Zejména Francouzi, zvyklí na vysávání všemožných evropských fondů, nemohou odolat. V Německu se zvláště intensivně staví k dispozici celá řada funkcionářů a přátel SPD, v důsledku hospodářského úpadku SRN už dlouho nebyly k dispozici posty pro zasloužilé a vysloužilé politiky. Od německého representačního dědouška po posledního zasloužilého agenta spolkové zpravodajské služby ohroženého nezaměstnaností, všichni by velmi rádi takový dobře placený post převzali. Bohužel, Američané asi nebudou moc kooperativní, nejdřív tahali kaštany z ohně sami, pak se ostatní o ně chtějí dělit.

Je smutné, že ten poslední, kdo v těchto snahách najde nějaké místo, jsou iráčtí disidenti, s těmi se jaksi nepočítá, alespoň pokud jde o západní Evropu. Zdá se, že v USA je situace dost odlišná.

Proto byla zajímavá diskuse v německé televizi, vedená známou konferenciérkou, paní Christiansenovou.

Kdo slyšel antisemitské výroky pana La Fontaina, sociálně demokratického politika se srdcem vlevo, nebo pana ministra vnitra pana Stroebele, vidí okamžitě demarkační čáru mezi politiky křesťansko- demokratické unie, representované panem Straeublem a německou levicí. Jako znalec Karla Marxe a Hegela vidím jasnou souvislost: podle Hegela probíhá vývoj ve spirále. Jak levice, tak pravice odmítají střed, proto musí mít mnohé společné rysy. Mezi nacisty a komunisty tak objektivně existovala shoda v mnoha bodech.

Zatím, co křesťanská demokracie spolu s USA hledá mírové řešení pro palestinský problém, už proto, že Německo pociťuje stále ještě svoji odpovědnost za nacistické řádění, německá sociální demokracie, nebo alespoň její levicová skupina representovaná La Fontainem přebírá nekriticky arabsko - radikální stanovisko, v čemž jsou zajedno s nacisty , protože oni přece za nic nemohli, oni byli opozice.

Bohužel to neplatí pro starou generaci, výsledky voleb s 98 % hlasů pro Hitlera ponechávají opozici pouze minimální prostor. Teprve po válce byla opozice tak silná, že se člověk musí ptát, kdo to vlastně tomu Adolfovi tenkrát tak mával? Stejný efekt nastane i v Iráku, pud sebezáchovy, oportunismus, touha po kariéře, to vše změní Saddámovy pacholky v největší milovníky Ameriky, stejně jako čeští pochopové Gestapa ( finanční a protektorátní policie ) nejdříve přešli skoro v sevřeném útvaru do SNB, později STB (vím o čem mluvím, mám na to podklady) a místo hajlování vyvolávali "Ať žije KSČ".

Dějiny jsou mnohdy plné zmatků, v mnoha tělech dvě duše, vyhrává ta, která má zrovna konjunkturu. Stačí se podívat po luzích českých, mnohý z dnešních českých milionářů začínal s neveřejnými fondy bývalé strany a vlády, různých totalitních organizací a tunelováním bývalých státních organizací, jejichž struktura mu jako bývalému správci, dosazenému kamarády poctivci z KSČ, byla dobře známá.

Pozice sociálních demokratů je v jejich podvědomí silně protiamerická, ale nikdy by se k tomu nepřiznali. I když se snaží, toto podezření dementovat, jejich postoj k válce v Iráku je jí definován. Bude to nejspíš důsledek prohrané války, která zanechala v podvědomí odpor proti okupantům, i když kvalita americké okupace se s ruskou nikdy nedala srovnat, ale i existence úspěšné ekonomiky, která vzdoruje všem sociálně demokratickým teoriím je deprimující. Ani bývalá německá ministryně vnitra Daeubler- Gmelinová si nedokázala odepřít srovnání Bushe s Hitlerem, to ji nakonec stálo kariéru. Typické je, že se při uveřejnění jejího výroku bránila tím, že mínila, že se diskutuje v uzavřeném kroužku. Nepřipomíná nám to něco, jedno mínění pro veřejnost, stranu a vládu, jiné pro svoji rodinu a přátele?

Zdá se, že i dnes mnoho politiků, ale i ostatních držitelů vlivných pozic, jako třeba učitelů nebo státních úředníků striktně rozlišují mezi tím, co se může říci veřejně a tím, co si opravdu myslí.

Někdy se zdá, že by jim byl Saddám milejší, než nynější chaos, bojí se vývoje na Blízkém Východě, který by mohl vést k řadě konservativních ale demokratických (nebo alespoň s demokracií spřízněných, jako například v Egyptě) struktur, kde by sociální demokracie živořila v koutku spolu se zbytky takzvaných socialistických stran, jako bývala BAATH.

