Obrovským problémem Británie sedmdesátých let byla nezměrná moc silných a archaických odborových svazů, které nepřípustným způsobem zasahovaly do demokratického procesu. Kdykoli se jim totiž znelíbil nějaký aspekt politiky britské vlády (která měla konec konců demokratický mandát a nebyla tedy odpovědná odborovým svazům, ale britskému lidu), odbory začaly stávkovat. V první polovině sedmdesátých let se jim tak podařilo zlikvidovat konzervativní vládu ministerského předsedy Edwarda Heathe. Sérií obrovských celonárodních stávek v klíčových průmyslových odvětvích, zejména v hornictví, zcela ochromily britské hospodářství a na čas dokonce vládu donutily k zavedení nouzového třídenního pracovního týdne. Po tomto Heathově ponížení byla Margaret Thatcherová ochotna jako jediný člen jeho kabinetu proti němu kandidovat na funkci šéfa konzervativní strany. Díky své průraznosti a neobyčejné ctižádostivosti nad Heathem v únoru 1975 zvítězila. Jejím vítězstvím bylo posíleno pravicové křídlo konzervativní strany. Už v roce 1975 Thatcherová rezolutně odmítla tradiční politiku celonárodního konsensu, na jejímž základě do té doby vládli vedoucí politikové nejen v Británii, ale i ve většině ostatních západoevropských zemí.

K moci se však dostala teprve v květnu 1979, po tzv. "zimě nespokojenosti", kdy se britské odborové svazy znovu pokusily řadou nerozumných, anarchických a destruktivních stávek vynutit finanční ústupky tentokrát na labouristické vládě levého středu Jamese Callaghana. Nerealistickými mzdovými požadavky odborové svazy tou dobou zvyšovaly inflační spirálu až k neúnosnosti. Pod tlakem odborů labouristická vláda padla a ve volbách zvítězila konzervativní strana Margarety Thatcherové.

Do Velké Británie jsem se z temného československého období pokročilé "normalizace" druhé poloviny sedmdesátých let přistěhoval v únoru 1978, a tak jsem ještě zažil několik měsíců tolerantní, bezvýrazné, ne příliš schopné a mile starosvětské Callaghanovy vlády. Mentalita Britů se koncem sedmdesátých let příliš radikálně neodlišovala od mentality Čechoslováků. Vládla atmosféra bezpečné ošuntělosti a druhořadosti. Existovala značná míra sociálního bezpečí. Mnoho lidí se pasívně spoléhalo na sociální systém. Vláda každoročně dotovala mamutí ztrátové státní podniky (například britské ocelárny a automobilky) částkami mnoha miliónů liber. Předáci odborových svazů byli celostátně známými a kontroverzními, až komickými postavami. Hospodářská politika země byla dosud založena na celonárodním konsensu a na ekonomické teorii Johna Maynarda Keynese, podle níž lze prosperitu státu a udržení plné zaměstnanosti postavit na praxi pravidelných státních půjček, jimiž stát podporuje investice a rozvoj. Aplikace keynesovské ekonomické teorie vytvořila v poválečné západní Evropě skutečný hospodářský rozkvět. Po ropném šoku začátku sedmdesátých let však začínalo být stále zřejmější, že Keynesovo učení neplatí za všech podmínek. Pod tlakem zvyšujících se cen ropy začaly být hospodářské systémy založené na keynesovských teoriích silně podminovány zrychlující se inflací.

V Británii však nikdo nepředvídal, že se změnou vlády dojde k okamžité radikální proměně celé společenské situace. Hned po nástupu k moci začala Margareta Thatcherová provádět úplně novou ekonomickou politiku. Argumenty této dcery jihoanglického hokynáře byly průzračně jednoduché: řízení státního hospodářství by mělo podléhat týmž principům jako řízení ekonomiky domácnosti. Žádná domácnost není řízena racionálně, pokud žije na dluh. Již v létě 1979 Margaret Thatcherová mírně snížila daň z příjmu, zdvojnásobila daň z obratu a začala ve snaze zpomalit inflační spirálu zavádět drastický program úsporných opatření, jejichž cílem bylo omezit veřejné výdaje asi o 3 miliardy liber ročně. Zřejmě právem Thatcherová zrušila množství nesmyslných byrokratických vládních a polovládních úřadů a poradních sborů. Velký tlak však zároveň začal být vyvíjen na různé nevýdělečné kulturní a vzdělávací instituce, zejména na britské univerzity. Vláda rozhodla, že univerzity by měly podléhat týmž zákonům trhu, poptávky a nabídky jako komerční podniky v soukromém sektoru. Tvrdě snížila univerzitní fondy a vysokým školám doporučila, aby se snažily státní dotace doplnit vlastním soukromým výdělkem. Řada univerzit se tak octla ve vážné finanční krizi, kterou řešila uzavíráním kateder a likvidací některých oborů.

