Myslím, že jo. Co se vědění týče, člověk se narodí buď s apetitem nebo apatií. Já jsem po vědění prahnul, ale ne po tom, které mi nabízeli ve škole. Měl jsem ovšem velké štěstí. Ředitelem naší školy byl DJ. Ten jediný mi dodával sebevědomí. Nechápal, jak můžu mít tak špatné známky. Mě učení ale jednoduše nebavilo. Mluvili jsme spolu o Bobu Dylanovi a Leonardu Cohenovi. Já mu pořád říkal, že chci dělat muziku. Ve škole jsem byl duchem nepřítomný. Moje tělo sedělo v lavici, ale v duchu jsem fantazíroval o velkých koncertech a turné. Ředitel mi nakonec řekl, že nemám ztrácet ve škole čas a jít za tím.

Fakt jo. Řekl mi, že když mi škola nic nedává, ať toho nechám. Já se toho docela bál. Byl jsem dost mladý. On ale na to, že on je tady říďa a já ho mám poslouchat. Musel jsem mu slíbit, že ještě ten den odejdu domů, vezmu svou kytaru a půjdu hrát na ulici. To byl můj sen a on mě přiměl jít přímo za ním. Věřil v můj talent a dobře věděl, že vzděláním na škole v Ballymun (jedna z nejchudších dublinských čtvrtí -- pozn. aut.) díru do světa neudělám. Vlastně všichni skončili školu v patnácti a šli makat. O studiu na střední, o vysoké ani nemluvím, uvažoval málokdo. V Ballymun vlastně ani žádná střední škola nebyla. Byla to fakt ultra-dělnická výspa Dublinu.

Rodiče mám naštěstí dost liberální. Matka tu novinu přešla jenom svým CO? Taky mi nezapomněla připomenout, že se teda už budu muset o sebe starat sám. Tak jsem se vydal do jižní, prosperující půlky Dublinu. Ta byla pro mě do té doby španělskou vesnicí. Na Grafton Street, kde jsem pak strávil léta, jsem do té doby nikdy nebyl. Jenom jsem věděl, že je to místo, kde byla napsána spousta básní a kde se umělcům vždycky dařilo. Cítil jsem se tam jako cizinec. Na druhé straně města, kde jsem vyrostl, by mě ale zase měli za cvoka.

Hrozně moc. Naučilo mě to všechno o muzice, ale taky o lidech. A pořád ještě učí, protože si i dnes na ulici rád zahraju. Když stojíš dlouhé týdny na stejném místě, po čase začneš rozpoznávat charaktery lidí, kteří pobíhají sem a tam. Prostě je prohlídneš. Už to pro tebe nejsou jenom anonymní kolemjdoucí. Víš kdo je kapsář, poznáš na první pohled prostitutku nebo třeba tajného policajta. Když jsem se po noční "šichtě" vracel domů do Ballymun, na sto metrů jsem dokázal vycítit, že tenhle chlápek mi něco chce provést. Kapsáře, kteří mi přišli sebrat denní výdělek z futra od kytary, jsem taky dokázal rychle odhalit. Na ulici jsem byl vystavený spoustě věcí a to mi pomohlo vybudovat si sebevědomí. Vím, tohle hraní je jen krůček od žebrání. Pouliční muzikanti to většinou dělají pro peníze (pořád jsem měl svou teplou postel doma jistou, nebyl jsem bezdomovec). Já to ale nedělal primárně pro výdělek, ale pro tu zkušenost, setkávání se s novými lidmi.

Dá se to tak říct. Na ulici jsi bez pódia a bez reproduktorů. Spoléháš jen na svůj hlas a na kytaru. Maximálně si můžeš vybrat místo, kde se zvuk nejlíp odráží o fasády domů. Je to tak trochu jako rybaření. Nahazuješ udičku a snažíš se něco zaháčkovat. Na ulici akorát chytáš místo ryb lidi. Nechytáš je na háček, ale na svůj hlas. Čím dál ho hodíš, tím víc lidí se na něho chytne. Na ulici jsem se taky seznámil s řadou zajímavých lidí, kteří byli mnohem starší než já. Byli to vesměs nespoutaní tvorové - básníci, herci, bohémové, homosexuálové a podobně. Zapletl jsem se taky s divadlem. V jedné hře jsem hrál pouličního muzikanta, co je pořád na scéně a komentuje děj. Divadlo a lidi kolem něj pro mě byli opravdovou školou.

