: vězení a hřbitov. A rostoucí výdělky transnacionálních podniků doprovází růst trestnic a krematorií.

V nové Babylónské věži jest společným úkolem poníženost k tomu, kdo poroučí. A ten kdo poroučí poroučí jen proto, že nahrazuje nedostatek rozumu přebytkem násilí. Příkaz zní: všechny barvy přetřít šminkou a výsledek představit ve vybledlé barvě peněz anebo ukázat barevnost jen v příšeří studu. Zamaskovat a převléci. Totéž platí pro homosexuály, lesbičky, přistěhovalce, musulmany, indiány, pro barevné, ženy, muže, mladé a staré, nepřizpůsobivé a všechny ostatní, kteří nabývají svých jmén v jakékoliv části světa.

Hle, projekt globalizace: vystavět z planety novou Babylónskou věž. V každém smyslu. Uniformní v myšlení, v kultuře, ve vzoru. Uniformována tím, komu sice schází rozum, ale disponuje násilím.

Jestliže v prehistorické Babylónské věži byla jednohlasnost zaručena společným slovem (stejným jazykem) je v neoliberálních dějinách konsensus výsledkem argumentů násilí, vyhrůžek, svévole, války.

Jestliže žít ve světě znamená žít v blízkosti s jinakým -- volíme mezi možností být vládnoucím či ovládaným. Mezi prvními jsou všechna místa již obsazena a právo na ně je dědičné. Naopak, mezi ovládánými je jestě stále dost volných míst a jediným požadavkem jest zapřít svou odlišnost anebo ji zatajit.

Jsou však tací jinací, kteří ne a ne svou odlišnost zapřít. Pro ty, kteří žijí ve věží, ne však na jejím vrcholu, existují způsoby, jak se vyrovnat s těmito "nepřizpůsobivými": odsudek nebo lhostejnost, cynismus nebo pokrytectví. V zákonech neoliberální věže je přiznání odlišnosti trestné. Jedině povolené je odlišnost obětovat.

V moderní době je národní stát hrad z papíru čelící neoliberálnímu větru. Místní politické třídy si hrají na to, že nezávisle rozhodují o výšce, tvaru a konstrukci, ale ekonomická moc se již před delší dobou přestala zajímat o tuto hru a nechává lokální politiky a jejich následovníky při této zábavě ... s kartami, které jim nenáleží. Koneckonců to, co ji zajímá, je stavba nové Babylónské věže a nechybí-li suroviny pro její konstrukci (tedy zničená území znovuobydlená smrtí) mohou hlavouni a komisaři národní politiky pokračovat v představení (dozajista nejdražším a nejméne sledovaném na světě).

Architekturou nové věže je boj odlišnosti, kameny jsou naše kosti, malta naše krev. Za velkým architektem se schovává velký vrah (a jestliže se sám neoznačuje za "Boha" je to proto, že nechce hřešit falešnou skromností).

V biblickém vyprávění trestá křesťansky bůh lidskou pýchu odlišností. V moderní historii moci není bůh ničím jiným, než tiskovým mluvčím války (která se jmenuje moderní jedině kvůli počtu mrtvých a množství destrukcí za minutu)..

II. Geografie slov

Zda prehistorie skončila před třemi lety nebo dvaceti stoletími, se nezdá příliš důležité. Tam nahoře, ti co jsou mocí a osudem se snaží nás přesvědčit, že dějiny se opakují, ať už kalendáře říkají cokoliv. Boj proti odlišnosti je stále v módě. Konečně není žádný rozdíl mezi válečnými katapulty římského císařství a inteligentmími bombami presidenta Bushe. Technologický pokrok funguje dnes jako nový kaplan okupačních jednotek (přemaluje dobrotou to, co nepřestává být zločinem na dálku) a scénograf představení ("bombardéry se v televizi přemění v oslnivý zábavný ohňostroj," praví CNN).

Bez ohledu na to, zda si to uvědomujeme nebo ne, moc konstruuje a vnucuje novou geografii slov. Slova jsou stejná, ale změnilo se pojmenované.

A tak chyba je politickou doktrínou a správnost rouháním. Jinaký je dnes opačný, odlišný je nepřítelem. Demokracie je jednohlas poslušnosti. Svoboda je svobodou volby způsobu, jak zakrýt naši odlišnost. Mír je pasivním podvolením. A válka je pedagogická metoda vyučování zeměpisu.

Kde schází důvody, rostou dogmata. První dogma obhajuje cíl, deformuje jej a mění v osud. V dalekohledu moci je stále stejný horizont. Neměnný a věčný. Brýle moci jsou zrcadlo. Odlišné je vždy neočekávané a neočekávané se vždy staví strachu. A strach se bude vždy posilovat v dogmatu, aby zahnal neočekávané. V dalekohledu moci je svět rovný, rozteklý a špinavý.