Mnoho mladých vědců hlavně v humanitních oborech tak přišlo o možnost uplatnit se v britském univerzitním systému. Starším členům univerzitních učitelských sborů bylo doporučováno, aby předčasně odešli do důchodu a finančně tak univerzitám ulevili. Glasgowské bohemistické středisko se podařilo zachránit před zrušením jen s obrovským úsilím. Zrušena však byla např. vynikající katedra československých a jugoslávských studií na lancasterské univerzitě. I když začátkem své vlády Margareta Thatcherová často otevřeně vyjadřovala svůj odpor vůči socialismu a komunismu, nebyla zprvu vůbec ochotna podpořit akademický výzkum životních podmínek a kultury v těchto zemích, ani poskytnout soustavnější pomoc disidentským skupinám ve Východní Evropě. Tento krátkozrace izolacionistický postoj se však během let podstatně změnil.

Rychlým tempem pokračovala v prvních letech vlády Margarety Thatcherové racionalizace a privatizace státních podniků. Např. ztrátový průmyslový kolos britských oceláren British Steel prošel obrovskou redukční dietou. Jeho zaměstnanci se r. 1979 pokusili bránit tříměsíční stávkou. Thatcherová však neustoupila, oceláři stávku prohráli a v jednom z do té doby nejvýznamnějších ocelářských středisek, v severoanglickém městě Consett přišlo tehdy o zaměstnání 3700 dělníků. Koncern British Steel se zmenšil, avšak dnes prosperuje. R. 1981 pod tlakem vládních úsporných opatení vznikla ekonomická recese. Zdálo se, že Thatcherová u moci dlouho nevydrží. Monetaristická politika způsobila vážný hospodářský pokles. Inflace se příliš nezpomalila a nezaměstnanost dosáhla výše 2.5 miliónu.

Na jaře 1982 ale Thatcherové výrazně pomohl falklandský konflikt. V situaci, v níž by mnozí zkušenější politikové váhali vstoupit do války pro ostrůvek vzdálený přes jedenáct tisíc kilometrů, Thatcherová se rozhodla nekompromisně jednat podle svého přesvědčení a když 2. dubna 1982 argentinský diktátor Galtieri Falklandy okupoval, uštědřila mu vojenskou lekci. Zásluhou nekompromisního postoje britské ministerské předsedkyně později v Argentině padl odporný diktátorský režim: obnovení demokracie v této jihoamerické zemi bylo však spíše vedlejším výsledkem britsko-argentinského vojenského konfliktu. Důsledkem britského vítězství ve válce o Falklandy v červnu 1982 na domácí britské scéně byl obrovský vzrůst popularity Margarety Thatcherové. Koncem roku 1982 sice dosáhla nezaměstnanost v Británii výše téměř tří miliónů; inflace však začala konečně klesat. Vypadalo to, že nepříjemný lék monetarismu, který Thatcherová národu naordinovala navzdory jeho protestům, začíná konečně působit. Před volbami vláda opět snížila daně r. 1983 Thatcherová podruhé vyhrála volby s dokonce ještě větším množstvím parlamentních křesel než r. 1979. Vychutnala svůj triumf a z kabinetu postupně vyloučila všechny politiky, kteří měli o její politice tvrdé ruky pochybnosti (tzv. "wets", ubrečení, "mokří").

Velkým celonárodním konfliktem roku 1984 byla dlouhá stávka horníků, kteří se pokusili protestovat proti propouštění ve svém průmyslovém odvětví. Dlouhodobou stávkou bezpochyby zamýšleli vládu Thatcherové zlikvidovat tak, jak v sedmdesátých letech ukončili vládní kariéru Edwarda Heathe.Něktří z nich možná snili o vytvoření socialistické nebo komunistické republiky (předákem odborového svazu hurníků byla komunista Arthur Scargill.) Thatcherová však nebyla Heath a horníkům neustoupila. Po jedenácti měsících stávku prohráli a nepřiměřená moc odborů tím byla v Británii s konečnou platností zlomena. Následovala novelizace odborového zákona, jíž se politická činnost odborových svazů podstatně omezila a marginalizovala.