Mám rád obojí. Frames s malým i velkým F. Skvělé je, že s kapelou můžu obojí skloubit. V Irsku je to sice těžší, lidi nás mají rádi jako "velké Frames". Ale třeba tady ve Valašském Meziříčí si můžu hrát, jak chci. Nikdo mě neomezuje, hraju si pro radost jako malý kluk.

Frames ani já jsme nikdy netoužili zůstat v utajení. Měli jsme smlouvy s anglickými nahrávacími studii, kterým šlo výlučně o komerční úspěch. Jasně, že všichni se chtějí dostat na vrchol. Velká nahrávací studia si ale vždycky vyberou tu nejširší a nejpřímější cestu, která je navíc dlážděná drahokamy. Brzo jsme si ale uvědomili, že si vlastně prosekáváme, doslova prosekáváme cestu do všech možných žebříčků a hitparád. Zkrátka mi došlo, že přistoupíme-li na hru velkých společností, nutně musíme prohrát. Nejsme a nechceme být takoví, jakými nás chtějí mít -- důslední ve vystupování, přehnaně dramatičtí na pódiu a tak dále. Naše síla je někde úplně jinde.

Frames by určitě moc rádi prodávali svá alba po statisících, třeba jako R.E.M. To všechno ale za předpokladu, že zůstaneme věrní sami sobě a tomu co děláme. Přiznám se ale, že turné, na kterých spíme někde v chladné místnosti už opakovat nechci. To mě už fakt nebaví. Chci, aby kapela měla úspěch. To ale neznamená, že se máme upsat ďáblovi. Jen to chce věci dělat profesionálněji. Neznamená to ani, že bych přestal věřit na hvězdy v podzemí. To nejlepší vždycky zůstane částečně skryto a nedostává se mu pozornosti, kterou by si nepochybně zasloužilo.

Jo, přesně tak. Keců bylo dost, teď je čas to zkusit dělat nejlíp, jak to umíme. Nehodlám se ale zavazovat nějakými podpisy k tomu, co a jak mám dělat. Buď se album líbit bude a vydá se, nebo ne. Za prachy si společnosti můžou koupit plakáty a reklamu, ne loajalitu kapely, její štěstí a bezpečí. Když nám ale nechají svobodu, jdeme do toho. Hlavou do zdi ovšem bušit nebudeme, to se radši otočíme a půjdeme hledat jinam, i když to bude dlouhá cesta. V jistém smyslu ale úspěšní jsme už teď. Kdykoli můžu popadnout kytaru a jít si zahrát, kde se mi zachce. Tohle jsem říkal i chlápkům z velkých společností. Obživu si můžu zajistit znovu na ulici. Lesk a slávu tam nenajdu, ale pořád budu dělat hudbu, která mě baví.

Takovéhle třpytky mi vždycky byly proti srsti. V hudbě je hodně lidí, kteří neustále poukazují na věci, které dokázali, a na hlavouny, se kterými se osobně znají. Setkání s Dylanem a turné s ním pro mě znamenalo moc. Bylo to mé osobní "vítězství", zdůrazňuju osobní. Nemám potřebu se tím někde vychloubat. Důležité je co sám dělám a ne koho znám. Moje hudba se nestává lepší, protože se znám s Bobem Dylanem nebo Van Morrisonem. Mám-li být upřímný, Van Morrison byl pro mě ideálem jenom do chvíle, než jsem ho potkal.

Fakt jsem to tak řekl. Pravda je, že obojí je dost vulgární a necitlivé. V Irsku znám manažery, kteří dávají dohromady umělé kapely ze sebevědomých, hezkých kluků a prsatých holek. Někdo jim napíše píseň a na světě je hit. Tenhle přístup je tak hnusný a nestydatý! Když se kdysi vynořil Elvis, lidi se ptali, kdo je tenhle tajemný fešák. Dneska už ale tahle tajemnost a mysticismus neexistuje. Máme jenom produkt, který leží na všech regálech. Já si jen lámu hlavu nad tím, proč na to lidi vždycky naletí. Pokud tohle je populární kultura, proč bych měl usilovat o popularitu? Populární kultura stojí na vratkých základech. Formují ji vlastně lidi, kterým je úplně ukradená. Lidi, kteří na ni nejvíc plivou, se automaticky stávají jejími hrdiny. Příkladem téhle ironie byla Nirvana.

