Vím, mami, že ses tak často ptala, nejvíce sama sebe a právě v poslední době, kdy mě přestávalo bavit všechno, číms žila a do čehos mě, uvědom si to, přibrala pod tlakem (řekněme okolností), ale nevěděla jsem, co, jak a kde lépe nebo aspoň jinak. Tak teď už to, doufám, vím, a dopis skládám rozhodnutí (a plnoletá -- což je vlastně čas počátku psaní), postupně v Bamberku, v Praze a v... ale pěkně popořádku. (...)

Taky abych mohla poděkovat vám oběma, učitelé, za češtinu. Učili jste mě mluvit i psát jako kniha. Což není poklona. Zkouším to teď trochu jinak, abych se tak nelišila. Neznala jsem rozdíl mezi spisovným jazykem a obecnou řečí. Ve Švýcarsku a většinou i v Německu lidé také jinak mluví než píší, jenomže nářečí se liší místně. Nechci poučovat učitele, chci jen, abyste cítili můj šok, jsem v něm dosud, když jsem se tady -- a nejen v Praze -- poprvé ocitla sama a když na mě zdejší kluci promluvili tak, jak jsou asi zvyklí. Oslovovat. Děvčata. (Baby, buchty, slepice, atd.) Nelituje je, myslím dívky, vždyť jsem už mnohokrát slyšela, jak mluví mezi sebou. A nejde jen o rozdíl mezi obecnou a spisovnou češtinou, který se teď snažím překlenout, ačkoliv jste si dávali ukrutný pozor, aby moje mluva zůstala stejně neposkvrněná jako moje (díky vám dost skleníková) láska k vlasti. Volání domova i duch jazyka jsou podle zdejší zkušenosti v něčem jiném než jev ve vzývání Masaryka, Gebauera a odpovídajících duchovních tradic. a v odporu k těm, kdo je umenšují, či dokonce utlačují, jak jste mě učili. (...) A tak zkusím objasnit, hlavně sobě, proč setrvám zde, kde to opravdu často není "o" lidskosti.

K tomu musím doznat, že jsem jinou češtinu než z vašich úst slyšela od brášky, který se učil nadávat ještě u Labe, a pak po českošvýcarských hospodách, kde nám, studentům českého původu, co jsme se znali, stárnoucí krajánci platili piva. Což už je, jak víte, pár let a odposlouchaná mluva až čtvrtstoletá. Ale aspoň vím, že "vůl" není česky nadávka. A co je? Prostě přes řádné jazykové školení, nebo snad právě kvůli němu, jsem se ocitla zcela nepřipravena v situaci, že mě neznámý kluk, aniž se představil, po minutové výměně frází na téma "odkud" a "kam" vyzval k čemusi, co jsem hned nechápala: "De se na to, né?" No nejdu, když nevím kam a proč. Zorientovala jsem se brzy, vždyť ani mezi mládeží jinde, kterou neznáte, nepředchází výzvám -- trochu jinak formulovaným -- duchaplná konverzace. Nikdy mi ale Švýcaři, Němci ani Italové nenadávali do "nafoukanejch krav", když jsem nechtěla. Což se mi v Praze nestalo jen jednou a můžete mi věřit, že příčinu nezavdávám. Ani cípek nahých klíčních kostí, tati, neřku-li stehen a břicha, mami. Nevím, co si tady kluci, takoví, co mě oslovili, myslí o sobě -- a o jiných. Jediný z nich, který mi po odmítnutí nevynadal, mi na moji zmínku jakési slušnosti sdělil, že "to není vo morálce, ale vo nafoukanosti vás, emigrantů!" Tak to předávám, já totiž nejsem emigrantka, když zůstanu, že? Stejně je to tady, jak se říká, "síla". To "vole, vole", jak znám od bráchy, slyším říkat jen starce a zdrženlivější dívky. Jiné a hlavně jiní mají ústa, nebo co to mají, plná "zmrdů". Tak, četli jste. Aspoň v metru nevyskočíte jako já, když jsem to na veřejnosti uslyšela poprvé A od té doby tady mnohokráte.

Také jsem vyslechla už několik zklamaných Hemingwayů, jimž bylo v Praze zpočátku volně jako Ernestovi v Paříži po válce, té první, aniž na rozdíl od předobrazu zčásti rozuměli a chápali, že ti smíšci kolem pijí a vtipkují na jejich účet a snad se dokonce povzbuzují k "stažení vepře". Čím se, jak jsem zjistila, v české metropoli (nevím, zda jinde) rozumí akce domorodců, zejména číšníků, směřující k vyprázdnění peněženky cizinců. Těch hlupáků mezi nimi, co se nechají okrást. Po hokeji snad další celopražský, ba i národní sport. Urážet, nebo i okrádat ty, kteří nerozumějí.