Jestliže statista nemůže být vzpomínán pro své humanitární dílo - tak ať je vzpomínán pro své dílo kriminální. A tak se dějiny moci opakují: včerejší "hrdinové" si dnes oblékají veškerou svou nízkost a zášť. "Osvícení bohem" dneška budou kacíři zítřka.

Slova se mění a mění se i obrazy. Dříve, v geografii soch, se dogma dělá z kamene, aby se oslavili jeho fanatici. Dnes hlídá dogma na prvních stránkách novin, časopisů a televizních a rozhlasových zpráv svou vlastní paměť ulořenou v knihovnách a čítárnách a ujišťuje se, že slouží jako aliby pokračovatelům fundamentalistických můr.

V moderní teorii státu se rodí lidské bytosti rozdílné. Jejich zařazení do společnosti spočívá v procesu výchovy, kterou by záviděli i v tom nejkrutějším nápravném ústavu. Snaha celého státního aparátu směřuje k "vyrovnání" této lidské bytosti, tedy k její uniformovatelnosti pod nějakou hegemonií. Tou, která vládne. Stupeň společenského úspěchu se tedy měří tím, jak blízko nebo daleko od modelu je. Homogenita není v tom, že jsme všichni stejní, ale že se všichni snaží podobat se tomuto vzoru. A vzor je konstruován tím, kdo je u moci. Hegemonie není jen v tom, že jeden poroučí, ale v tom, že ostatní se snaží jej poslechnout.

A zde se rodí homogenita. Ne všichni máme stejné bohatství (a nemluvě o tom, že několik málo jej mají na úkor ostatních mnoha) ani stejné možnosti, ale máme stejného pána a stejnou touhu jej poslouchat (což je jiný způsob, jak říci "sloužit mu").

.Když se přirovnává společnost k rodině a hovoří se o pravidlech soužití, "zapomíná se", že problémem jsou "ona" určitá pravidla. Zde slova mění svou geografii, neříkají již to, co říkají, ale to, chtějí říci ti, kdož jsou u moci.

V některých momentech moderních dějin legalita nahrazuje legitimitu a je-li legalita porušena těmi nahoře, je třeba přizpůsobit zákony. Je-li porušena těmi dole - zákon se aplikuje ... aby potrestal jeho nedodržení.

III. Geografie moci

Podle geografie moci se nikdo nerodí na tom nebo onom místě světa, ale s možností nebo bez možnosti dominovat nějakou část planety. Jestliže dříve byla důvodem k nadřazenosti příslušnost k rase, dnes je jím geografie. Ti, kdo bydlí na severu, nebydlí na severu geografickém, ale sociálním, tedy bydlí nahoře. Ti, kteří bydlí na jihu bydlí dole. Geografie se zjednodušila: nahoře a dole. Místo nahoře je těsné a je jen pro některé. Místo dole ja tak obsáhlé, že zahrnuje jakékoliv místo na zemi a je zde prostor pro celé lidstvo.

V moderní Babylonské věži je jedna společnost nadřazená jestliže si podrobí jinou, ne jestliže se pyšní vědeckymi, kulturními, uměleckými pokroky, lepšími podmínkami života, lepším soužitím.

V moderním věku vede moc násobné dobyvačné války. A nemyslím násobné ve smyslu "mnohé", ale ve smyslu "mnohých forem a v mnohých částech". A tak světové války jsou dnes více světové, než kdy jindy. Jistě, jestliže vítěz je stále jeden je poražených mnoho a v mnoha částech.

Prostor si přivlastňují argumenty bomb. Ti, kteří je házejí jsou na severu, na vrcholku věže, ti kteří přijímají jsou dole, na jihu.

Nejsou to však bomby, které mění geografii. Bomby mění rozdělení geografie, její ovládnutí. Tak v tomto body a čáry omezeném prostoru jednou vládne ten a podruhé zas onen. To je to, co se nazývá "geopolitika". Ve skutečnosti geografické mapy neukazují přírodní bohatství, osoby, kultury, dějiny, ale toho, kdo je jejich vlastníkem.

Pro mocného je celé lidstvo dítě, které může být vzpurné nebo poslušné. Bomby připomínají nedospělému lidstvu nevýhodnost prvního a výhodnost druhého.

Dnes má civilní obyvatelstvo v Iráku, muži, ženy, děti a starci, náhle cosi společného s bohatým severoamerickým podnikatelem. Jeden vyrábí křížové rakety a druhý je dostává. Vojska Spojených států a Velké Británie jsou pouze milí pošťáci, kteří spojují tak zeměpisně vzdálená místa. A za to vděčíme osobám jako je Bush, Blair a Aznar, kteří si vzali na svá bedra úděl, že se narodili v naší epoše. Bez takových osob by byla moderní geografie nemyslitelná.

