Některé "vrcholové" politiky, převlečené za ministry současné vlády ČR, napadla nedávno zajímavá myšlenka. Totiž jak upozornit některé tuzemské právníky, povýšené na soudce, že ač zhusta soudí mizerně a své rozsudky samolibě označují za "nalézání práva", lze najít způsob, jak jim s pomocí Evropského soudu pro lidská práva (ES) taková často až nesmyslná rozhodnutí hodit zpátky na hlavu. Je sice vcelku smutné, že tuto myšlenku do Česka zaslala až rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1226 z roku 2000, nicméně jako návrh novely zákona o Ústavním soudu ji ta vláda na svém zasedání letos 26. března schválila. V nejbližší době se proto stane předmětem jednání též Parlamentu ČR, který by tak měl uzákonit možnost domoci se v Česku právních nároků i navzdory předchozím odmítavým postojům shora řečených soudců. Základním meritem té myšlenky je fakt, že u ES se hromadí stížnosti na českou justici a ES je začíná "komunikovat". Jednodušeji řečeno to znamená, že po předběžném přezkoumání, zda k jejich projednání ES je kompetentní, bylo rozhodnuto, že kompetentní je a že se proto jimi má a bude zabývat dál. Koneckonců je tomu jen pár týdnů nazad, co proti české justici pár věcí rozhodl a odsoudil vládu ČR zaplatit stěžovatelům nemalé finanční odškodnění. To ale českou justici už nezajímá, poněvadž ES neruší rozhodnutí soudů jednotlivých států, on jen zkoumá, zda ty soudy postupovaly v souladu s mezinárodním právem, a až když zjistí závažné pochybení na úkor základních lidských práv, které se jednotlivé státy zavázaly dodržovat, uloží příslušným vládám těchto států jako vrcholným orgánům státní správy soudů zaplatit stěžovatelům jen jakousi víceméně symbolickou finanční satisfakci.

Pro české soudy jsou to tedy "věci rozhodnuté" a tím to pro ně končí. Pro vládu to ale už tak jednoduché není. A to hlavně v mezinárodních politických vztazích, neboť ještě musí například před Výborem ministrů Rady Evropy a i před Valným shromážděním OSN vysvětlovat, jak se s rozhodnutími ES vypořádává. A to už může být pořádný problém jednak z pohledu právní důvěryhodnosti na mezinárodním fóru, a za druhé z obecné důvěryhodnosti právních vztahů státu a občanů. Než totiž může někdo podat stížnost k ES, nejprve musí využít všechny možnosti tuzemského práva. Nejprve tedy musí vše projednat obecné soudy a až po té lze podat stížnost k tuzemskému Ústavnímu soudu. Jenomže ten může rozhodovat jen dle právního stavu, jaký v té stížnosti dostane. Často tak dochází k tomu, že než stížnost dostane, jsou promlčeny všechny zákonné lhůty k jejímu podání a pak mu nezbývá nic jiného, než z důvodu promlčení těchto lhůt stížnost zamítnout. Anebo dostane soudní spis v takovém stavu, že rozhodovat nemůže a stížnost opět musí zamítnout. A pak jsou to tisíce soudních případů, které se táhnou celá léta, aniž by v nich soudy nějak rozhodly; to je nejčastější příčina stížností k ES.

Procesních variant, v nichž Ústavní soud nemůže náležitě rozhodnout, jsou tisíce. Navíc některé obecné soudy rozhodnutí Ústavního soudu a jeho právní závěry často vůbec nerespektují, dál rozhodují jako předtím a jelikož Ústavní soud už projednanou věc znovu projednávat nemůže, další stížnost v té samé věci také odmítá. Čímž vzniká nekonečná "souhra variant" a v konečném důsledku i faktická nemožnost dovolat se v tuzemsku práva.

Což je právě problém, který za ČR nemůže řešit Evropský soud a naopak ho musí řešit výhradně tuzemský zákonodárce -- tedy Parlament. To je i smyslem té vládní novely zákona o Ústavním soudu. Totiž provést v něm takové změny, aby Ústavní soud nemohl z pouhých procesních důvodů oprávněné stížností odmítat. A aby v už odmítnutých stížnostech, které ES uznal či uzná za oprávněné, bylo možné řízení u Ústavního soudu obnovit. Aby tak občané měli právní jistotu především tam, kde jejich právní spor vznikl, a ne aby se museli pracně domáhat svých práv až u mezinárodních soudních institucí.