Přesně tak. A punk byl v tu chvíli mrtvý. Jakmile se stal populární, bylo po něm. A tak je to se vším. Když tě označí za jedničku, toho nejlepšího, je po všem. Proto musíš slova jako "nejlepší" prostě ignorovat, nevšímat si toho, kde jsi na žebříčku popularity. Hudbu nelze redukovat na pravidla, která fungují ve sportu. Bohužel hitparády a všechny možné hudební ceny jsou spíš ekonomickými ukazateli než ukazateli skutečné kvality.

Tenhle princip v hudbě opravdu neuznávám. Já s nikým soutěžit nechci. Občas někde čtu, že Frames nejspíš brzo stane po boku U2, Sinnead O'Connor či Cranberries. Na to ale kašlu. Já nechci být jako Sinnead O'Connor. Ona mě fakt nezajímá. Způsob, jakým se dostala nahoru mi není vlastní. Já mám jinou cestu. Na druhou stranu ale musím uznat, že konkurence může i pozitivně motivovat. Když jí ale podřídíte celý svůj život, není to zrovna zdravé. Jednou se mě kdosi ptal, co je mým hlavním cílem. Dostat se tam, kde chci být, aniž bych měl ruce smáčené krví někoho jiného, odvětil jsem mu. Ne že uspěju a kolem mě bude řada poražených a já je budu utěšovat, že tak to v živote chodí.

Vyrostl jsem spíš na americké hudbě. Matka poslouchala Dylana a spoustu dalších Američanů. Takže svým způsobem jsem se vlastně nenarodil do irského kulturního prostředí. Na ulici jsem nějakou dobu hrál s tradiční irskou kapelou, ale upřímně řečeno, ta hudba mě nijak nebrala. To ale neznamená, že bych nebyl hrdý na svůj irský původ. V mé tvorbě se to ale irský prvek moc neprojevuje. Před sto lety bych asi bardem byl. Dnes se ale kultury přelévají jedna do druhé. Irsko samotné je v současnosti hodně pod vlivem Spojených států.

Asi jo. Irsko Ameriku miluje. Vzhlíží k ní jako ke svému vzoru. To je určitě dáno i dějinami Irska, myslím tím několik vln imigrantů, kteří v minulosti zamířili za oceán. Taky se říká, že kdyby se všichni Irové žijící ve světě vrátili do Irska, celý ostrov by se potopil. Irsku by prospěl větší vliv kontinentální Evropy, která se mi zdá mnohem rozumnější.

Irsko dnes prochází velice zvláštním obdobím. Podle mě je to tak trochu ošklivá země. Proto taky pobývám často tady ve Valmezu. Ale nejenom proto. Já si totiž vlastně ani nemůžu dovolit žít ve vlastní zemi. Teda můžu, ale stálo by mě to strašně moc peněz. A to mě štve. Dublin pro mě už není přitažlivým městem. Skoro každý mluví o ceně nemovitostí, výši nájmu. Já měl Irsko vždycky za zemi básníků a umělců. Teď jsou však jediným předmětem hovoru peníze. Pod lesklou slupkou ekonomického boomu ale pořád je nedostatek sebevědomí. Kdesi v historii, nevím přesně kdy a proč, jsme ztratili sebedůvěru (myslím, že u vás to bylo v tomto ohledu podobné). Paradoxně se ale tenhle handicap stal naší silnou stránkou. Jsme přístupnější než nabubřelí Angličané s jejich imperiální minulostí.

Angličané nás vždy utlačovali. (Nejen) k nám se chovali povýšenecky a mnohdy dost krutě. Neměli jsme proti nim žádnou šanci. Pořád nám tvrdili, že pokud s nimi chceme bojovat, vyhladí nás jedním šmahem. Neudělali to hlavně proto, že irští imigranti v USA nad námi drželi ochrannou ruku.

Média jsou v tomhle ohledu jako prodejná děvka. Vytvářejí falešný obraz a o některých věcech raději vůbec nemluví. Probritské bojůvky v Severním Irsku páchají nejhorší zločiny. Ve dvacátých letech Britové propouštěli lidi ze svých vězení a dělali z nich policajty v Irsku. Takže britští vrahové dostali uniformu a dohlíželi na pořádek u nás.