Největšími privatizačními úspěchy Thatcherové byl prodej velkých národních koncernů jako např., British Telecom (telekomunikace), a British Gas (plyn) do soukromých rukou a zároveň velice zdravá a vítaná demonopolizace mnoha těchto velkých podniků. Při rozprodeji státních akcií znárodněného průmyslu veřejnosti byli důsledně zvýhodňováni malí, soukromí investoři, v souladu s filozofií Margarety Thatcherové, aby se každý britský občan stal "malým kapitalistou", tvůrcem vlastního blahobytu. I když část těchto akcií nakonec skončila v rukou velkých investorů, akciový podíl malých, "rodinných" investorů v privatizovaných koncernech zůstává dodnes pozoruhodně veliký.

Za výhodných podmínek se začaly také nájemníkům rozprodávat na hypotéku byty v státním vlastnictví, v nichž v Británii žijí většinou chudší členové společnosti. Umožnilo to větší sociální a krajovou mobilitu (na státní byt se totiž v Británii čeká neobyčejně dlouho a jeho obyvatelé se proto v podstatě nemohou stěhovat). Zároveň se však v řadě případů také ukázalo, že mnozí noví soukromí majitelé bytů nemají dostatečné finanční prostředky na splácení hypotékových půjček a na běžnou údržbu svého nového nemovitého vlastnictví. Jisté procento novopečených soukromých majitelů domů a bytů tak skončilo bankrotem a vystěhováním.

V polovině osmdesátých let došlo zejména v jižních částech Británie k značnému ekonomickému rozkvětu. Mnoho lidí zbohatlo. Vznikla tzv. nová třída "yuppies" (young, upwardly mobile persons), většinou mladých obchodníků z astronomickými příjmy a luxusním životním stylem. Labouristická opozice ovšem argumentovala, že se v Británii za vlády Margarety Thatcherové podstatně zvětšily sociální rozdíly. Thatcherová se hájila, že to je sice možná pravda, ale že za posledních jedenáct let vzrostla životní úroveň všech vrstev společnosti. R. 1987 znovu konzervativci vyhráli volby, i když nyní už s trochu menší většinou.

Základním kamenem politické filozofie Margarety Thatcherové byly principy antiideologičnosti a možnosti alternativní volby. Hlavním cílem její politiky bylo demonopolizovat a decentralizovat britský veřejný život. Tak začaly vznikat někdy i dost kontroverzní projekty, jako třeba současná reforma britského zdravotnictví, jejímž cílem je postavit práci lékařů a nemocnic na čistě finanční základ a zvýhodnit ty lékaře a zdravotnické instituce, k nimž půjde větší množství pacientů. Zelenou dostalo i soukromé zdravotnictví.

Drastickou šokovou terapií posledních jedenácti let Thatcherová nicméně naučila Brity skutečné samostatnosti a svéprávnosti. Málokteří obyvatelé této ostrovní země se z nich dnes ještě spoléhají na stát. Jak nedávno poznamenal v deníku Guardian mladý britský novinář Ed Mountfield, "dnes se zdá podivné, že se r. 1978 v parlamentě poslancům omlouval ministr průmyslu za to, že ztrátové britské ocelárny musely být v tom roce dotovány částkou 520 miliónů liber. V současnosti je přece zcela nepředstavitelné, že by mohl být ministr volán k odpovědnosti za něco, co se děje v průmyslu..."

Paradoxem však je, že ve snaze omezit paternalistický vliv státu Margaret Thatcherová v některých oblastech moc státu naopak posílila. Zejména ve finančnictví, ve školském systému a ve zdravotnictví je dnes vliv ústřední vlády podstatně silnější než pravomoc místních komunálních úřadů. Dosti nepříjemným vedlejším rysem thatcherovské politiky nadto také je, že v mentalitě anglického národa má dnes zřejmě daleko větší prioritu jednání motivované touhou po zisku a úsilím za každou cenu ekonomicky uspět v džungli tržích vztahů. Levicověji orientovaní pozorovatelé Thatcherovou obviňovali z nedostatku slitování a soucitu vůči slabším členům společnosti. A vskutku se někdy zdá, že v moderní Británii jdou v honbě za komerčním úspěchem morální a etické ideály trochu stranou. Bezesporu došlo v Británii za posledních jedenáct let k jisté brutalizaci společnosti.