Proto by takovému vývoji chtěli předejít tím, že by prostřednictvím OSN a EU přes hlavy irácké opozice nainstalovali sociálně nebo socialisticky předformovanou okupační vládu.Tím by eliminovali jakoukoliv iráckou domácí iniciativu, dokonce by ji mohli označit za pozůstatek bývalého režimu nebo za rakcionáře, v každém případě by Iráčané rušili evropskou sociální demokracii v zamýšlených akcích. Irácká opozice totiž prohlásila, že hodlá navázat normální styky se státem Israel, který považuje za jediný kompetentní stát, schopný ve spolupráci s iráckou opozicí vybudovat z Iráku stát na úrovni, která by Iráku zajistila existenci i po vyčerpání zásob ropy.

Tím by samozřejmě torpedovala dlouholeté úsilí sociální demokracie, bojem proti "sionismu", neboli otevřeně řečeno, antisemitismem podchytit voliče, kteří už vždy měli sklony k jakémukoliv socialismu, i nacionálnímu. V tomto ohledu jim konkuruje nejen strana zelených, ale i složky liberální strany, kde už po válce našly útočiště početní nacisté. Liberální strana FDP se teprve nedávno těchto pozůstatků těžko zbavovala. V Německu se za posledních 50 roků hodně změnilo, o čemž v Čechách málo lidí ví. Bohužel je však malá část německého obyvatelstva ještě stále ovlivněna pozůstatky třetí říše a dost hlasitě se projevuje. Mlčící většina však odmítá národnostní a rasové rozpory.

V tomto boji se vytváří nová osa Paříž, Berlín a Moskva. Tyhlety osy jsou už z minulého století dost známé, jejich působení také.

Pokud odmítáme kolonialismus jakéhokoliv původu, ten anglický, francouzský i ten ruský, pak fandíme Iráčanům samým, aby se jim podařilo utvořit takovou vládu, jakou si sami přejí a zaslouží!

Zdá se, že i v Izraeli je zřejmé, že se po Saddámově konci otevírá nová možnost uzavřít mír i s ostatními sousedy. Že to bude bolet, že to bude provázeno vzdáním se mnoha sídlišť vybudovaných na palestinském území, je otevřeně diskutováno politickým vedením. Mír a bezpečnost jsou hodnoty, které zejména v této oblasti převažují nad všemi ostatními. Pokud se na události v Israeli a Palestině nedíváme brýlemi politiky, vidíme jasně, že utrpení je na obou stranách, bombové atentáty postihují zcela nezúčastněné Izraelce a cizince, kteří v Izraeli pracují pouze proto, že nejsou Palestinci, israelská odveta sice cílí na Hamas a Džihád, ale mnohdy jsou postiženi i nezúčastnění. Israelci nemají kam jít, Palestincům dosud všechny sousední arabské státy neumožnily integraci, jako se to podařilo po druhé světové válce Němcům se svými uprchlíky z východu. Jak Saddám, tak Assád využívali Palestince k udržování napětí v oblasti, čímž sledovali vlastní politické plány. Taková situace je natrvalo pro obě strany nesnesitelná.

Přestane-li vměšování radikálních islamistů, bude-li naopak alespoň malá část arabského bohatství pocházejícího z ropy použita na hospodářský rozvoj Palestiny místo na zbraně a bomby, mohla by se Palestina stát druhým Libanonem, oblastí, kde žijí různá etnika a náboženství v míru a blahobytu. I tam byla islámisty vyvolána řada nepokojů, boje mezi náboženstvími a etniky, které způsobily obrovské škody a stály mnoho životů, teprve pomalu se Libanon vrací k původnímu mírovému životu. V Palestině se zdá prozatím nutné, oddělit znepřátelená etnika, ukončit vměšování z venku a pokusit se o vyrovnání především na ekonomické úrovni. Mír a blahobyt nepřejí radikalismu. Největším nepřítelem teroru je vždy legitimní vláda státu, pokud je opravdu zvolená většinou, má i všechny prostředky v ruce, aby zkrotila neposlušné občany a vyhostila vetřelce. Příkladem by měl být Egypt, ale i Alžír je na dobré cestě, i když je tam ústřední vláda prozatím ve vzdálených pouštních provincích málo representována. Tunis je také jedna z poměrně bezpečných islámských zemí, zločiny zde provedla Al Quaida mimo jiné i v úmyslu, oslabit státnost Tunisu. Proto nelze předem vyloučit možnost, že se Američanům podaří podpořit srovnatelný, vypočitatelný a stabilní režim i v Iráku.

Americké plány v Iráku předpokládají tři etapy: na začátku USA- vojenskou správu s účastí iráckých složek, např. policie, místní správy atd. Zkušenosti s tím mají Američané už z dob denacifikace Německa. Dalším stupněm má být prozatímní vláda, složená pouze z Iráčanů, tato vláda bude po několika letech nahrazena vládou ze svobodných voleb.

Pokud bychom vzali za základ zkušenost z Německa, mohla by tato vláda zvolená ve volbách začít přibližně v létě 2004, po dvou nebo třech funkčních obdobích, někdy kolem roku 2013, by se všechny zahraniční jednotky mohly stáhnout. Podle stupně dosažené stability by se tyto jednotky mohly začít stahovat už mnohem dříve.