Já bych to asi řekl trochu jinak, ale v podstatě má pravdu. V téhle souvislosti mi přijde důležité zmínit, jakou odezvu má irská hudba v Anglii. Jakmile se stane v Irsku nějaká kapela populární, automaticky zamíří k sousedům -- do Londýna. Tam se ale vždy opakuje to samé. Nikoho to nezajímá. Na koncert přijde pár lidí. Tisk nás nenávidí. Částečně to má historické důvody. Vezmi si třeba, jak v minulosti bojovali Angličani proti Keltům. Angličani v jejich železném brnění, štíty, meči a vyleštěnou obuví. Oproti tomu Irové bojovali nazí a jako zbraň měli třeba jenom klacek a hurónský řev. Co může nahnat větší hrůzu? Tím chci říct, že pocházíme z akusticky divokého prostředí, nejsme sofistikovaní, teda Frames rozhodně nejsou. Britská média nás neberou. A jsou to právě tahle média, kdo dělá z umělců hvězdy. Otevřeně přiznávají, že kapely Oasis a Blur dostali nahoru jenom aby je mohli vzápětí poslat k zemi, protože tahle strategie přináší zisk. Věci, které za něco stojí média zpravidla ignorují.

Nemá. Funguje to tam často tak, že ten samý kritik na kapelu pěje ódy, aby ji za pár měsíců sestřelil jako propadák. Takže v jistém smyslu je třeba se úspěchu vyhýbat. Opravdový úspěch je nutné pečlivě připravovat. Frames na tom dělali deset let a jeden článek v novinách nás nemůže srazit k zemi. Je fakt, že o nás někteří psát chtěli. My je ale odbyli s tím, že s jejich hrozným plátkem nechceme mít nic společného.

Ani ne. Dnešní zkomercionalizovanou irskou kulturu by líp zastupoval například Andrea Corr či Bono Vox. Podle mě jsou ale zrovna U2 mimo mísu. Nechápou, co se v Irsku děje. Přiznávám, že ta nabídka je zajímavá. Jsem zvědavý, jak to nakonec dopadne.

Dneska už mi to vlastně nevadí. Byly ale doby, kdy mě to pěkně štvalo. Ten film nebyl mým výtvorem, nebyl jsem to já. To je jako s tím Bobem Dylanem. Proč bych s ním měl být furt spojován. Tehdy jsem tři měsíce vstával v sedm, jel na scénu a učil se text, který jsem nenapsal. Stál jsem před kamerou a nějací chlápci mi říkali, ať se tvářím smutně. Řídili každou mou emoci. A já mám teď tvrdit, že to je moje dílo? Já byl pouhým nástrojem. Natáčením trpěla hodně kapela. S Alanem Parkerem jsme se dost hádali kvůli zkouškám kapely a koncertům, se kterýma Frames během filmování nepřestali. Já ale kvůli filmu svou hudební dráhu a sny všanc nedal, na rozdíl od ostatních. Pak jsem se ale musel ještě potýkat s jednou věcí. Plakáty na naše koncerty a taky recenze se odkazovaly na moje účinkování ve filmu, což mě dost vytáčelo a pár novinářů jsem kvůli tomu poslal někam. S odstupem deseti let už se na to ale dívám jinak. Hrát v tomhle filmu byla dobrá zkušenost.

Nejgeniálnějším literárním počinem je pro mě asi Odysseus od Joyce. Z každé strany té knihy si hodně beru. Mám taky hrozně rád Malého prince od Exupéryho. Ze spisovatelů bych ale vypíchl nejvíc jednoho méně známého, Američana italského původu Johna Fanteho.

Jo, s tou ulicí máš pravdu. Líbí se mi na ní ale taky, jak je vášnivá. Mluví se v ní o rasismu. O svých touhách a vášních mluví Fante tak otevřeně. Líbí se mi, jak se před čtenáři obnažuje. Píše o tom, co právě v dané chvíli prožívá. Má ohromný smysl pro poezii a pro humor. Jeho styl psaní je velice pestrobarevný. Jako by ta slova tancovala. Když čtu jeho knihy, jasně vidím své stinné i světlé stránky.

Úplnou náhodou. Narazil jsem na ni v nějakém výprodeji. Titul knihy mě hned zaujal. Hned jsem si ji zamiloval. Částečně pro to, že to byl můj vlastní objev. Skoupil jsem hned všechny Fanteho věci a doporučoval známým. Dnes je ta kniha ve všech knihkupectvích Dublinu.

Pro mě to bylo takové malé vítězství. Vykoupil jsem tu knihu ve všech knihkupectvích v mém rodném městě a obdaroval jí své kamarády. Knihkupci si potom museli přiobjednat...