Prostě se rodinná a exilová vize obrození Evropy kulturním (tj. českým) středem, směs taťkova snu o jarním probuzení a Tvé vize, mami, o porevolučním kulturním rozmachu od Vltavy k Dunaji, ukázala být nejen pouhou iluzí, ale přímo českým tunelem, s nímž jste v exilu nikdy nepočítali. Já pochybovala, ale to bylo čistě z generačního pocitu. Skutečnost potvrdila moji skepsi, ale odkryla také moje slabiny, chcete-li jiné iluze. Nedůvěřovala jsem lásce k vlasti, jaká nebyla, a k jazyku, jakým nikdo nemluvil. Věřila jsem však obecným pravdám o humanitě a demokracii, které jsem slyšela ve škole (také v české, nedělní) i doma. Teď umím česky psát bez hrubek, číst bez slovníku a mluvit bez přízvuku. Dík za to, ačkoliv si tu mnohdy připadám jako cizinka.

Vždyť jsem jako poučená demokratka nesvéprávná, jako občanka bezmocná a jako žena nedospělá. Přivandrovalá nula. Dotčená křikem maminky, nadávající holčičce do prasat, protože malá šlápla do louže. Chodník byl přitom tak rozbahněný, že ani nebylo suchou nohou kam vstoupit. A nervy mladé matky napjaté tak, že ji dcerka dráždila už dechem. Já s ní. Ale co s dítětem? Jak mu pomoci? Snad jsem to měla říci jinak. Prostě jsem žádala tu paní, aby na malou mluvila přátelštěji. Chtěla jsem říci slušně. Ale nabyla jsem dojmu, že by si oslovená všechno vyložila jako útok. Pustila se do mne v doslechu chodců, kteří nás nevšímavě míjeli. Bohužel i před dítětem, roztřeseným strachy. Tvrdila, že je to její dítě a že si s ním může dělat, co chce. Nepouštěla jsem se do sporu, protože jsem viděla, jak se holčička bojí, a pochopila, že jí přitěžuji. Tak jsem odešla a nadávka "krávo hysterická" mi sjela po zádech. Dodnes mě mučí zjevný strach dítěte a vědomí, že jsem mu vlastně ublížila. Měla jsem snad projít jako ostatní a nevměšovat se? Proč jste mě učinili, že zastávat se slabých je naše občanská povinnost? Už ne? Co můžeme my, bezmocní, dělat proti zlu? Co jste mi léta vykládali o moci bezmocných? Nebo ty bylo je heslo, co neplatí, když se bezmocní stali mocnými? Jako pravda klesající, když zvítězila? nebo snad, bůhví, prohrála? Hledám odpověď a myslím, že ji musím najít tady. Pochopíte?

Nevím, jak dlouho to potrvá a zda to něco přinese. Přiznávám, že jsem začala dost nešťastně. Jinak to asi ani neumím. Takhle:

Šéf: "Co vás motivuje k nám?"

Já: "Jak proč chci u vás pracovat?"

Personální: "To je přeci jasný, né?"

Šéf: Ne. Její motivaci ona musí nám sama..."

Pers.: "Souhlas. Jenže tahle motivace je vo tom, jestli rozumí."

Já: "Chápu. Přihlásila jsem se hlavně proto, abych využila své znalosti řečí. Vyrůstala jsem dvojjazyčně. V inzerátu v Mnichově jste přece žádali českoněmeckou mluvčí, nebo ne?"

Šéf: "Motivace ne? Nepoužíváte motivace?" (Přisune si blok.)

Já: "Motivaci mám, ale vy používáte špatnou vazbu."

Šéf: "Motivace k nám? Dobře tak?" (Otevírá blok, bere tužku.)

Já: "Motivace k čemu. Třeba k práci u nás ... u vás." (Šéf si píše.)

Pers: "Kdybyste nepindala, tak sme už věděli, proč se k nám cpete. A jak vás vaše... (listuje) německá babička učila česky. Ty plky vo motivaci až pak. Teď dejte jasnou českou řeč. jasný?"

Já: "Já s motivací nezačala. A německou babičku jsem ani nepoznala. Ta druhý, co s námi bydlila v Basileji a jinde, je Češka. Celá rodina. Doma jsme tak mluvili. Papíry máme obojí. Po sametu. A co smíme, tak sem pořád jezdíme. Školy mám ale odtamtud: Basilej, ale i Ženeva a Londýn. Jazyky. Celkem čtyři."

Zástupce (mnichovského centra, jak se představil): "Verstehen Sie auch tschechische Umgangssprache? Die Kneipensprache? Die Sprache der Strasse? Antworten Sie bitte deutsch!"

Já: "Ich glaube schon. Mein Bruder hat sie mir beigebracht. Unt seit zehn jahren verbringe ich ganze Ferien hier."

Pers:" "Co si tam šprechtíte? Přeložte to!"

Já: "Měla jsem přece odpovědět německy."

Šéf: "Ja, ale to přeložte. Když paní chce."

Já: "Váš, hm, pan centrální... chtěl vědět, jestli rozumím i obecné řeči. Výčepu a ulice. Myslím, že ano, Tuhle češtinu mě učil bráška. K tomu jsem posledních deset let o prázdninách tady. Dva až tři, z univerzity už čtyři měsíce ročně."

Pers: "Dva roky prázdnin, co?"

Já: "Za těch deset let snad ještě trochu víc..."

Pers: "Jó? A nejsi zbouchnutá?"

Já: "Co si to... na tohle já přece nebudu..."