I když s touto válkou naprosto nesouhlasím, nerespektování OSN poškodilo ve značné míře autoritu této organizace, na druhé straně bude nutné, uvnitř OSN z toho vyvodit důsledky a v budoucnu takovým situacím čelit. Lepší spoluprací všech zúčastněných by totiž byla tato válka zbytečná a dosažené výsledky mohly být uskutečněny bez ztrát na životech a materiálu.

Prozatím se nezdá, že by USA hodlaly rabovat iráckou naftu. Za těch mnoho desítek miliard dolarů, které dosud tato válka stála, by si té nafty nakoupili opravdu hodně.

V pozadí celé akce stojí zničeni věžáků WTC arabskými teroristy z organizace Al Quaida, ve které měl Saddám nepochybně své prsty, přinejmenším své peníze. USA budou i na dále za iráckou naftu platit cenu, určenou naftovým kartelem, ale tato válka má zamezit použití těchto peněz k podpoře terorismu. V nemalé míře má tato už druhá akce (po Afgánistánu a Tálibanu) ukázat schopnost USA takové akce provést a dovést až do konce. Možná, že se tím další války stanou na desítky let zbytečnými, protože případným protivníkům musí být jasné, že nemají šanci. V tom je i kořínek zatím křehkého mírového vývoje, snad nepřijdou ty oběti tak docela nazmar.

Jak by měl vypadat nový systém v Iráku? V každém případě musí respektovat etnické a náboženské rozdíly, území těchto etnik a jejich přiměřené zastoupení. Rozdělení na tři nezávislé státy je extrémním řešením, nejmenší možnost je ale autonomie Kurdistánu, jižního a středního Iráku, tudíž se nabízí forma spolkového státu, se třemi zemskými komorami a jednou spolkovou. Taková forma by umožnila zachování školství a náboženství každého etnika ve vlastní autonomní oblasti, obrana státu, soudnictví , zahraniční obchod a finance by pak byly spravovány centrálně.

Hlavním problémem bude oddělení státu a církve, to je v muslimských zemích dosud téměř nerealizovatelné, soudnictví, orientované na našem pojetí humánního přístupu je v ostrém konfliktu s islámskou šarií. V každém případě bude nutné, instalovat pojistky proti převzetí moci formou puče, jak to kdysi provedl Saddám.

Samozřejmě si další vývoj v Iráku můžeme pouze představit, za rok budeme o hodně moudřejší. Další spory o tuto zbytečnou válku nic reálného neřeší, dnes jde o lidi, kterých se tato válka brutálně dotkla a kteří čekají na základní pomoc, vodu, potraviny atd. Na to asi USA samy nestačí, nebo jenom v omezené míře.

Pokud jde o Saddámovy mučírny pro politické vězně, dají se srovnat s Pečkárnou, Terezínem nebo Ljubljankou, v tom jsou všichni vylepšovatelé světa od jesuitů, bolševiků, přes nacisty a islamisty jednotní, účel světí prostředky.

Špinavými prostředky se však prosazují pouze špinavé účely, to je můj komentář.

Svět se stává realitou teprve v hlavách lidí, v jejich myšlení. Každá trvalá změna, revoluce i evoluce, musí být provázena odpovídající změnou v myšlení většiny a to potřebuje čas i námahu. Nejdůležitějším prostředkem ke zlepšení současné situace není válka, nýbrž komunikace a spolupráce. V tomto století jsme se technicky dostali do situace, že si s každým člověkem na této zeměkouli můžeme denně vyměňovat zprávy a názory. Jedinou zábranou zůstává dogmatismus, politická a náboženská doktrina, rasismus a všechny ostatní problémy, které z těch uvedených vyplývají. Rozdělit se o vodu, pozemky, naftu, vědomosti, technologii, to vše je možné, pokud se dokážeme lidsky domluvit. Kde chybí řeč, tam začíná válka. Mír je vítězství ducha, všichni jsme se narodili bez nenávisti nebo agrese, tyto vlastnosti získává člověk teprve výchovou. Dokážeme-li z výchovy všech dětí vyloučit nenávist a agresi, jsme na nejlepší cestě k světovému míru. K tomu vede bohužel ještě dlouhá cesta.

Vím, že se mnohé z toho, co jsem uvedl shora, nezalíbí bývalým i dnešním členům KSČ, NSDAP, Vlajky, SČSP, KSČM, STB, bývalé strany a vlády, ani u mnoha muslimských a katolických čtenářů se nedočkám vděku, ale to už je úděl každého, kdo nepíše podle stranických nebo jiných směrnic, pro pravdu se lidé nejvíce zlobí.

Proto je mi předem jasné, že mně prohlásíte za blba, nebo dokonce ještě něco horšího, jako mírumilovný člověk vám to předem odpouštím, chudoba ducha cti netratí. V diskuzi jsou zajímavější věcné argumenty založené na faktech. Všechno nemohu vědět, proto se těším na sdělení, v čem se mýlím, nebo jaké lepší možnosti situace poskytuje. Ostatní komentáře si prosím ušetřte.