Když si někoho takhle oblíbím, beru to za své. Některé řádky z knihy se proto objevují i v mých písních. Jeho knihy jsou plné otázek, které se lidi bojí sami sobě klást.

Díky za kompliment. Myslím, že v jádru jakéhokoli humoru je tragédie. Kořeny smíchu, jeho mechanismus je stejný jako u pláče. Všechen dobrý humor je zakořeněný v pocitech hlubokého smutku. Já si během dětství užil smutku hodně. Abych to nějak přežil, oddával jsem se fantaziím o tom, jak jednou budu muzikantem a budu hrát sólo pro deset tisíc lidí. Dětství v Ballymun bylo dost specifické. Matčina nejlepší kamarádka byla prostitutka. Bavili se spolu otevřeně i přede mnou (jak jsem už řekl, matka byla velmi liberální). Povídala jí o svých prachatých klientech. Já si při tom uvědomil, jak chudí vlastně jsme a že na to, abychom se trochu zvedli je potřeba odhodlání a sebevědomí. Moje matka byla neúspěšná hudebnice, stejně tak děda. Můj otec byl slavný šampión v boxu. Pak potkal matku, oplodnil ji a jeho kariéra byla v háji. Jako by se v naší rodině nezdar stal dědičnou věcí. Matka mi vždycky vštěpovala, ať se nežením. Ať si pěkně najdu holku, užívám si, ale ať si dávám bacha, aby mě život nesemlel. Takže od malička jsem věděl, že mě život nesmí dostat, že musím běžet kus před ním. Otec za svou prohru dával vinu matce, ale mohl si za to spíš sám. Vzdal to a stal se z něho opilec. Vzdal se svého snu.

Máš pravdu. New York je strašně zvláštní město, protože lidi jsou tam od sebe naprosto odtržení. Přesto, právě kvůli tomuhle pocitu odtržení lze navázat kontakt poměrně snadno. Stačí jeden srdečný pohled. Takže paradoxně v tomhle chladném městě stačí jedna jiskérka k tomu, aby vzniklo trvalé přátelství. Já se tam poflakoval po ulicích s kytarou v ruce. Kytara je skvělá v tom, že je vlastně velkým klíčem. Když totiž děláš muziku dobře, otevřeš zámky i u těch nejlépe zamčených dveří. Protože muzika je univerzální, mohl jsem si zajít do parku a rozbalit to tam. Večer jsem pak zažíval s různými lidmi, kteří se zrovna nachomítli, velká dobrodružství. Moje zkušenost s kytarou (nejen) odtamtud je, že když jsi odvážný a otevřený, přihodí se ti zázraky. Tak to opravdu funguje. Někdy to jde i bez kytary, ale jak už jsem řekl, kytara je klíčem. Z toho taky vyplývá moje filozofie: Pokud dokážeš uspokojit uši posluchačů, oni uspokojí tvůj žaludek. Kdekoliv na světě jsem byl a měl u sebe kytaru, na jídlo jsem si pokaždé vydělal.

Rozhodně věřím, že je Bůh (to je fakt těžká otázka, dost osobní). Věřím v existenci dobra, a proto musím věřit i v existenci ne-dobra. Jako malý kluk jsem se dal na čas k Hare Kršna. Vlastně celé mládí jsem strávil hledáním odpovědi. Jsem si rozhodně jistý, že jsem prospěšnější mezi těmi, co se ztratili, než mezi těmi, co už se našli. Kdybych se stal třeba mnichem, automaticky bych tím dal sbohem světu.

Když se modlím, používám slova, která jsem se naučil v dětství, slova, kterým rozumím. Myslím, že jsme stvořeni buď k dobru nebo ke zlu. Máme předem danou roli. Mám za to, že mým posláním na zemi je být ztracen. Nejosvícenější větu, kterou podle mě může člověk vyslovit je: Já nevím. Když mi bylo asi patnáct, byl jsem na koncertu Leo Cohena. Zpíval o samotě a beznaději. V té době byl sám osamocen a my v publiku jsme na tom byli stejně. Všichni dohromady jsme byli samotáři. Zároveň jsme ale cítili duch pospolitosti a velkou úlevu.

