Musím se přiznat, že já s Rumsfeldem v podstatě souhlasím, když vymýšlí, jak svrhnout vražedný komunistický režim v Severní Koreji... :) Ne, je to samozřejmě složitější:

Komentátoři nyní častěji poukazují na to, že údajně "pravicová" americká vláda George Bushe projevuje silně levicové, trockistické tendence svým úsilím "měnit svět" a vnutit mu svou morální, náboženskou a fundamentalistickou revoluci. Pozorovatelé poukazují na to, že skuteční konzervativci na světě revoluce neprovádějí: zastávají názor, že svět byl, je a vždy bude nedokonalý,a že to je prostě "normálním lidským údělem", člověk ve společenské sféře nikdy nic nezmůže. Tak se starají sami o sebe a o své podnikání. Pro ně potřebují zákonnost a stabilitu, alespoň ve vlastní zemi.

Toto je konzervatismus, který jsem poznal od roku 1979 v Británii po nástupu Margaret Thatcherové k moci - která sice verbálně kritizovala komunismus, ale nebyla absolutně ochotna proti němu bojovat - něco takového bylo úplně mimo konzervativní ideologii. Mimo jiné rušila Thatcherová začátkem osmdesátých let v Británii univerzitní katedry, které se věnovaly analýze politických poměrů v komunistických zemích střední a východní Evropy (co je nám do toho, že v komunistických zemích žijí lidé v útlaku) - tak zlikvidovala např. vynikající čechoslovakistické a jugoslavistické středisko na Lancaster University.

Jako člověku, který vyrostl v období komunistického útlaku, a byl zejména svědkem likvidace neúspěšných liberalizačních pokusů šedesátých let bezostyšně agresivní ofenzívou druhořadých a třetiřadých hoštaplerů s příchodem normalizace sedmdesátých let (sprostota tohoto estébáckého étosu v ozvěnách a variacích přežívá v postkomunistické české skutečnosti dodneška, povšimli si toho mnozí, například i spisovatel Jaroslav Vejvoda ve své nové knížce Noční jezdci, k ní se vrátím) mi vždycky vadil princip "mezinárodního práva", podle něhož může v libovolné zemi uchvátit moc diktátor, zotročit a tyranizovat její obyvatele a ti nešťastníci pak nemají nikde zastání, protože přece platí "státní suverenita" a jakmile se nějakému Saddámu Husajnovi, Kim Jong Ilovi či Gustávu Husákovi podaří zmocnit se vlády, je to, ejhle, najednou z mezinárodního hlediska zcela legitimní politický představitel.

Stejně tak mě štvalo, když mě v Čechách navštěvovali v sedmdesátých letech osvícení liberální Američané a vysvětlovali mi, že se s komunistickým útlakem v Československu nedá nic dělat, je to přece charakteristický rys etnického prostředí této oblasti, které nemá nikdo zvnějšku právo upírat nárok na sebeurčení. Tyto politicky korektní argumenty se paradoxně velmi shodovaly s postkomunistickým, údajně "pravicovým" českým relativismem, jaký jsem slyšel v Glasgow v devadesátých letech od jednoho mladého pražského novináře. Zněly, že lidé v arabských zemích na Blízkém východě jsou zvyklí na jinou kulturu a jiné zacházení, a tak pro ně není trest amputace končetiny za krádež tak drastický jako by byl v Evropě - i ženy se tam lehce smiřují s ženskou obřízkou. Argument se zastavil těsně před tvrzením, že v těchto "jiných kulturách" lidé mučení a utrpení necítí tak intenzivně jako Evropané, protože je na to právě připravila tato jejich kultura.

Tento relativismus je pro mě absolutně nepřijatelný. Bez ohledu na kulturní a etnické zázemí, argumentuji, je lidem po celém světě vlastní tatáž LIDSKOST, tytéž základní lidské rysy a mají nárok na tytéž základní lidská práva.