Šéf: "Nerozumíte otázku? Otázce?" (Píše si.)

Já: "Otázce rozumím, ale uráží mě. Neodpovím."

Šéf: "Nemusíte. Ale když chcete pracovat u nás... musíte."

Pers." Slušňačka? Jenom jestli to na nás nehrajete..."

Já: "Ne. Těhotná nejsem. Nikoho tu neznám a jinde to je pryč."

(Beze slov vstávám.)

Zást: "Bleiben Sie doch sitzen. Wir sind noch nicht fertig."

Šéf: "Zůstaňte sedět. Ještě nejsme hotoví. Ukončení?"

Já: "Mně to nemusíte překládat, já přece rozumím. Nevím ale, co znamenají ty urážlivé otázky. Opravdu nemám chuť se..."

Šéf: "Jedno nevíte a chuť nemáte, hlavně, vy rozumíte!" (Zavírá blok.) "A opusťte, že ptáme tak hart. Aufdringlich?" (K zást.)

Zást. (nečekaně aktuální češtinou): "Na tělo."

(...)

Oni po mně skutečně chtěli, abych zůstala ve své německé jazykové slupce a nikomu, vůbec nikomu ani nenaznačila, že rozumím česky. Jako údajná inventární pracovnice bych pak podle plánu paní Mackové postupně zpracovávala inventář jednotlivých kanceláří na tamních počítačích. Čísla měla být reálná pro věrohodnost, vysvětlovala Macková, ale myslím, že je to prostě princip kšeftu. Aby se ani fízl neflákal. Hlavně jsem ale měla dělat ucho. Což M. uvedla odborně (i odporně) jako odposlech. Asi se v tom skutečně vyzná.

(...)

Chtěli mě motivovat výkladem o hospodářské špionáži. Strašně se prý kradou adresy a data klientů i firem. Ale to je problém bezpečnosti dat především v počítačové paměti. Jak by to mohla ohlídat práskačka Nána? Ovšem by nepohrdli ani drby kdo s kým a tak, jakož i která je v zmíněné naději. A to už je skutečně pro štěnici a ne pro člověka. Vysvětlovali mi, že štěnice se profláknou dřív než lidské ucho. Rozdíl mezi štěnicí a Nánou, jak teď vím, že prý v lidské mobilitě a flexibilitě. Což na moje požádání objasnili -- držte se! -- kombinací pohyblivosti, vzbuzené důvěry (soucitu, sympatie) a o (opatrné) možnosti provokace. Odbornice Macková zdůraznila senzibilitu zvýšenou střídáním "monitorovaných" prostorů (pracovišť, umýváren, záchodků), jakož i rozlišovací schopností ucha (Nány). Proto na mě prý při testu tak vybafla. Ale všechno zlý, řekla, pro něco dobrý, a tak si odpusťme.

Zlu však nechci povolit. Ani odpouštět. Takže jsem odolala, ačkoliv mě verbovali na "štábní plat" (s osobním ohodnocením na mnichovské konto) a pozdější postup. Snad na místo paní M., která usiluje už o generálněštábní plat a flek. Jenomže i na její hned posametový stupínek bych musela k vícejazyčné švýcarské maturitě přidat titul. (...) Aniž něco vytušila o mé studijní praxi v publicistice. (...) Odmítla jsem s tím, že neslídím ani ve dne. Zmínila jsem ze slušnosti, že mě jejich model řízení zaujal jako novinářku.

"Proval," ječela paní M., "práskne to, špehounka!" Ale to bych byla a práskala bych, kdybych přijala jejich nabídku. Oslovil mě jejich inzerát na "komunikativní/ho Evropan/a/ky z německé jazykové oblasti, toužící/ho po návratu k českým kořenům." Jenže jakým? V pražské redakci, kde jsem nabídla reportáž (ovšem s tajenkou firmy a detailů), mínili, že by to "čtenáře nezajímalo", že je to příliš "osobní". Fízlování! Tady! Že je poznat, že nejsem odsud a že už "nemyslím česky". (Když jsem naznačila, že to zveřejním v Mnichově.) Ale já přece nechodím na zdejší bály prominentů, kde místní mediální esa sledují, kdy odchází domů pan prezident a s kým tančí první dáma (jak se tady říká podle amerického vzoru jeho paní, ať je skutečně dáma či nikoliv), aby se "provalily" časové a osobní diference, což mají konzumenti za názorovou pluralitu. Čtenáře to ovšem zajímá. Víc než Temelín. Tak je i vychováván. Všude na světě. Přesto jsem v Mnichově, sídle té firmy, bez potíží našla redakci, která nemá udavačství za evropský ukazatel, kritiku vnitropodnikového fízlování za osobní názor a Machiavelliho za ducha EU. Zveřejním to. Jsem zrádkyně? A zrazuji lidi, firmu nebo vlast? Kterou? Jste doma? Nevrátila jsem se, vždyť jsem nikdy neodjela. Jsem tady. Vaše Nána.

P.S. Protože jsem "Nánu", jak říká pí Macková, "provalila", pište na: Praha, hlavní pošta Jindřišská, poste restante "Kadla".