Já se snažím dělat něco podobného jako Cohen. Tu samou věc říkám z pódia mnoha rozličnými způsoby. A lidi to oslovuje. Nejsem typ showmana, který by lidi vyzýval: Hej a teď se všichni chytněte za ruce. A nic víc. Role pastýře je dost nebezpečná. Nechci být vůdcem, který své ovečky vede do nikam. Já jsem spíš takovým "duchovním pro mateřské školky". Jen se ptám, nemám žádné odpovědi. Jsem šťastný, když si publikum vezme ty otázky za své. Jezdím jenom z místa na místo a kladu ty samé otázky. Nevypracovávám na ně odpovědi. Mám hodně přátel, kteří jsou dnes knězi a buddhistickými mnichy. Když je potkám, děkují mi za otázky, které je vyvedly z letargie a pomohly jim najít si svou vlastní cestu. Já se ale cítím dobře jako ten, co je pořád ztracený.

Před nějakým časem jsem četl knihu Ježíš, člověk. Ta mě hodně inspirovala. A inspiruje mě náboženství obecně. Líbí se mi hlavně jeho poetická stránka. Starý Zákon je plný úžasných příběhů a básní. Ale zpátky ke knize o Ježíšovi. Na Kristově době se mi zamlouvá to, že všechno bylo zapisováno krásným, poetickým jazykem. Tehdy to bylo celkem běžné, zato dnes se nám to zdá bizarní. Třeba pasáž, ve které Ježíš "proměňuje" vodu ve víno na svatbě v Káni galilejské, jak je popsána ve svitcích, co se našly u Mrtvého moře. Na svatbě mohli pít víno jen bohatí lidé, sponzoři církve. Ježíš v tu chvíli začal obcházet jeden stan za druhým. Bohatým to víno bral a postavil je před chudé, ženy a děti. Nepotřeboval k tomu žádné čáry. Jeho síla nespočívala v kouzlech, ale v něm samém, v kouzlu osobnosti. Takže náboženství a všechny tyhle příběhy mě určitě ovlivňují. Docela se mi zamlouvá představa, že nejsme dokonalí.

Ne, to si nemyslím. Určitě jsme se ale všichni narodili s tím, abychom hledali a kladli si otázky. A o tom náboženství podle mě je. Každý na cestě k bohu používá jiný prostředek a cestu, ale cíl je v podstatě stejný. Je fakt, že křesťanství je takový velký autobus. Jízdenka do něj nepřijde zrovna lacino.

No tohle (smích). Tak s tím souhlasit nemůžu.

Nejlepší věc, co se mi může na koncertu stát je, že lidi budou odcházet a přemýšlet o tom, co slyšeli. Nechtěl bych se dostat do role nějakého spasitele, to fakt ne. Každý posluchač vlastně slyší jinou píseň, jiný příběh. Neexistuje pouze jedna verze, ale mnoho různých interpretací. Reakce publika nemůže být jednotná. Já nikdy nemůžu posoudit, jak jsem uspěl nebo neuspěl. Abych pravdu řekl, těžko se s touhle skutečností vypořádávám, kdykoli vstupuju na pódium. Někdy si říkám, proč lidi platí za to, aby slyšeli moje smutky.

Ne. Ale nepřeceňuj má slova. Při psaní těch řádků jsem pociťoval hluboký smutek. Já tam spíš ale říkám, že svou budoucnost neznáme. Ovšem tím, co děláme v tento okamžik ale můžeme ovlivnit to, co se nám v budoucnu přihodí. Malovat čerta na zeď ale nechci.

Docela mě to trápí. Jedna z největších slabostí člověka je jeho ego. Ego dokáže vše naprosto zamotat a pokazit. Když čtu a poslouchám zprávy, mám jednoduše dojem, že riskujeme strašně moc kvůli málu. Nevím, co je Saddám za člověka, asi ne zrovna anděl. To ale vím z médií. Vím ale taky moc dobře jaké nesmysly říkají média třeba o Irsku. Z toho důvodu moc nedůvěřuju všemu, co slyším. Jsem rezervovaný. Nemyslím si, že George W. Bush je dobrák. Podle mě jsou jeho snahy motivovány do značné míry materiálně, ne morálně. Válka je o penězích a peníze jsou moderním náboženstvím. Banky jsou moderními svatostánky. Je to jako s Mojžíšem a zlatým teletem. Pořád ta samá písnička.