Proto kvituji s povděkem, že se v posledních letech začalo měnit mezinárodní právo a začalo pomalu přijímat princip mezinárodní nedělitelnosti lidských práv, zejména ustavením mezinárodního trestního tribunálu pro válečné zločiny. Proto souhlasím s Rumsfeldem, že by severokorejský režim měl být svržen.

Vadí mi, když lidé protestují proti invazi do Iráku a ignorují skutečnost, že likvidace režimu Saddáma Husajna bylo pro Iráčany osvobozením, a to přesto, že hrozí nebezpečí, že na troskách jeho režimu vznikne nikoliv demokracie amerického typu, ale autoritářský fundamentalistický šiitský režim.

Jiná věc je, zda měl být tento režim svržen vojensky. Jak konstatoval ve středu dopoledne v britském rozhlase jeden činitel jedné humanitární organizace OSN, angloamerický útok proti Iráku si vyžádal obrovské škody na lidských životech.

V principu je ale správné, aby mezinárodní společenství netolerovalo vražedné a diktátorské režimy. Velkou otázkou však je, jakým způsobem však tento princip realizovat. Potíž je, že hrubě vojenský, protizákonný, agresivní a diktátorský způsob, jímž proti režimu Saddáma Husajna tak kontroverzně zasáhly Spojené státy, je kontraproduktivní. Princip mezinárodní odpovědnosti za vražedné režimy to může v dlouhodobé perspektivě jen zdiskreditovat. Motivem Spojených států pro svržení režimu Saddáma Husajna totiž nebylo znepokojení nad porušováním lidských práv, ale potřeba rozšířit americkou hegemonii na Blízký východ.

Pokud by totiž Spojené státy skutečně jednaly v zájmu lidských práv zotročených Iráčanů, proč předtím Saddáma Husajna podporovaly a vyzbrojily ho, jak o tom přinesl svědectví např. americký deník Washington Post, ZDE, přestože američtí vládní činitelé už tehdy věděli, že Saddám tvrdě potlačuje lidská práva.

Arogantní šíření americké moci vojenskou silou může mít v dlouhodobě perspektivě nepředvídané destabilizační důsledky. Žádné impérium neudrží dlouhodobě vládu nad světem, a jak před nedávnem napsal americký komentátor William Pfaff, nynější agresivní vojenské akce americké vlády ve prospěch americké zahraničněpolitické linie mohou paradoxně vést k oslabení amerického vlivu ve světě, protože se proti Spojeným státem vytvořila celosvětová opozice.

Abych to shrnul: Souhlasím s Donaldem Rumsfeldem, že by měl být severokorejský režim svržen, anebo donucen liberalizovat. K tomu však by mělo mezinárodní společenství vytvořit řádné, legální procedury a struktury. Pro mezinárodní pořádek má neblahé důsledky, pokud se ho Spojené státy rozhodnou ignorovat a dělat si po světě, jako rozmazlený, arogantní fracek, bez ohledu na ostatní jen to, co samy uznají za vhodné. V dlouhodobém důsledku to povede k anarchii - a České republice nepomůže ani to, přikloní-li se k tomuto novému "dubisku". Už proto, že Američané budou oceňovat českou podlézavost jen tak dlouho, jak dlouho se jim samotným bude hodit do krámu, pak i Čechy v zemi, kde prvotní roli hraje sobecký národní zájem, nikoliv mezinárodní právo či lidská práva - hodí přes palubu.

Trvejme tedy na globálním dodržování lidských práv, avšak vypracujme pro to účinné mezinárodní struktury.

(Jak známo, stejný názor - na nepřijatelnost vražedných režimů i hegemonie nad světem od jediné supervelmoci - zastává autor neměnně odjakživa, viz např. tento text z 11. února 2003, ZDE či tento text z března 1990 viz ZDE i nesčetné další články, publikované v BL i jinde.)