Většina důležité vojenské činnosti armád USA a Velké Británie se odehrává vskrytu, nikoliv před objektivy televizních kamer. Avšak naše televizní obrazovky jsou přeplněny obrazy války. Neustále opakované a přísně kontrolované záběry koaličních jednotek na bojišti a nekonečné spekulace vojenských komentátorů vytlačují ze sdělovacích prostředků názory oponentů britské a americké agrese. Děsivé záběry mrtvých a raněných, které vysílá arabská televizní stanice Al Jazeera, nesmějí narušit vyzmizíkovanou prezentaci konfliktu, určenou pro britské televizní diváky.

Hlavním rozdílem mezi současnou válkou a válkou v roce 1991 je to, že na frontu má, jako součást "spojeneckých" jednotek, přístup 600 amerických a 128 britských novinářů. Televize v současnosti vysílá nepřetržité, živé zpravodajství z války proti Iráku 24 hodin denně.

Není divu, že britský ministr obrany Geoff Hoon pochválil novináře, kteří spolupracují se spojeneckými vojsky. Intenzivní vizuální propaganda vedla alespoň částečně k tomu, že se názor většiny lidí změnil a ti v současnosti v Británii válku podporují.

Naproti tomu, během první války v Perském zálivu, byli novináři uměle udržováni v tzv. "poolu" v Saúdské Arábii daleko od bitevní fronty.

Nakonec nezbylo nic jiného než série masakrů, které byly pohřbeny pod mýtem hrdinského válečnictví. Colin Powell, tehdejší šéf amerických ozbrojených štábů, uvedl ve své autobiografii, že v první válce v Perském zálivu bylo usmrceno 250 000 iráckých vojáků -- zároveň zahynulo jen 150 Američanů, většinou v důsledku palby z vlastní strany.

Reportéry jako Robert Fisk z Independentu nebo Peter Sharp z britské televize ITN, kteří se odvážili pracovat mimo "pool", armáda i někteří jejich novinářští kolegové zastrašovali. Většina vojenských akcí v roce 1991 se odehrála ve vzduchu a vzhledem k tomu, že novináři neměli přístup ke stihačkám, tento vojenský konflikt zůstal v podstatě utajen.

Tentokrát nebylo praktické uvalit na novináře stejnou vojenskou cenzuru.

Avšak mainstreamoví novináři, kteří jsou ovlivněni profesionálními normami a konvenčními hodnotami zpravodajství, většinou ve válkách podléhají autocenzuře. Všechny mainstreamové noviny i elektronické sdělovací prostředky byly ochotny před 20. březnem, začátkem bombardování Bagdádu, zveřejnit "prozrazené" zprávy z Pentagonu, že na Bagdád bude svrženo 3000 střel a precizně naváděných bomb.

Nyní, když se hromadí britské a americké tanky nedaleko Bagdádu, dochází -- mimo zrak televizních kamer - k usmrcování četných iráckých vojáků povinné základní služby. Kdykoliv jsou zničena obydlí civilistů, takové tragédie jsou "nevyhnutelné", je to "Saddámova vina" anebo jsou to prostě "chyby" -- nikoliv morální zvěrstva.

Například vezměme si bombardování tržiště v Bagdádu, k němuž došlo 26. Března. Kolik lidí tam přišlo o život? "Nejméně 14," uvádějí média. Avšak tito lidé zůstávají anonymními, odlidštěnými "cíli". Nikdo nebude tisknout články o těchto mrtvých a o jejich truchlících rodinách.