Přiznám se, že už při odpovědi na otázku o Iráku jsem byl trochu nesvůj. Zpravidla se bojím vyjadřovat své názory na politiku. Snažím se mluvit spíš o věcech, kterým rozumím. Je to jako s filmem The Commitments, o kterém jsem dost nerad mluvil, protože ten chlápek, kterého jsem tam hrál jsem nebyl já. Já mu vlastně nerozuměl, a proto jsem o tom ani nechtěl moc mluvit. Můžu hovořit o politice věcí, jenž se odehrávají ve mně samém. Vyslovováním vlastních nejistot se ale automaticky vyjadřuju k celkové situaci. Já jsem sice jen jedna buňka orgánu, ale když ji otevřeš, najdeš v ní obraz celku. Problém je v tom, že zatímco jsme prozkoumali snad všechen okolní svět, nešli jsme dovnitř, určitě ne dost hluboko. To platí jak o lidstvu jako celku, tak i o každém z nás.

To je přesně ono. Často vůbec nevíme, co se kolem nás děje. Chybí nám rozhled. Mám pocit, že když umíš nahlédnout do svého srdce a své duše, každým slovem se pak vyjadřuješ vlastně k politice. Abych se ale vrátil k tomu protest songu, já nic takového nikdy psát a zpívat nechtěl. Problém tohoto žánru je, že má jediný cíl -- protestovat proti určité věci. Když napíšeš text o nespravedlnostech a násilí v Severním Irsku, píseň má jepičí život. Jako článek v novinách. Nelíbí se mi, když se hudba politizuje. Pro mě je hudba spíš snění, jeden velký sen. Přiznávám, že třeba Bob Dylan dokázal skrz svou muziku upozornit na některé sociální problémy. Pro mě je ale muzika hlubší a důvěrnější záležitost.

Po tom všem, co jsem právě řekl to bude znít asi paradoxně, ale tahle myšlenka se objevuje v jedné z našich politicky motivovaných písní. Je to o touze mých předků, kteří usilovali o jednotu Irska, o uznání své národní identity a celistvosti Irska. Tahle prostá idea byla ale rozmetaná na kusy. Velcí přátelé se postavili proti sobě se zbraní v ruce a zabíjeli jeden druhého. Bylo to v duchu klasicky anglického sloganu: Rozděl a panuj. Tak fungovalo i britské impérium. Dokázalo vrážet klíny tam, kde existovala relativní jednota. V textu téhle písně jsem zůstal docela vágní zcela záměrně. Když totiž všechno přesně pojmenuješ, píseň má sice nějaký účel, ale nemá život. V okamžiku narození umírá. Já nechci být konkrétní, chci nechat prostor posluchačům k tomu, aby píseň vstřebali pěkně po svém. Kdybych napsal píseň výslovně o Severním Irsku, zaujala by jen pár zainteresovaných. Navíc ty vágní texty spíš stavím do roviny tázání, nikoli servírování odpovědí.

Někdy jo. Mám sklony k impulsivitě. Jak už jsem taky řekl, je pro mě důležité umět žít okamžikem a být otevřený vůči okolí. V Irsku dnes kolem sebe vidím příliš mnoho stratégů, kteří připomínají vojáky. Třeba U2 stojí na stole jako generálové a pohybují se obřími kroky. Příští rok se vrhneme na východní Evropu, říkají si. Největším nebezpečím pro kariéru je žít budoucností. Plánovat si svůj život několik let dopředu není pro mě tou správnou cestou. V téhle souvislosti bych rád zmínil Boba Dylana. Ten člověk totiž dokáže, přes žít přítomností. Je naprosto svobodný. Přesto má pověst odměřeného a pyšného člověka. Problém je v tom, že je obklopený partou "ochránců", přes které se těžko dá dostat. Já měl velké štěstí, že jsem se nikam cpát nemusel. Bob přišel za mnou sám a byl velice příjemný a zdvořilý. Já pochopil, že umělec samotný může mít svobodu být, čím být chce a kolem něj jsou tihle lidi, kteří jeho prostor střeží.

Chci se přestat dívat na televizi. Ta z nás hrozně vysává energii. Svým způsobem je lehké sedět u ní a nechat svůj mozek okupovat uměním někoho jiného. Můžeš si ho ale potom pěkně zaneřádit...

Chci si ale hlavně odpočinout, trošku se stáhnout. V poslední době jsem vydal mnoho energie. Jsem tak unavený, že kdyby se dostavil úspěch, ať už to slovo znamená cokoli, já si toho asi ani nevšimnu.