Proč je Thatcherová považována za politickou osobnost světového významu? Díky její nezměrné energii, neobvyklé troufalosti a agresívnosti se jí podařilo vtisknout osobní ráz celé jedné epoše moderní historie anglického národa a zřejmě navždycky posunout britskou mentalitu směrem k větší samostatnosti. Přibližně od poloviny osmdesátých let začala Thatcherová jako jeden z nejdéle vládnoucích západoevropských politiků hrát i významnou roli v zahraniční politice. Byla blízkých spojencem a přítelem reaganovské Ameriky. Ještě před jeho nástupem k moci si vytvořila zvláštní vztah porozumění i k Michailu Gorbačovovi.

Důležité bylo také to, že politika Margarety Thatcherové byla po celou dobu její vlády nesena jejím silným, vnitřním osobním přesvědčením. Thatcherová nikdy neusilovala o lacinou osobní popularitu. Naopak, zdálo se, že atmosféra konfliktu a konfrontace jí prospívá. Často k naprostému ohromení svých konzervativních kolegů ve vládě prosazovala nezvyklou a zdánlivě extrémní politiku, za níž by se nikdo z nich sám neodvážil postavit. Morální síla jejího přsvědčení, že to, co dělá, je správné, nakonec většinu jejích kolegů strhla s sebou. Není divu, že ve čtvrtek 22. listopadu při její zřejmě poslední - a zcela brilantní - řeči v parlamentě jí poslanci konzervativní strany uspořádali bouřlivé ovace.

Nekompromisnost Margarety Thatcherové nakonec však způsobila její pád. Britská vláda není založena na prezidentském systému: předpkládá se, že kabinet má vládnout na základě spolupráce. Toto se Thatcherová pokusila změnit: snažila se sama osobně ovlivňovat i práci většiny ministerstev. Během své dlouhé politické kariéry došlo v britské vládě k řadě konfliktů, kdy mnozí její spolupracovníci demonstrativně odstoupili, protože už nedokázali dále snášet její diktátorský styl. Jeden z nejvážnějších těchto konfliktů se odehrál koncem roku 1985, kdy v souvislosti s tzv. aférou firmy Westland ze thatcherovského kabinetu odešel tehdejší ministr obrany Michael Heseltine. V poslední době se konflikty mezi Thatcherovou a jejím kabinetem začaly vynořovat stále častěji, zejména při jednání o aktivnější roli Británie v Evropském společenství. Této aktivnější roli se Thatcherová zuby nehty bránila. Jedním z důvodů, proč nechtěla, aby se Británie pevněji integrovala do sjednocené Evropy, bylo zřejmě vědomí, že ve srovnání s mnoha vyspělými evropskými státy je úroveň sociálního zabezpečení v Británii velice nízká a že po plném vstupu do Evropy by britská vláda byla donucena výdaje na sociální zabezpečení podstatně zvýšit. Thatcherová často hovořila o tom, že se jí v Británii úspěšně podřilo zlikvidovat socialismus a že nedopustí, aby se do země znovu navrátil z Evropy zadními dveřmi. Když kritizovala byrokratickou nevýkonnost bruselských byrokratů, měla jistě pravdu. Její odpor vůči zavedení ústředního západoevropského měnového mechanismu a v dlouhodobější perspektivě i jednotné evropské měny znamenal však, že trpělivost jejích spolupracovníků ve vládě i kapitánů britského průmyslu nakonec přetekla. Vedení CBI, konfederace britského průmyslu vyjádřilo s touto obstrukční politikou Margarety Thatcherové v tomto ohledu nedávno zásadní nesouhlas. 1. listopadu v této věci odstoupil místopředseda britské vlády Geoffrey Howe, který později Thatherovou v parlamentě v obsáhlé řeči ostře zkritizoval. To bylo znamením pro Michaela Heseltina, který se Thatcherovou rozešel před pěti lety, aby se jí v poslanecké sněmovně vyzval k volebnímu souboji. K volbě nového šéfa strany konzervativními poslanci pak vskutku došlo. Thatcherová sice získala větší počet hlasů než Heseltine, nedosáhla však dostatečné podpory k úplnému vítězství: bylo by bývalo nutno hlasovat v druhém kole. Aniž by se Thatcherová poradila s členy svého kabinetu, okamžitě vyhlásila Heseltinovi veřejně boj na život a na smrt. To bylo pro mnohé konzervativní poslance příliš. Konflikt uvnitř konzervativní strany se vyvalil na veřejnost a do sdělovacích prostředků. Bylo nebezpečí, že se strana v očích voličstva veřejnou hádkou zcela zdiskredituje, a tak její přední členové nakonec ve středu 21. listopadu Thatcherovou přesvědčili, aby se v zájmu budoucnosti své strany místa poředsedkyně vlády vzdala.