Ale tato válka není proti Iráku nebo jen proti Iráku. Je proti každému pokusu, přítomnému nebo budoucímu, o neposlušnost. Je to válka proti vzpouře, tedy proti lidstvu. Je to světová válka ve svých důsledcích, v NE, které tyto důsledky provokují.

IV. Polyfémův osud

Válka tragikomické osy Bush-Blair-Aznar a jejich expertů pro západní "demokracii"má za sebou již první debakl. Měla nás přesvědčit, že Irák je na Středním východě a ne, jak říká každá respektovaná učebnice geografie, v Evropě, v Oceánii, v Americké Unii, v Latinské Americe, v horách jihovýchodního Mexika a v onom světovém a rebelujícím "NE", které které kreslí novou mapu, kde čest a hrdost jsou vlajkou a domovem.

Mobilizace na celé planetě dokazuje, mimo jiné, že jde o válku proti lidstvu. Jsou to mladí, kteří pochopili, že Irák je dnes na každém místě planety. Zatímco ostatní se dívají na mapu a měří, kolikže tisíc kilometrů odděluje Bagdád od jejich domovů, mladí pochopili, že ony bomby (explodující i informační) nechtěji zničit jen irácké teritorium, ale právo na to být jiný.

A jestliže nějaky mladík nakreslí "Ne" na plakát, na zeď, do sešitu nebo je vysloví nahlas, neříká jen "Ne válce v Iráku", ale říká také "Ne nové Babylonské věži", "Ne hegemonii", "Ne uniformitě". Protože mladí vzbouřenci používají "Ne" jako štětce a držíce jej v rukou a v pohledem kreslí a předvídají novou geografii.

Tak, jako Polyfemo, kyklop z řecké literatury, stejně tak moc vytváří z nenávisti k odlišnému své jediné oko. Ve skutečnosti je velmi silná a zdá se neporazitelná. Ale stejně tak, jako Polyféma, tak také moc, vyzývá na souboj strašidlo se jménem "Nikdo" .

Protože když mocný mluví o ostatních s opovržením se o nich vyjadřuje jako o "nikom". A "nikdo" je většina planety. Jestliže peníze chtějí přestavět svět do podoby věže, která uspokojuje jejich pýchu, "nikdo", které hýbe kolem dějin chce také svůj svět, ale kulatý, který zahrnuje všechny své rozdíly se ctí, tedy s respektem. Není to nebe po kterém touží lidstvo, ale země.

A tak "nikdo" podkopává beton nové Babylonské věže.

Protože země je kulatá proto, aby se točila.

Až se někdo zeptá ve světě, který se rodí, na rozdíl od tohoto a předešlého, jehož stvoření se přisuzuje různým bohům, "kdo vytvořil tento svět?" odpověď bude: "Nikdo".

A předvídat tento svět a k tomu, aby bylo možno jej začít stavět je třeba vidět daleko v geografii času. Ten, kdo je na vrcholu je krátkozraky a plete se, plete-li si zrcadlo s dalekohledem. Kdo je dole, "nikdo", nemůže se ani postavit na špičky, aby uhodnul to, co přijde.

Protože dalekohled vzbouřence neslouží k tomu, aby bylo vidět na nějaký ten krok kupředu. Není ničím jiným, než krasohledem, ve kterém figury a barvy, jedny i druhé spojenci světla nejsou nástroje hadače budoucnosti, ale intuice. Svět, dějiny, život nabývají tvarů, které ještě neznáme, ale které si přejeme. Se svým krasohledem vidí rebel dále než mocný se svým digitálním dalekohledem: vidí zítřek.

Rebelové kráčí sice nocí dějin, ale aby dosáhli zítřku. Tma jim nebrání jednat teď a v jejich vlastní geografii. Rebelové se nesnaží opravit plán nebo přepsat dějiny tak, aby se změnila slova a rozdělení geografie, jednoduše hledají novou mapu, kde by se nalezl prostor pro všechna slova. Mapu, kde rozdíly mezi způsoby, jak říci "život" nejsou v ústech toho, kdo je říká, ale v úplnosti těch, kteří je vyslovují. Protože hudba se nekomponuje z jedné noty, ale z mnoha, a tanec není do omrzení se opakující krok. A tak mír není nic jiného, než otevřený koncert slov a pohledů na jinou geografii.

Z Iráku jihovýchodních hor Mexika vida, jak se obloha zatmívá vojenskými letadly a vrtulníky "Operación Centinela".

* Subcomandante Insurgente Marcos, México

(originální text publikován v týdeníku Rebeldia)