Thatcherismus je dnes pro vznikající demokracie ve středovýchodní Evropě bezesporu významným modelem a vzorem. Důležitá je v tomto ohledu zejména jeho antiideologičnost, důraz na potlačení role státu a preference role rodiny a jednotlivce. V československých poměrech by naproti tomu snad i dnes - možná neprávem - působil dosti kuriózně thatcherovský populismus, intenzívní vládní zájem o to, co si přejí obyčejní, nevzdělaní členové společnosti, kterých je nakonec v každé zemi většina - a jistá míra přezíravosti vůči názorům intelektuální elity, která se většinou v Británii za vlády thatcherismu cítila neobyčejně frustrována. Populismus ve vládní politice nezřídka vedl k otevíríání prostoru pro přízemnost, šosáctví a filistrovství.

Při přejímání thatcherovského modelu ve středovýchodní Evropě je zřejmě namístě jistá opatrnost. Je zajímavé, že kromě obrovské proměny v psychologických postojích většiny anglického obyvatelstva a kromě určitých dílčích ekonomických změn se celkový obraz britského hospodářství - navzdory všem obětem posledního desetiletí - vlastně příliš radikálně nezlepšil. Uveďme několik čísel na ilustraci. Inflace, která byla r. 1979 10.3 %, je nyní 10. 9%. R. 1979 bylo v 55 miliónovém národě na čekacím pořadníku na operaci v britských nemocnicí 850 000 lidí, dnes jich čeká 970 000. Víc než zdvojnásobil se počet oficiálně zaregistrovaných domácností bez přístřeší: r. 1979 jich bylo 56 750, dnes jich je 126 680. Zdesetinásobil se počet rodin, které si už alespoň šest měsíců nemohou dovolit platit měsíční splátky za dům či byt a jimž hrozí vystěhování (letos 76 280 rodin). R. 1979 bylo v Británii 4.4 milióny lidí s menším příjmem než je polovina průměrného platu; dnes je jich 7.7 miliónů. O padesát procent vzrost počet telefonů. Počet domácností vybavených ledničkami klesl ze 75% na 44 %. Počet videorekorderů vzrostl ze 115 000 na 2.28 miliónů. Drasticky se zredukoval počet stávek: R. 1979 se v Británii prostávkovalo 29 a půl miliónu pracovních dní, letos pouhé 4 milióny. Zdvojnásobil se počet Britů cestujících každoročně do zahraničí (letos skoro 30 miliónů osob). Průměrný věk se prodloužil u mužů o dva roky (dnes 72.1 let), u žen o rok (dnes 77.8 let) - zřejmě je to hlavně proto, že stále méně lidí v Británii kouří. Počet lidí, kteří vlastní akcie v soukromých podnicích, se téměř ztrojnásobil (dnes je jich 11 miliónů). R. 1979 bylo průměrné zdanění jednotlivce - včetně národního pojištění - 34%, dnes je 37%. Státní obchodní balance byla r. 1979 minus 49 miliónů liber, nyní je přibližně minus 15.5 miliard liber. Nezaměstnanost byla r. 1979 1 milión, dnes je 1.67 miliónů.

Přes tuto relaivně kontroverzní bilanci je nesporným faktem, že Margaret Thatcherová zcela výjimečně silnou osobností. Po jejím odchodu zůstane na britské politické scéně vakuum.

PS. 10. listopadu 1990 napsal Zdeněk Urbánek v Lidových novinách, že v Glasgowě vládne šedesátiprocentní nezaměstnanost. To je samozřejmě - i v thatcherovské Británii - nesmysl.

Jan Čulík, Glasgow